Jmenuji se Lenka Ečerová a toto je můj astroportrét
Postavení osobních planet v nativním horoskopu naznačuje, že je zde jistý konflikt mezi vaší vnitřní a vnější stránkou osobnosti. Jste hodně citlivá, ale svůj bohatý vnitřní emocionální život dokážete skrývat a maskujete ho příjemným a přátelským chováním. Vaše vnější osobnost je ambiciózní, více zaměřená na materiální svět a touží po úspěchu. V neznámé společnosti se projevujete spíše opatrně a nesměle. Máte však silnou vůli a touhu v životě uspět. Jste půvabná, laskavá a citlivá. Chcete být svým okolím oblíbená, a proto se dost přizpůsobujete. Vaše rodina je pro vás velmi důležitá a vy jste vždy připravena a ochotna být jí nápomocná. Vzhledem ke své představivosti a uměleckému nadání byste se mohla věnovat nějaké kreativní práci. Kancelářská práce od devíti do pěti vám asi nebude moc vyhovovat. Ovšem díky svému serióznímu přístupu k vnějšímu světu, schopnosti plánovat a organizovat byste takovou práci mohla po určitou dobu vykonávat. Vašemu vnitřnímu světu by více vyhovovala tvůrčí činnost. Mohl by vás zajímat film, divadlo nebo tanec. Své mnohé talenty a osobní kouzlo byste také mohla uplatnit v televizi, rozhlasu nebo reklamní agentuře. Možná vás šarm a elegance přivedou do světa módy. Třeba zkusíte módní návrhářství, fotografování nebo modeling. Nejste přehnaně ambiciózní, možná dáte raději přednost práci v podřízeném postavení, ale to nevylučuje, že byste nemohla pracovat v nějaké vedoucí funkci, být filmová nebo televizní režisérka nebo umělecká vedoucí. Svou imaginaci byste mohla využít při malování nebo psaní prózy a poezie. Zřejmě také budete mít hudební nadání. Ujistěte se, že ať děláte cokoli, máte možnost určovat si vlastní tempo. Vaše aktivity jsou rozmanité a poskytují vám volnost a změnu. Vzhledem k tomu, že máte blízko k neviditelnému a spirituálnímu světu, bude vás možná zajímat náboženství nebo různé duchovní discipliny. Máte potřebu pomáhat druhým, a to by vás mohlo zavést do sociální sféry. Mohla byste působit jako psycholožka, ošetřovatelka, terapeutka či poradkyně. Pokud se vydáte cestou podnikání, potom se ujistěte, že máte za partnera někoho, kdo vám pomůže realizovat vaše ideály. Máte mnoho skvělých nápadů, ale na některé náročnější projekty a plány nemáte sama dost vytrvalosti a razantnosti. Mohou vás zradit vaše občasné výkyvy nálad a energie, nestřídmost v konzumaci jídla a pití nebo únikové tendence z reálného světa do fantazie. Protože jste citlivá na nálady okolí, měla byste pravidelně trávit nějaký čas o samotě. Vaše fyzické zdraví je lehce ovlivnitelné vaší psychikou. Snažte se vyvarovat negativních myšlenek a postojů. K vaší vnitřní harmonii může přispět nějaká forma umění, jóga, meditace, spiritualita, náboženství, ale i vodní sporty. Ke své citové stabilitě také potřebujete blízkost rodiny a finanční zabezpečení. Jste tajnůstkářská a podezíravá. Je pravděpodobné, že jste měla v dětství nějakou špatnou zkušenost, která má v současné době vliv na váš rezervovaný přístup k okolí. Je také možné, že se něco nepříjemného přihodilo ve vaší rodině, a proto jste ji záhy opustila. Nebo jste si pouze vybudovala jiné hodnoty a priority, které se od těch rodinných liší, a proto jste se vydala vlastní cestou. Dokážete být velmi citová a hloubka emocí vás může mnohdy zaskočit. Nemusejí to být vždy jen vaše negativní emoce, s čím se musíte potýkat. Se závistí a žárlivostí se můžete setkat i ve svém okolí. Protože jste velmi inteligentní a záhadná, lidé mají potíže rozpoznat, co se uvnitř vás děje. Své pocity dáte málokdy otevřeně najevo. Nějakým způsobem dokážete vycítit, co si ostatní myslí. To vám napomáhá v navazování dobré komunikace s lidmi. Máte skvělou paměť a lehce se učíte. Kontakt s druhými lidmi vám napomáhá rozšiřovat obzory. Vedení potřebujete pro svůj vnitřní pocit jistoty. Mohla byste mít i talent k psaní. Vlastníte dar obrovské představivosti. Udržujete dobré vztahy se svými příbuznými, protože vám to poskytuje citové bezpečí. Především vztahy se ženami z rodiny jsou pro vás důležité.
Stinná stránka
Je možné, že vaše dětství nepatřilo k ideálním. Je mnoho důvodů, proč tomu tak mohlo být. Možná vaše rodina finančně Strádala. Ale spíše se jednalo o citové strádání. Nedostávalo se vám pocitu bezpečí, který jste ke své emoční stabilitě potřebovala. Je také možné, že to byl především otec, který vám potřebnou podporu nemohla poskytnout. Zřejmě se v rodině příliš nevyskytoval anebo se k vám choval chladně či odměřeně. Cítila jste se tak odmítána a kritizována. Tyto pocity mohou přetrvávat do současnosti. Myslíte si, že jste pro své okolí nezajímavá a že vás neuznává. To však není pravda. Máte mnoho skvělých vlastností, které můžete světu nabídnout. Jen je potřeba je objevit. Možná vám to bude trvat déle než ostatním, ale jednou smysl svého žití objevíte. To vám poskytne vnitřní pocit plnohodnotnosti, který vám okolní svět nemůže nabídnout.
Reiki je terapeutická alternativní metoda, sloužící kromě harmonizace a uzdravení fyzického těla také k rozvoji osobnosti. Reiki nám přináší zpět vše-pronikající životní energii a pomáhá nám, abychom začali zase milovat sami sebe, ale také abychom začali vědomě pracovat na způsobu svého myšlení, cítění, na změně svých životních postojů.
Co znamenala cesta s energií Reiki pro mne, co mi dala a vzala? K energii Reiki mne přivedla déletrvající nemoc - tzv. chronický únavový syndrom. Po léčení klasickou medicínou - spíše tedy pokusech o léčení :-), po návštěvách různých léčitelů, po aplikacích bylinek či vitamínů mě prostě „napadlo“ vyzkoušet Reiki. Jaké bylo mé překvapení, když po naladění do 1. stupně nemoc odešla a já jsem naopak byla plná energie, již jsem se snažila „rozdávat“. Zde musím podotknout, že již v prvních dnech po naladění jsem začala studovat manuskripta Učení o Já Jsem od Mistra Saint Germaina, denně jsem - paralelně s Reiki - pracovala s tímto učením Mistrů Moudrosti, a to vše mi od základů změnilo život.
V čem změnilo? Zejména v náhledu na svět: po naladění do dalších stupňů Reiki, ale i každodenním používáním učení o Já Jsem, jsem začínala postupně vnímat „neviditelný svět“ jemně-hmotných energií, používala jsem stále více svou intuici… Především jsem však poznala, že skutečně nejsem jen „hmotná bytost“, že svět energií má svůj určitý řád stejně jako svět pozemský. Mimochodem, naladění do 1. stupně mi „vzalo“ přibližně 16 kg mé nadváhy, chuť na alkohol, maso, stejně jako chuť na návštěvy večírků, přehnané nakupování či sledování televizních pořadů… Více a více jsem se propojovala se svým vyšším energetickým polem – tzv. Vyšším Já, niterněji jsem se propojovala se svou vnitřní podstatou - se svou Já Jsem Přítomností, zlepšovalo se i mé spojení s neviditelnými průvodci. Vím už dnes, po několikaleté „duchovně-energetické praxi“, že nejsme nikdy sami, že Světlo, Láska a Pravda vítězí - že to není jen „fráze“ esoterického společenství. Přijala jsem i pochopení, a snažím se tomu učit i své žáky, že vstup do světa jemně-hmotných energií prostřednictvím naladění do 1. stupně Reiki je důležitý nejen pro pomoc ostatním (dnes tolik oblíbenou), ale zejména pro pomoc sobě samotnému - a tím se pak mění i svět, jenž nás obklopuje...
Možná bych to mohla shrnout slovy: Naladění do 1. stupně Reiki vás otevírá neviditelnému světu kosmických energií, nicméně používáním učení o Já Jsem proudění energie ve vašem těle zesiluje a její frekvence se více přibližuje čistým duchovním dimenzím, navazujete intenzivní spojení s vyššími duchovními sférami, spojujete se stále více se svou světelně-energetickou podstatou, se svou Já Jsem Přítomností a Vyšším Já. Dalším studiem pak získáte širší pohled na „každodenní problémy“ svého života, naučíte se svůj život přijímat - ale i vědomě řídit.
Sama teď vyučuji více směrů práce s kosmickou energií, a jistě platí, že každého může oslovit jiný z nich. Nicméně, ač jsem sama učitelem, musím podotknout, že v současné době spousta osob klade důraz na „množství“ absolvovaných seminářů, vystavených diplomů, předhání se v síle různých druhů energií… Jenže zapomínají na to základní - na spojení sama se sebou, se svou podstatou – s Já Jsem Přítomností. Opomíjejí ,,produchovnění“ energie, prosvětlení a rozšíření svého vědomí, a pak se v neviditelném světě stávají „hříčkou“ různých entit, které úspěšně působí na ego těchto osob, živí se jejich energií a táhnou jejich duše pod rouškou snadno nabytých schopností a síly do sféry kosmického nevědomí.
Zde bych si dovolila apelovat na každého z vás: Pochopte, že vaše vědomí se podle vaší každodenní práce na sobě (meditace, kontemplace, energetická cvičení) i v závislosti na vašem běžném, každodenním způsobu života, s každou vaší myšlenkou, nachází buď v tzv. kosmickém vědomí - tedy ve Světle, anebo v kosmickém nevědomí - tmě.
Doporučuji vám všem „ochutnat“ neviditelný svět energie Reiki, po dalším studiu i svět vyšších dimenzí - poznávat svými vnějšími i vnitřními smysly tajemství, účel a krásu života... Nezapomínejte však na svůj další rozvoj...
Pro určité lidi je Reiki jednou z alternativních léčebných metod. Pro několik málo lidí je to meditační technika, ale i způsob života. Vždy záleží na úhlu pohledu toho, kdo Reiki provozuje. Reiki nám pomáhá ukázat cestu k uvolnění, klidu a harmonii - tak důležitým momentům v naší uspěchané době. Z čistě technického pohledu je Reiki jednou z mnoha metod patřících do čchi-kungu, postupů aktivujících a harmonizujících naše osobní Já a spojujících nás s vesmírnou energií. Na rozdíl od čchi-kungu je však vesmírná energie přenášena na studenta ve formě ,,naladění“ a nikoliv prostřednictvím cvičení a dlouholeté praxe.
Všechny nemoci jsou v podstatě projevem disharmonie v oblasti životní síly. K ní dochází na základě projevů egoismu, závisti, nespokojenosti, negativních myšlenek i slov všeho druhu, ale také nesprávnou životosprávou, pobytem v oblasti s vyšším patogenním zářením, nezdravým životním stylem. Harmonie v oblasti životní energie se projevuje naopak elánem, zdravím, radostí ze života, pozitivním postojem k ostatním lidem i všemu vesmíru.
Terapie Reiki prováděná zkušeným praktikem pomáhá při harmonizaci i udržení optimálního zdravotního stavu, zlepšuje také účinnost jiných druhů terapie. Terapii Reiki může klient cítit jako teplé záření nebo naopak jako mrazivé mravenčení, které protéká jeho fyzickým tělem i kolem něj. Reiki sjednocuje celou osobu (tělo, emoce, ducha), vytváří mnoho prospěšných efektů včetně relaxace, pocitů harmonie, klidu. Energie Reiki svými frekvencemi, vyššími než má běžně energetické pole člověka, pomáhá též k rozvoji tzv. mimosmyslového vnímání, zvyšuje intuici.
Energie Reiki aktivuje přirozenou tělesnou schopnost léčit sebe sama. Měla by nám pomoci pochopit, že právě naše myšlenky, emoce a pocity určují náš zdravotní stav, náš život, naše okolí. Energie Reiki jde do hlubších úrovní osoby, kde má každá nemoc svůj původ. Pravidelné používání energie Reiki pomáhá rozpouštět zablokované energie, očišťuje tělo, mysl i emoce od toxinů a snaží se vytvořit stav rovnováhy. Energie Reiki podporuje přirozenou schopnost buněk lidského těla obnovovat se k dokonalosti, tudíž tato metoda urychluje a povznáší všechny postupy klasické i alternativní medicíny. Posiluje v nás i schopnost převzít odpovědnost za své zdraví, svůj život, a pomáhá nám učinit nutné změny v našich postojích i v našem životním stylu, jež jsou potřebné ke šťastnějšímu, plnohodnotnějšímu a zdravějšímu životu.
Na vesmírnou energii Reiki se po naladění na vyšší frekvenční úroveň našeho energetického pole, tzv. aury, můžeme kdykoliv naladit (schopnost zprostředkovaná při naladění Mistrem-učitelem na semináři Reiki) a úspěšně ji využívat, a to i při působení na dálku (po absolvování semináře 2. stupně). Tzv. ,,naladění“ (používá se také výraz ,,zasvěcení” či ,,iniciace”) je obřad, během něhož Mistr-učitel intenzivně naladí zájemce na univerzální vesmírnou energii, s níž je spojen prostřednictvím svého vyššího energetického pole, a poté se absolvent stává prostředníkem této energie na celý život. Stejně tak je učitel při naladění žáků pouhým prostředníkem vyšší energetické frekvence, u každého jednotlivce proběhne naladění v takovém rozsahu a síle, jaký unese jeho energetický systém. O dalším ,,fungování” energie Reiki rozhoduje absolvent každodenní prací na sobě. Stane-li se někdo prostředníkem Reiki, mělo by se tímto jeho srdce otevřít lásce, mysl porozumění - měl by se stát láskyplnou bytostí. Na základě své dlouholeté zkušenosti však musím dodat, že je naprosto nezbytné, aby se absolvent Reiki snažil kontrolovat své myšlení a cítění, a to v mnohem větší míře než před naladěním do Reiki. Otevření se vesmírným energiím samo o sobě ještě neznamená duchovní vzestup.
Pravidelnými energeticko-meditativními technikami, které vyučuji již v prvním stupni Reiki, praktikující absolventi snadněji a intenzivněji propojují své fyzické tělo a vědomí s vyšším energetickým polem i vyšším vědomím a dosahují přenosu velmi čisté frekvence energie Reiki. Z vlastní praxe, ale i praxe stovky mých žáků, vyplývá, že „klidné mysli“ lze dosáhnout pomocí duchovního učení o Já Jsem, pomocí meditace a koncentrace.
Všechny potencionální zájemce bych chtěla ještě informovat, že absolvování semináře Reiki pouze za účelem tzv. bezbolestného odstranění nezpracovaných emocí či traumat nedoporučuji. Zde je vhodnější absolvovat během určitého období před seminářem terapie Reiki nebo využít jiných směrů alternativní medicíny. Energie Reiki za nás problémy nevyřeší. Dá nám však sílu, dokáže zjemnit nezpracované problémy a hlavně - dopomáhá nám k uvědomění, pochopení tzv. „problému“. Absolvování semináře Reiki osobně nedoporučuji osobám trvale užívajícím antidepresiva (energie Reiki anuluje působení těchto léků).
Před zasvěcením do Reiki může energetické pole, aura, dané osoby dosahovat pouze do několika centimetrů od těla. Zasvěcení posílí auru a rozšíří ji až do 2-3 metrů. Současně je posíleno vědomí, vnitřní síla a schopnost intuitivně vidět to, co je třeba změnit, aby bylo dosaženo plného zdraví. Prostřednictvím zasvěcení do Reiki a posílení aury získáváte nástroj, s jehož pomocí můžete ovládat svůj život a také svůj vývoj.
Během léčení Reiki nejsou ovlivněny pouze tělesné orgány a proudění energie v těle, nýbrž i jednotlivá těla, z nichž se skládá aura.
K posílení výsledku zasvěcení se doporučuje před vlastní návštěvou semináře a naladěním do energie Reiki přírodní metoda k očištění mysli, těla a ducha. Díky tomuto pročištění se celkový výsledek a přínos zasvěcení do Reiki zvýší. Tato metoda zahrnuje následující pokyny:
Zdržte se konzumace červeného masa, drůbeže, mořských živočichů bez šupin tři dny před zasvěcením. Tyto potraviny obsahují antibiotika, hormony a toxiny, které mohou narušit váš systém.
Pijte hodně vody a čistých ovocných šťáv, abyste podpořili přirozené čištění těla. Voda je přirozený vodič energie a napomáhá tělu zbavit se toxinů. Pokud jste vegetarián nebo máte zkušenosti s půstem, pak jedno- až třídenní půst o vodě nebo šťávách je výbornou přípravou.
Omezte nebo úplně vynechejte nápoje s kofeinem. Kofein může nastolit nerovnováhu ve vašem nervovém a endokrinním systému.
Nejméně tři dny před zasvěcením nepijte alkohol.
Pokud kouříte, omezte počet cigaret na nejnižší možnou míru den předem.
Nejméně týden předem meditujte nebo pokud to ještě neumíte, jen si dopřejte každý den chvíli o samotě v tichu – nebo si prostě pusťte příjemnou hudbu či si zajistěte dokonalé ticho a soustřeďte se na svůj dech, nechte myšlenky volně plynout, nerozvíjejte - jen pozorujte…
Věnujte čas tomu, abyste se zbavili zlosti, strachu, žárlivosti, nenávisti a starostí, pokud je máte.
Choďte na klidné procházky nebo setrvejte nějaký čas v přírodě.
Buďte více vnímaví k jemným dojmům a pocitům a meditujte o barvách, vůních, zvucích a dopřejte si čas, abyste je vychutnali.
Vytvořte prostor zářivého bílého světla v sobě i kolem sebe. Zkuste se dívat na sebe i na druhé očima bezpodmínečné lásky.
OČISTA PO ZASVĚCENÍ DO REIKI
Po zasvěcení do Reiki nebo i po terapii Reiki přichází 21denní očista. Je to období změn, detoxikace a přizpůsobení novým energiím. Tento proces může nastat i u jiných významných životních událostí. Příkladem může být rozchod - čeká nás změna a rozvoj, ale aby k tomu mohlo dojít, musíme opustit vše minulé a přijmout to nové. S Reiki je to stejné - musíme se zbavit všeho starého mentálního, emocionálního, fyzického a duchovního, co už dále nepotřebujeme, vytvořit místo pro frekvence vyšší úrovně.
Níže uvádím výčet toho, co může následovat po zasvěcení do Reiki nebo po léčení Reiki a jak lze tyto jevy zmírnit. Pokud na sobě pozorujete znepokojující příznaky, kontaktujte svého mistra Reiki, který vás jistě uklidní.
POZNÁMKA: Ne každý pociťuje po zasvěcení nebo léčení nějaké symptomy. Reiki pracuje na všech úrovních: emocionální, mentální, duchovní i fyzické. Pokud se fyzické potíže hned nezlepší, pak energie pracuje na jiných než fyzických úrovních. Jestliže máte vedle příznaků i pozitivní přístup ke změnám, pak zjistíte, že jimi procházíte snáze a je vám pomáháno.
Není žádné oblasti života, kterou by Reiki nezasáhlo a nezměnilo. Přináší léčení jako výsledek zvýšení vaší frekvence nebo vyrovnává energetické úrovně. Léčí vztahy, pomáhá zviditelnit a pochopit cíle a touhy, léčí a vyrovnává vše z minulosti i přítomnosti.
Během 21denního očistného procesu bývá obvykle cyklus prvních 7 dní zaměřen na osobní záležitosti, fyzický a emocionální rozvoj. Druhý týden je zaměřen na vztahy, společenské záležitosti a mentální integraci. Třetí týden je zaměřen na duchovní změnu.
OČISTNÝ PROCES:
Fyzická očista
Lze očekávat příznaky podobné chřipce, drobné potíže jako bolavé svaly, horečku, bolest hlavy, v krku, nadměrnou tvorbu hlenu, kašel, zácpu, průjem a další - toxiny se uvolňují, tělo se čistí a dostává do rovnováhy.
Ke zmírnění příznaků přispívají dlouhé procházky v přírodě, nenásilné cvičení nebo jóga, dýchání čistého vzduchu a pití čisté vody. Jezte lehká, ale výživná jídla s množstvím ovoce, zeleniny a přírodních šťáv. Pokud možno nekonzumujte kofein a nikotin.
Emocionální očista
Mohou se najednou bezdůvodně objevit potlačované emoce: zlost, frustrace, zármutek, strach a jiné. Tyto pocity, dříve v minulosti potlačované, náhle vycházejí na povrch. Nenechte se emocionálně zasáhnout tím, co nyní prožíváte. Nikoho a nic za tyto pocity neobviňujte. Jen pozorujte, jak vyplouvají na povrch, a nechte je odejít.
Pro zmírnění: Meditujte, jemně vdechujte a vydechujte. Dopřejte si dlouhou horkou koupel v hořké soli a mořské soli (asi půl hodiny). To vás uvolní.
Mentální očista
Staré myšlenkové formy, vzory chování a zvyky se mohou též nečekaně vynořit. Závislost na jídle, pití, nikotinu, kofeinu, alkoholu atd. se může zvýšit nebo znovu objevit. Mohou přijít myšlenky odsuzování, obvinění, sebeobětování, zneužití, odmítnutí, sebe-destrukce, sebelítost. Tyto záležitosti se nyní léčí na všech úrovních vaší bytosti - ať už v tomto nebo v minulých životech. Vezměte je na vědomí, nechte je odejít, a potom vědomě změňte své myšlenky na pozitivnější.
Pro zmírnění: Buďte k sobě laskaví, dopřejte si věci, které vám dělají dobře, opakujte pozitivní afirmace, poslouchejte hudbu, kterou máte rádi, to vše snižuje intenzitu potenciálně negativních myšlenek.
Duchovní očista
Může být otřesena vaše víra v to, jak svět funguje, jak by měly vypadat vztahy, náboženství a vše, co je pro váš život důležité. Vaše vhledy, odhalení a nová pochopení se stanou jasnějšími. Budou to stavební kameny vašich nově se utvářejících a měnících se duchovních základů.
Pro zmírnění: Mluvte s lidmi podobných zkušeností a názorů o tom, co zažíváte, věnujte se povznášející četbě, poslouchejte motivační nahrávky a buďte na sebe vlídní a laskaví. Získáváte nové úrovně chápání. Pamatujte na to, že vše je v pořádku a že tento proces je zcela normální. Buďte v míru. Nechte odejít, co odejít má a dovolte Nejvyšší inteligenci, ať skrze vás působí.
- - -
Studium Reiki je členěno do čtyř stupňů - jako schůdky na schodišti k Univerzu. Chtít pochopit Reiki v její celistvosti je nikdy nekončící proces, protože roste v nás samotných. Nestačí přečíst několik knih, sbírat informace. Vše ve vesmíru, včetně naší osobnosti, se vyvíjí, a proto nikdo nikdy nemůže ve vší celistvosti popsat, co je Reiki a co pro jednotlivé lidi znamená. Každodenní práce s energií Reiki, kontrolované myšlení, ovládání pocitů, zdravý životní styl, to vše dovede ukázat správný směr životní cesty, odstranit bloky ze všech úrovní našeho života a vnést do něj řád vesmíru - harmonii.
Semináře Reiki – I. stupeň
Obsah semináře 1. stupně Reiki:
Vstupní všeobecné informace o energii Reiki
Seznámení se základními pojmy - např. čakry, jemněhmotná těla atd.
Výuka základních principů Reiki, vliv myšlenek na náš život
Výuka koncentračních a meditativních cvičení nezbytných ke správnému používání Reiki
Řízená meditace před naladěním do 1. stupně Reiki
Naladění do 1. stupně Reiki (naladění probíhají individuálně, klasickým způsobem podle původního systému)
Výuka a praktické procvičení meditativně-energetických technik k pročištění celého energetického pole
Výuka a praktické procvičení očištění, nabití a ochrany čaker i celého energetického pole (tato cvičení jsou nezbytná k zajištění správného proudění energie)
Výuka a praktické procvičení samoterapie Reiki
Kurzy jsou organizovány v menších skupinách, spíše v komorním prostředí, kde je větší prostor pro osobní dotazy a větší koncentrace na přednášenou látku.
Novinka: kurzy 1. stupně Reiki jsou pořádány také v týdnu , doba trvání kurzu od 9.00 do přibližně 17.00 hod.
Semináře Reiki - II. stupeň
Náplní seminářů 2. stupně Reiki je iniciace do tří symbolů, které bude absolvent používat pro práci s energií Reiki mimo prostor a čas - to znamená posílat ji do budoucnosti k zajištění harmonického řešení všech životních, a tím i zdravotních situací, jakož i do minulosti do určitých klíčových situací - a touto cestou se rozpustí starý vzorec chování a otevřou se nové možnosti vývoje. Další technika vám umožní harmonizaci na mentálně-psychické úrovni, Reiki tak může proniknout i do podvědomí. Dále máte možnost pozitivně ovlivňovat karmické vzorce, úzkosti, závislosti i ostatní mentálně-psychické poruchy veškerého druhu. Předměty, především krystaly a určité kovy mohou tímto způsobem získat pozitivní frekvenční vzorec. Urychlí se vám proces sebeuvědomění a zvyšuje se úroveň vědomí. Nejvšestrannější je pak přenos energie Reiki na dálku. Naučíte se jednoduše čistit místnosti od negativních myšlenkových forem. Všechny tyto schopnosti můžete využít jak ku prospěchu jiných, tak ke zlepšení vlastního zdravotního stavu a urychlení duchovního vývoje.
Semináře Reiki - III. stupeň
Ve 3. stupni Reiki budete iniciováni mistrovskou energií, stáváte se začínajícím Mistrem Reiki oprávněným používat velmi silný mistrovský symbol energie Reiki, a to jak pro léčení sebe sama i druhých, ale hlavně pro vlastní duchovní růst. 3. stupeň Reiki je stupněm duchovního růstu - slouží hlavně k osobní transformaci, přiblížení se ke své podstatě ,,Já Jsem“. Náplní kurzu je taktéž výklad speciálních technik využívajících mistrovského symbolu a dalších velmi málo známých postupů.
Předpoklad k absolvování 3. stupně Reiki - ukončený a plně zvládnutý 2. stupeň Reiki.
Seminář Reiki - IV. stupeň 4. stupeň Reiki – iniciací ve vás bude ukotven symbol opravňující vás nalaďovat studenty Reiki do energie Reiki, bude vám vysvětlen postup nalaďování a vyučování. Tento stupeň je určen pouze pro ty, kteří chtějí svůj život zasvětit výuce Reiki.
Předpoklad k absolvování 4. stupně Reiki: ukončen a plně zvládnutý 3. stupeň Reiki, účast minimálně jednou na kurzech 1.-3. stupně jako asistent učitele (pouze pro mé studenty - absolventy všech stupňů Reiki).
Informace pro první seznámení s rodinnými konstelacemi:
Je v pořádku, když se rodinných konstelací zůčastníte sami, bez dalších členů vaší rodiny. Při sestavování osobní konstelace je důležité, že vás i ostatní členy rodiny zastoupí zástupci vybraní z účastníků. Přesto, že si konstelaci staví jeden člen rodiny, její řešení se dotýká i všech ostatních. Ideální je, když si můžete zjistit co nejvíce informací o historii své rodiny, o vyjímečných osudech jejích členů posledních 3 (4) generací. Důležité jsou informace jako předčasná smrt (do věku 40 let), sebevražda, rozvod, nehoda, vážná nemoc, tělesné postižení, těžký osud, zločin…Někdy jsou v Rodinném systému členové, kteří byli vyloučeni nebo se na ně zapomnělo. Je dobré mít o tom informaci. Prvním předpokladem smysluplné inscenace Rodinné konstelace se upřímný úmysl všech účastníků. Účinek konstelace může být velmi hluboký, proto je nezbytná atmosféra spolupráce a tichého soustředění celé skupiny. Klientem, který si staví osobní konstelaci, se stáváte tehdy, když máte opravdu důležtou otázku nebo skutečnou potřebu. Samotná zvědavost nestačí. Každý z účastníků může být požádán, aby zastupoval konkrétního člena rodiny v klientově konstelaci. Úloha zástupce je následující: soustředí se a vnímá, jak se cítí na místě, kde stojí. Na vyzvání řekne co cítí, bez ohledu na to, zda jsou tyto pocity v souladu nebo v rozporu s jeho osobními hodnotami. Pocity neinterpretuje. Mnozí učitelé Rodinných konstelací se shodují na tom, že nejhlouběji skryté síly si uvědomili tehdy, když byli "pouhým pozorovatem", nikoliv klientem či zástupcem.
Podrobněji o rodinných konstelacích:
Naše rodina ovlivňuje to, jak se díváme na svět, to jak cítíme, jak myslíme a jednáme. Určuje kvalitu našich vztahů, zdraví, života. Čím více tuto skutečnost popíráme, tím je naše nevědomá "závislost" na rodině silnější. Rodina je systém a má svůj přirozený řád. Je to řád lásky. Je to skrytá síla, našim očím a mysli neviditelná. Tradiční psychoterapie k ní nemá přístup. Avšak v Rodinných konstelacích vyplouvá na povrch a ukazuje nám, jak a kde jsme ovlivněni osudy svých předků. RK pracují s fakty. Události jako předčasná či náhlá smrt, sebevražda, vážná nemoc, zločin, vyloučení či zapomenutí člena rodiny, mají destruktivní dopad na celý Rodinný systém. V zájmu rovnováhy na sebe pozdější generace bere lítost, vinu a trest, které jí nepatří. Lidé žijí úděly jiných, aniž by si toho povšimli. Řád lásky Rodinného systému vyžaduje, aby každý živý i zemřelý člen rodiny v ní měl své přirozené místo a úctu, nezávislé na přání jednotlivých členů. Je-li některý člen zapomenut, vyloučen či nerespektován, Rodinný systém ho v zájmu lásky a přežití "nahradí" jiným členem - obvykle dítětem. Tyto děti se potom i v dospělosti marně snaží z nevědomé lásky napravit to, co neudělaly, nevědomky nesou břemena, která si nenaložily. Pomocí Rodinných konstelací můžeme všem zapomenutým, vyloučeným či nerespektovaným předkům vrátit jejich místo a úctu. V důsledku toho se s nimi přestaneme nevědomky ztotožňovat, přestaneme nevědomky opakovat jejich osudy a začneme svobodně žít svůj vlastní život. Nikdo z nás nemá na vybranou, do jaké rodiny se narodí. Všechny osudy našich předků jsou také součástí nás samých. Můžeme se však rozhodnout, zda se dáme cestou slabosti či síly. V tom spočívá naše svoboda. Můžeme žít jako oběti a do konce života naříkat na svůj osud nebo pomocí Rodinných konstelací navrátit do své rodiny rovnováhu. Když se to stane, pocit viny se vrátí tam, kam patří a příští generace už nebudou tímto břemenem zatíženy.
Vztah rodičů a dětí:
Zkušenost Rodinných konstelací ukazuje, že v rodinách je často po mnohé generace narušen zejména vztah mezi rodiči a dětmi. Rodiče nemají v našich srdcích své přirozené místo, respekt a úctu. Avšak právě rodiče spolu s ostatními předky jsou naše kořeny. Pokud své rodiče přijímáme a ctíme, proudí námi životodárná síla, máme svobodu jít svou vlastní cestou. V opačném případě jsme oslabení a závislí. Pouze naši biologičtí rodiče nám mohou dát to nejcennější - život. Je přirozené a správné, že dítě si bere život se vším, co k němu od rodičů dostane. Pokud samo sebe povýší do role soudce a nedokáže své rodiče přijmout a respektovat, zůstane na nich i v dospělosti nevědomky závislé. Potom ani odchod z rodičovského domu nebo přerušení styku s otcem či matkou nemohou člověku přinést vytouženou svobodu.
Jak rodinné konstelace probíhají?
V atmosféře tichého soustředění si klient vybere ze skupiny účastníků zástupce členů své rodiny včetně sebe. Rozestaví je v prostoru podle svého vnitřního pocitu. Řád lásky začne vyplouvat na povrch. Jednotliví zástupci na vyzvání průvodce popíší své pocity, s pomocí průvodce hledají a nacházejí své správné místo. Nakonec se klient vymění se svým zástupcem. Je fascinující, že zástupci přesně cítí emoce těch členů rodiny, které v konstelaci zastupují, často vnímají i jejich fyzické potíže. Je to vyvoláno místem, na které byli postaveni a směrem, kterým se dívají. Někdy konstelace dokonce odhalí skrývaná Rodinná tajemství. Řád lásky, který během konstelace vyplouvá na povrch a jeho hojivý účinek působí na celou rodinu i na všechny přítomné. Systém se postupně dostane do rovnováhy, když každý jeho článek získá své právoplatné místo a úctu. Tento pocit harmonie mohou všichni účastníci Rodinných konstelací intenzivně prožívat. Rodinné konstelace mohou pracovat s původní rodinou (naši rodiče, popř. jejich dřívější či noví partneři, sourozenci rodičů, naši prarodiče, popř. jejich sourozenci, naši sourozenci - i nevlastní…) se současnou rodinou (náš partner, popř. dřívější partneři, naše děti -i nevlastní..), se skupinami spolupracovníků, s jednotlivými orgány těla, se závislostmi... Kromě klsických konstelací rodinných je možné pracovat s tzv. konstelacemi traumatu
Uvolňuje blokády energetického proudu, emoce a posiluje dýchání.
Jedná se o velmi jemnou a jednu z nejpříjemnějších technik.
Metody biodynamických masáží se často používají v psychoterapii zaměřené na tělo. V takovém případě se jedná o podpůrnou psychoterapeutickou léčbu různých psychosomatických onemocnění. Některé masáže působí spíše jemně a na povrchu, tato technika pracuje jemným způsobem tak.že psychicky zdravý jedinec dokáže prožitek bez potíží sám zpracovat a nepotřebuje k tomu psychoterapeutickou pomoc. Jindy se proniká hlouběji, např. u masáže kloubů a okostic, kde se nejvíce usazují emoce, které mohou prostřednictvím těla vyplouvat z našeho nevědomí do vědomí formou regresí.
Tyto techniky vyžadují vzájemnou důvěru mezi masérem a klientem. Existuje několik možností jak masáž provádět. Všechny techniky jsou hluboce uvolňující a pracuje se na všech částech těla:
Průvodním znakem těchto masáží je intenzivnější činnost peristaltiky (tzn. kručení v žaludku). Je to dobré znamení vypovídající o uvolňování blokád (starých uložených traumat). Traumata, uložená v našem těle a v nevědomí způsobují blokaci toku energie (biodynamické masáže používají pro tuto tělesnou energii pojem Orgon, http://en.wikipedia.org/wiki/Orgone
čínská tradice nazývá stejnou energie chi, v Indii se mluví o Práně). Je-li tato životodárná energie v disharmonii, tělo se brání a může docházet k mnohým onemocněním - onemocnění těla i duše. Proto je tak důležité hledat rovnováhu a rozpouštět stará zranění, abychom se znovu mohli uzdravit.
Po skončení masáže klient min. 15 min. odpočívá a tzv. "dožívá" uplynulé prožitky. Často mezi ně patří různé myšlenkové pohnutky nebo zjevování barevných obrazců, znamená to, že hloubka uvolnění klienta se často dostává do meditačních stavů.
Velmi příjemné je, když se klient po masáži může o své zážitky s masérem (nebo blízkou osobou) důvěrně podělit. Tato sdílení bych zařadila mezi důležitou součást procedury. Záleží však na klientovo rozhodnutí. K potřebě ventilace vnitřních pocitů a dojmů dávám k dispozici i sešit, kde je možné provést sdílení písemnou formou.
Vybírat je možné z řady velmi jemných masáží s hluboce relaxačním účinkem.
Jsou účinné při bolestech hlavy, migrénách, poruchách spánku, syndromu neklidných rukou a nohou, dlouhodobé únavě či projevech stresu. Pomáhají nastartovat a obnovit sebeúzdravné mechanismy v těle. Nebo si prostě můžete přijít jen odpočinout a relaxovat.
Masáž zad a šíje Masáž břicha
Tyto dvě jsou prováděné s olejem, kromě uvolnění svalů ale ovlivňují i vnitřní orgány a pomáhají startovat sebeléčivé mechanismy v těle.
Orgonomická masáž.
Rozpouští blokády ve svalech, uvolňuje energii uzavřenou v těle a ta začne volně proudit. Po této masáži se budete cítit nabití a plní energie a vitality.
Exit masáž
Harmonizuje a odvádí energii uzavřenou (blokovanou) v končetinách a v hlavě. Základní masáž zahrnuje masáž chodidel, rukou a hlavy. Je velmi vhodná při s neklidných nohou, poklepávání rukou, nervózních záškubech končetin, při problémech s usínáním, migrénách, v případech, kdy se nám myšlenky a starosti cyklicky opakují v hlavě a my se jich nemůžeme zbavit.
Packing masáž
Jemné dotyky, které přináší uvědomění si vlastních hranic, pocit bezpečí a blízkosti.
Masáž kloubů
Vhodná při bolestech kloubů (ne zánětlivých a akutních). Je to velmi hluboká technika, která díky masáži kloubů pomáhá rozpouštět hluboké blokády na úrovni kloubů, kostí a vaziva a přináší velký prostor pro sebepoznání.
Lifting
Tato technika je spíše pasivním cvičením než masáží. Během hodiny se vám uvolní všechny hlavní klouby v těle. Cílem této práce je zkusit přenechat kontrolu nad svým tělem a analogicky toto si přenést do života – odevzdat kontrolu nad chodem věcí.
Přibližná doba trvání 1 - 1,5h.
Tato práce je převážně hlubinného charakteru s pozorností zaměřenou nejenom na naši psychiku, ale i tělo, s orientací na principy tady a teď.
Metody, které ve své práci využívám
Focusing – práce s tělem, uvědomování a všímání si procesů v našem těle i mysli, psychohygiena
Regresní terapie – dohledávání příčin vzniku našich současných problémů
Imaginace – práce se sny, práce s naším nitrem na úrovni symbolů, řízené i aktivní imaginace
Podle C. G. Junga můžeme psychiku rozdělit na několik vrstev. Pod úrovní bežného vědomí se nachází vrstva osobního nevědomí, ta však spočívá ještě na hlubší vrstvě, nazvané kolektivní nevědomí. Modernější pojmenování pro tuto vrstvu zní objektivní psýché. Obsahem této vrstvy jsou způsoby chování, které jsou společné všem individuím, proto Jung volí označení kolektivní nevědomí. Pojem objektivní psýché vyjadřuje totéž: univerzální strukturu lidského druhu. Můžeme je používat jako synonyma. Protipólem kolektivního nevědomí je kolektivní vědomí: kulturní svět sdílených hodnot a norem. (Hall)
O obsahu nevědomí můžeme hovořit jen potud, pokud jsme schopni prokázat jeho obsahy. (Jung) Zatímco obsahy osobního vědomí jsou citově zabarvené komplexy, obsahy kolektivného nevědomí jsou archetypy. Archetypy jsou "vrozené vzorce imaginace a cítění" (Plháková).
Původ pojmu archetyp
Výraz "archetypus" se objevuje u Filóna Alexandrijského, Irenea a Dionýsia Areopagity v souvislosti s obrazem Božím. Bůh je nazýván "archetypickým světlem" (Ireneus). Augustin ve stejném kontextu používá slovo idea. Slovo "archetyp" je opis platónského pojmu eidos (idea). Platónova nauka o idejích vykazuje s archetypy silnou podobnost. Postupem doby však ustoupila do pozadí ve prospěch verifikovatelnějších hypotéz a materialistického náhledu na skutečnost.
Existenci idejí nebo archetypů je obtížné dokázat nebo vyvrátit. Jung se ve svých hypotézách o archetypech opírá především o empirický materiál v podobě snů a představ svých pacientů a o široké znalosti evropských i světových kultur a mytologií. Evidentnost, nahlédnutelnost jeho teorií vlastně předpokládá obdobné lidské znalosti a zkušenosti, o které se opírá; proto je při jejich nedostatku snadné Jungovy teorie odmítnout jako nepodložené.
Jung používáním výrazu archetyp záměrně odkazuje k pradávnému stáří nevědomých obsahů nebo odpradávna existujících obrazů a navazuje tím na velmi starou linii evopského myšlení, která však téměř upadla v zapomnění.
Archetypy však nejsou něčím novým. Pro archaického člověka byly archetypy jedinou realitou, zákonem života, normou platící odpradávna na popud nějakého božstva nebo hrdiny, kterou musel respektovat a následovat, aby "vzdoroval dějinám" - tj. nepředvídatelným událostem autonomní hodnoty. Profánní, v čase plynoucí každodenní skutečnost považoval archaický člověk za nápodobu (z jeho pohledu reálnějších) božských vzorů ve věčnosti (in illo tempore). Pomocí periodických ritualů tento kosmický řád obnovoval opakovaným návratem do "nového času" a napodobováním aktu stvoření světa z původního chaosu. "Co to znamená "žít" pro člověka náležejícího k tradičním kulturám? Znamená to především žít podle mimolidských vzorů, shodně s archetypy. A tedy žít v lůně reálného, protože skutečně reálné jsou jen archetypy". (Mircea Eliade: Mýtus o Věčném návratu, s.65).
"V jistém smyslu lze říci, že řecká teorie věčného návratu je poslední variantou archaického mýtu o opakování archetypového úkonu, stejně jako bylo platónská doktrína o idejích poslední, ale také nejpropracovanější verzí archetypové koncepce. Zaslouží si pozornost, že obě tyto doktríny našly svůj nejdokonalejší výraz ve vrcholném období řeckého filosofického myšlení." (tamtéž, s. 82)
Dědičnost archetypů
Jung se domnívá, že duše dítěte není nepopsanou deskou, ale že se rodí s "diferencovaným, predeterminovaným, a proto individualizovaným mozkem" s "pohotovostí ke zděděným instinktům a preformacím." Součástí tohoto dědictví nejsou sice žádné konkrétní představy, nicméně dědíme možnosti těchto představ. Tyto možnosti se projevují už od malička specificky lidským způsobem pořádání snových obrazů. Důkazem dědičnosti možností představ je univerzální výskyt archetypů. (Jung: Výbor z díla II.sv, s. 178-179)
Je třeba zdůraznit, že archetypy nejsou vrozené obrazy, ale pouhé formy těchto možných obrazů. Pro lepší pochopení se uvádí příměr krystalické mřížky nebo dávno vyschlých koryt, kudy je však voda připravena ihned téct, jakmile se otevřou pomyslná stavidla - jakmile dojde ke vhodnému podnětu. Konkrétní podoba obrazů je samozřejmě podmíněna kulturním prostředím.
Z hlediska dědičnosti jsou archetypy psychickými aspekty mozkových struktur.
Projev archetypů
Nejznámnějším projevem archetypů je mýtus a pohádka. Archetypy se však také mohou projevovat ve vizích a snech. Důležité je pochopit, že projev archetypu není totéž, co archetyp sám; ten je ze své podstaty nevyjádřitelný a našemu vědomí nedostupný.
"Archetyp v podstatě představuje nevědomý obsah, který se uvědoměním a vnímáním mění, a to ve smyslu toho kterého individuálního vědomí, v němž se objevuje." (Jung: O archetypech kolektivního nevědomí, s.100).
Nevědomý obsah archetypu je nám tedy dostupný jen skrze nějakou formu, kterou na sebe vezme ve vědomí. Jeho vlastní obsahové jádro je našemu vědomí nedostupné. Není možné jej vysvětlit v jeho úplnosti, můžeme se o to jen pokoušet. Každý pokus o vysvětlení archetypu však není ničím jiným, než překladem, přepisem pra-obrazu do jiných obrazů, tvořených naším jazykem. Při výkladu archetypu si vlastně jen vypomáháme alternativním obrazy, které se nabízejí našemu vědomí.
Archetypické obrazy se mohou personifikovat jako snové postavy nebo jako klíčové postavy v našem životě, ale mohou se také projevovat jako zdroje silných lidských prožitků a zkušeností jako je svatba, smrt, sexuální spojení, obětování života, zamilování se, válka, vzpoura proti autoritě nebo hrdinský čin. To všechno jsou prastaré mnohokrát opakované lidské zkušenosti, které z úrovně objektivní psýché mohou zabarvovat naše prožívání situací.
Specifickým výrazem archetypických obrazů je samozřejmě svět umění. Archetypické obrazy mohou spolu-konstelovat sílu estetického účinku a také být zdrojem nadčasovosti takového vyjádření. Je tomu tak proto, že struktura objektivní psýché se v podstatě téměř nemění, je stejná dnes jako v antice nebo v pravěku.
Individuace
Celá pouť hrdiny, jímž jsme nebo můžeme být i my, je v analytické psychologii označována pojmem individuace. Na této cestě se setkáváme s všemožnými podobami kolektivních pra-obrazů neboli archetypů. Ty se v každém lidském vědomí alterují a vyjevují vždy jinak, protože každý proces individuace je naprosto jedinečný.
Individuace je psychologický vývojový proces, ve kterém se v hlubším významu stáváme tím, čím už jsme: naším Bytostným Já. To je zdánlivě to nejsnadnější - kdyby nám v cestě neležely závažné překážky. Jimi jsou na jedné straně podmínky a vlivy vnějšího světa, v kterém žijeme - a na straně druhé komplexy osobního nevědomí, ale také obsahy nevědomí kolektivního, jímž jsou archetpypy. Individuace by se dala přirovnat k alchymickému Velkému dílu (opus magnum), v němž musí jednotlivec proplout mezi oběma extrémy: vyhovět nárokům světa i nevědomí, ale nepropadnout ani jednomu. Nepropadnout kolektivní společenské masce, ale ani autosugestivní moci nějakého archetypu. Obojí je totiž silným pokušením, která nás vzdalují od našeho práva na sebeurčení.
Individuace jako odtržení od kolektivity
Odtržení od kolektivity musí člověk vyvážit a odčinit vytvořením nějakých nových hodnot. Rovněž však nesmí člověk povýšit své hodnoty na všeobecnou normu platící pro všechny, což by byl rys extrémního fanatismu. Individuace má totiž kolektivní normy ctít, přestože je svým způsobem překračuje.
Individuace je cesta uskutečňování toho, čím už na hlubší úrovni jsme a na jejímž obzoru i v jejímž středu leží Bytostné Já. Ne každý se však cestou individuace vydá, neboť životní obsah v podobě vyplňování kolektivních norem a vzorců se mu může zdát dostačující.
Individuace jako odtržení od fascinující moci archetypů
Jung upozorňuje na nebezpečí, které hrozí, když se člověk dostane do fascinující moci archetypu a ztotožní se s ním. Takové nebezpečí hrozí hlavně u archetypu matky (v případě ženy) a moudrého starce (v případě muže). Identifikace s archetypem vede na jedné straně k samolibosti a velikášství, na druhé straně k "inflaci ega". Nárůst pocitu moci nebo síly ve vědomí je kompenzován znehodnocením ega v nevědomí. Ego je tváří v tvář síle archetypu něčím nepatrným a méněcenným, nabubřelost, moc a božství magické figury moudrého starce nebo velké matky zcela popírá lidskost a význam vlastního já. Opačnou variantou je znehodnocení ega ve vědomí (skromnost, pokora, pocity méněcennosti), kompenzované nevědomou identifikací s úlohou spasitele. Oba případy jsou projevem "bohorovnosti", které se navenek vyznačují přílišným nebo nedostatečným sebevědomím. I mezi těmito extrémy musí "hrdina proplout". Nesmí propadnout kolektivitě, ale ani fascinaci "božských mocností" ve svém nevědomí.
Archetypy si můžeme představit horizontálně jako korálky na niti, jimiž prochází individuace, cesta jednotlivce, jako jednotlivými fázemi, přičemž první "zastávkou" by měla být persona (v první polovině života jako budování vnější identity), další stín a nakonec anima (v druhé polovině života jako určitý žádoucí odklon z povrchu do nitra). Avšak strukturu archetypů je možné číst i vertikálně - nadčasově - jako pomyslné plátky cibule obalující jádro psýché, jímž je Bytostné Já.
Nejznámnější archetypy analytické psychologie
Pro snažší představu je třeba znázornit archetypy v určité hierarchii a ve vzájemných vztazích.
Persona
Budeme-li postupovat od povrchu směrem do hloubky, setkáme se nejprve s archetypem persony. Persona je jednoduše řečeno naší maskou, kterou sice nejsme, ale domníváme se, že jí jsme a naše okolí se to domnívá také. Persona je mostem mezi námi a společností (světem kolektivního vědomí). Odpovídá naší společenské roli, s níž se více či méně identifikujeme.
Anima a animus
Komplementárním protikladem persony je dvojice archetpyů Anima / Animus. Komplementární proto, že zatímco persona představuje most k vnějšímu světu, anima (v případě muže) a animus (v případě ženy) představují spojení s nitrem a nevědomím. Jedná se o obraz ženství v psýché muže a obraz mužství v psýché ženy, který poznáváme skrze projekci na osobu opačného pohlaví.
Persona, animus a anima jsou struktury vztahů. Struktury identity tvoří já a stín.
Já a Stín
Já odpovídá naší identitě: sebeobrazu, s kterým se ztotožňujeme, zatímco stín tomu, co bylo výchovou zavrženo jako neslučitelné s představou já, tudíž to, s čím se identifikovat nechceme. Přesto obě části tvoří komplementární dvojici protikladů, z nichž jedna byla vynešena na "světlo vědomí" a druhá "zavržena do tmy." Stín může obsahovat i potenciálně přínosné kvality, které jáskému sebeobrazu chybí.
Dítě
Za předznamenání Bytostného Já můžeme považovat achetyp dítěte. Je to symbol nadčasové, potenciální celosti, která je tváří v tvář moci přírody nepatrná a zranitelná, má však nekonečný potenciál - jako hořčičné semínko (nekonečně malé a nekonečně velké). Je to symbol počátku a konce, toho co je nebo bylo, než vzniklo "já" a toho, co je nebo bude, až "já" zanikne. Tento paradox se zjevuje mýtem o věčném návratu nebo o cestě hrdiny tam a zase zpátky (Tolkienův Hobit).
Hrdina
Hrdina je archetypem vítězství vědomí nad nevědomím, světla nad temnotou. Můžeme jej považovat za aktualizaci potenciálu, které v sobě nese archetyp dítěte, který však vyžaduje hrdinský čin, konflikt s protichůdnými silami nevědomí, které na sebe v pohádkách berou podobu příšer nebo osudových překážek (Odysseus navracející se do rodné Ithaky). Nad nimi musí zvítězit důvtipem a odvahou.
Koré
K tomu, aby hrdina procitl z dítěte a vypravil se na svou hrdinskou pouť, potřebuje povzbuzení a pokyn od archetypu Koré (puer, panny). Kóré je pro muže součástí jeho animy (tudíž ji většinou poznává jen jako projekci), pro ženu je však součástí její hlubší ženské podstaty, která tvoří komplementární dvojici s archetypem matky (Démétér - Koré, matka - dcera, stáří - mládí). Tato ženská dyáda je metaforou nekonečného řetězu života, která z ženy snímá pocit tíže a izolace a poskytuje jí pocit katarze a znovuzrození.
Stařec a Matka
O tom, kam hrdina směřuje, jaký je smysl jeho cesty, je poučen archetypem moudrého starce, personifikací neomezeného ducha, moudrosti a životního smyslu. K archetypu starce je komplementární archetyp matky, milující a starostlivý, ale také divoký a nespoutaný zdroj všeho života a veškeré mnohotvárnosti psychiky: ochraňuje, ale i pohlcuje, jako bohyně Kálí život dává i bere. Matka jakoby říkala "odkud", stařec "kam". Pokud matka představuje zemi, hmotu a genetickou nebo osudovou dannost, pak stařec představuje nebe, transcendenci, moudrost a neomezenou svobodu ducha. V grafologii odpovídá archetyp matky symbolickyvlevo (odkud) a stařec vpravo (kam).
Bytostné Já
Ústředním, pořádajícím archetypem, k němuž hrdina směřuje, je Bytostné Já, centrální archetyp řádu, který se může promítat jako slunce nebo Bůh. Jeho typickým zobrazením je kruhovitá mandala, často obsahující symboliku kvaternity (čtvernosti). Tento archetyp je nejméně empiricky doložitelný, avšak pojmově nenahraditelný z hlediska popisu obecné struktury psýché a archetypů. Je spojen s nejvyšší mírou numinozity.
Persona je pojem, který pro psychologii objevil Carl Gustav Jung.
Etymologie slova odpovídá řeckému per - sonum: skrze - zníti. Herci antických her si vždy oblékali masky, které zastupovaly výraz jejich emocí. Skrze ně nechávali znít svůj hlas. Lépe řečno hlas génia, tvůrce, hlas bohů - neboť v tu chvíli je herec pouhým prostředníkem mezi nebesy a diváky, stává se nástrojem v rukou vyšších sil.
Slovo persona můžeme nahradit českým slovem maska. Paradoxem masky je vnitřní anonymita versus něco výrazného, co dáváme na odiv. Jsme vidět - a nejsme vidět. Ví-li herec, že je pouhým nástrojem, hráčem, maska mu - podobně jako účastníkům karnevalu - propůjčuje svobodu. Pokud se však s maskou ztotožní, a zapomene svou pravou identitu, maska mu doslova k tváři přiroste a stane se jeho vězením, zvykem, železnou košilí, již není schopen z tváře sejmout.
Podobnou úlohu personě připisuje C. G. Jung: Měli bychom být schopni masku nosit - i odložit. Persona, říká Jung, by měla být pružným mostem mezi naším já - a světem. Neboť naše vlastní já má v sobě i něco intimního (jen našeho vlastního - proprium) a bez masky bychom byli nazí - jako děti - jež jsou sice nevinné, ale "sociálně nezralé" - neumějí dosud zastávat nejrůznější společenské role, které si musíme v životě osvojit, máme-li se úspěšně "socializovat". Na druhou stranu, lidé, keří si navykli bezezbytku obnažovat své já komukoli a kdykoli (celebrity), kteří přišli o veškeré své soukromí, kteří už žádnou masku nemají, se cítí "bezprizorní", prázdní: prodali svou tvář, stali se prostituty bez jakékoli intimity a hloubky.
Neboť hloubka může existovat jen tam, kde je povrch a povrch jen tam, kde je hloubka.
Skutečný, živý, autentický člověk má obojí: povrch i hloubku, nitro i masku - je plastický, trojrozměrný. Má svou intimní zónu - i zónu veřejnou.
Schopnost proplouvat mezi hloubkou a povrchem je symbolizována personou.
Kdo však nemá žádnou hloubku, nezbývá mu, než úzkostlivě svírat svou masku, neboť kdyby maska spadla, vyšla by na jevo jeho prázdnota.
Autentický člověk si proměnu, rej masek užívá, neboť mu poskytují svobodu.
Člověk s málo vyvinutou personou působí jako dítě.
"Existují lidé, kteří nemají personu rozvinutou ... ti tápou od jednoho společenského zevlounství k druhému, zcela bezelstní a nevinní, oduševněle znudění nebo dojemné děti nebo - jde-li o ženy - kvůli své netaktnosti obávaná kassandrovská strašidla, ženy věčně nepochopené, které nevědí co činí, a proto stále předpokládají odpuštění; ti, jež světa nevidí, nýbrž o něm pouze sní. To jsou případy, na nichž lze vidět, jak působí zanedbávaná persona."
Člověk s přílišnou personou (ztuhlou maskou) působí naopak rigidně, dogmaticky, stereotypně. Není schopen zasmát se sám sobě, podívat se na sebe s nadsázkou, flexibilně a s nadhledem procházet nejrůznějšími společenskými situacemi: naopak si uchovává stále stejnou fasádu (výraz tváře, oděv, ale i názory), na jejichž zpochybnění je velice nedůtklivý, zvláště pokud pod maskou "nic není" - žádná individualita.
Za maskou se tak může skrývat cokoli. Vyvinutá individualita i prázdný ("tuctový") člověk, ztrácející se v mase, jemuž persona propůjčuje zdání úctyhodnosti skrze společenský status, titul nebo postavení v rámci rodinné hierarchie.
Na principu persony stojí veškeré módní značky. "Buď in, buď sám sebou, image je na nic." (Viz reklama na Coca-Colu) Tyto slogany působí především na lidi, kteří žádnou individualitou nemají a prostřednictím značky si ji vlastně kupují - a jsou ochotni za to značně připlatit. Skrze racionalizaci si namlouvají, že si kupují kvalitu, ve skutečnosti si však kupují zdání identity.
Všude tam, kde je reklama založena na identifikaci s někým, kdo v reklamě vystupuje (krásná dívka, zkušený muž), můžeme hovořit o tematice Persony, jíž podléháme tím více hypnoticky, čím méně jsme rozkvetli v naší autentické jedinečnosti. V přírodě se totiž žádný květ neopakuje dvakrát. Reklama naopak drnká na tu naši vnitřní strunu, která nás vybízí k rozkvětu v naší jedinečnosti; k tomu nám ovšem nabídne iluzi rychlé a levné zkratky. V růstu květin však žádná zkratka nehraje roli, plod musí dozrát v pravý čas. Růst vyžaduje to, co si nikdy nekoupíme: odvahu a trpělivost.
Neboť maska neexistuje pro nás - my sami ji nevidíme. Vidí ji druzí. Člověk posedlý personou žije výhradně pro pohledy druhých. To jim přizpůsobuje svou morálku ("co by tomu řekli sousedi") a snažení (postup v sociální hierarchii).
Jung také zmiňuje zajímavé zjištění, že pokud se člověk příliš silně identifikuje s personou (maskou), stává se daleko snadněji ovladatelný nevědomým komplementárním protikladem persony - animou (jde-li o muže) nebo animem (o ženu). Ego by mělo stát v rovnovážném středu mezi personou a duší (animou, animem) - aby bylo připraveno reagovat na vnější i vnitřní popudy. Je-li však ego příliš vychýleno ven - k personě, stává se člověk ovládaný svým nevědomím.
Muž, zdůrazňující svou chlapskou masku (sílu, necitlivost, nadřazenost, společenský status), je v skrytu duše ovládán animou, což se projevuje citovými afekty, které se vymykají jeho kontrole (je iracionálně podrážděný, za maskou rácia probleskuje méněcenné vztahovačné cítění - a další projevy animy) , nebo je například "posednut" typicky ženskými motivy - budováním domu, domova, zahrady, kuchyně. Ocitá se tak v područí toho, čemu se chtěl identifikací s personou vyhnout: své zženštilosti. Jiným příkladem může být muž přehnaně zdůrazňující svou muskulaturu, který se v soukromí stává chorobně vlastnický, žárlivý a přecitlivělý. Podle Richarda Rohra je totiž posláním rozvinutého mužského archetypu (podobně jako v antice) budovat obec, utvářet lepší svět, býti tvůrcem. Muž, který se věnuje jen "vlastnímu písečku" je ve skutečnosti ovládán svou povrchní ženou: je příliš zhýčkaný, sebe-rozmazlující, domácký.
U ženy se přílišné ztotožnění s personou kompenzuje podléháním hlas(ů) svého anima: hlasu mužského sněmu "otců" uvnitř ní samé. Žena ztrácí svou ženskost, stává se posedlá výkonem, je přehnaně asertivní, snaživá, chorobně ctižádostivá, chladná, pragmatická, rozvíjí všechny možné mužské kvality na úkor emocionální citlivosti. Animus se údajně vyznačuje rozhodností a schopností argumentace. Žena, jíž se persona - maska - "vpila" do tváře příliš silně, je nevědomě řízena svým animem: ani nepostřehne okamžik, ve kterém poznenáhlu začíná ztrácet samu sebe; z jejího hlasu a břitkého tónu slyšíme již jen promlouvat zástupy starců, mužů, kteří položili základní kameny této patriarchální společnosti. Jaký paradox, že se to stává právě ženám, které chtěly za ženskost bojovat - feministkám. Chcete-li vidět příklad ženy posedlé svým animem - pusťte si na YouTube výstup Barbory Tachecí.
Shrnutí
Persona je vlastně kompromisem mezi naším skutečným já a světem. Nebezpečí tohoto archetypu spočívá v tom, že můžeme podlehnout iluzi o naší jedinečnosti, zatímco pouze následujeme kolektivní obraz.
"Persona je to, čím někdo vlastně není, ale o čem se on i ostatní domnívají, že tím je." C. G. Jung
Persona a grafologie
Zesílená persona se projevuje v rukopisu zdůrazněnou formou (převažující nad pohybem) a nižším stupněm individuálnosti a pravidelností. Málo rozvinutá persona naopak převažujícím pohybem a nízkým stupněm fixace (I, II), infantilitou, nečitelností a podobně. Optimální, flexibilní persona se projevuje rovnovážným stupněm fixace (II, III) a rytmičností, originalitou formy.
Film
Téma persony na filmovém plátně geniálně zpracoval režisér Ingmar Bergman. Dvě ženy, zdánlivě dvě různé postavy, herečka (!) a ošetřovatelka, ve skutečnosti představují dvě odtržené části osobnosti: personu a duši, která se marně pokouší navázet s personou kontakt, ta ji však není schopna slyšet. V závěrečné sekvencí se, řečí filmového jazyka, "prolnou". Film je bez znalosti pojmu persona těžko pochopitelný, neboť Bergman se u Junga nepochybně inspiroval. Z komentářů filmových diváků je patrné, že Personu sice považují za složité a "hluboce filozofické dílo", avšak je dobře poznat, kdo se s archetypem persony dopředu seznámil a kdo ne.
Empty spaces - what are we living for? Abandoned places - I guess we know the score.. On and on! Does anybody know what we are looking for?
Another hero - another mindless crime. Behind the curtain, in the pantomime. Hold the line! Does anybody want to take it anymore? The Show must go on! The Show must go on! Inside my heart is breaking, My make-up may be flaking, But my smile, still, stays on!
Whatever happens, I'll leave it all to chance. Another heartache - another failed romance. On and on! Does anybody know what we are living for? I guess i'm learning I must be warmer now.. I'll soon be turning round the corner now. Outside the dawn is breaking, But inside in the dark I'm aching to be free!
The Show must go on! The Show must go on! Yeah! Ooh! Inside my heart is breaking! My make-up may be flaking! But my smile, still, stays on! Yeah! oh oh oh
My soul is painted like the wings of butterflies, Fairy tales of yesterday, will grow but never die, I can fly, my friends!
The Show must go on! Yeah! The Show must go on! I'll face it with a grin! I'm never giving in! On with the show!
I'll top the bill! I'll overkill! I have to find the will to carry on! On with the, On with the show!
Zobrazuji je zde lineárně a tak se jeví jako seznam položek odshora dolů. Ve skutečnosti by bylo potřeba každý řádek napsat na jeden papírek, tyto papírky rozstříhat a hodit do řeky a pak je za několik let vylovit rybářskou síťkou tisíce kilometrů dolů po proudu (představme si třeba ústí La Platy, kde není vidět z jednoho břehu na druhý). Jedině pak bychom měli představu, jak drobné dílky "plutonské" pravdy to jsou. Plutonský proud masy je ve skutečnosti onou celou řekou, která k nám tyto lístky přinesla. O této mase se nedá říci nic, neboť je nepopsatelná. Lze pouze bláznivě psát vzkazy na papír a posílat je dolů po proudu.
Ti nemnozí, kteří je vyloví, vědí.
Na druhou stranu teprve po přečtení celého textu, začnou mnohé jednotlivosti dávat smysl, začnou vysvítat z temnoty jako nápisy na zdi starobylého paláce.
Vytržené z kontextu se mohou jevit tím, čím nejsou.
YOU NEVER SEE, WHAT'S BEHIND THE CORNER
David Lynch má ve filmu Mulholland Drive mrazivou scénu. Dva muži sedí v restauraci a jeden s hrůzou v očích popisuje druhému svůj dnešní sen. Prý v tom snu sedí oba dva právě jako tady a teď a hovoří spolu. Prý teď stanou a půjdou se podívat za roh, za betonovu zeď na parkovišti a uvidí tam COSI. Ten vyděšený muž ví, co tam dopředu uvidí. Druhý tomu nevěří a povauje to za nesmysl. Svého kamaráda si dobírá. Nakonec není jiný způsob, než vstát a skutečně tam jít a ověřit, zda sen byl či nebyl pravda. Druhý muž stále žertuje. Když dojdou ke zdi a nahlédnou za ní, zjistí, že sen byl pravda. Je tam schováno cosi strašného a bestiálního, co se nedá popsat slovy. Vyděšený muž zalapá v hrůze po dechu a umírá na infarkt. Sen se naplnil. (Shodou okolností je "plutonium" v mikroskopickém množství používáno jako zdroj elektrické energie pro moderní přístroje, pacemakery, které mají infarktu srdce předcházet).
Tímto obrazem jen plutonsky oslovuji iracionální složku naší mysli a připravuji půdu pro následující proud metafor.
PLUTO JAKO OSMÓZA
- nezadržitelná procesualita, dynamický proud kolektivních obsahů nevědomí - procesy makrosmického řádu - představme si, že tento proud protéká určitým řečištěm (tepnou, kanálem) - princip OSMÓZY: rozdíl mezi vnitřním a vnějším tlakem (z pozice vědomí se tato osmóza jeví jako nevyhnutelné nutkání k nějakému činu) - díky změnám tohoto tlaku dochází k rozdílné propustnosti "membrány" (hranice mezi vědomím a nevědomím) - do vědomí je možné uchopit jen nepatrnou část z tohoto dynamického proudu a to vždy jen na okamžik, tento proud je v každém okamžiku jiný - racionalita je vůči plutonské síle zcela bezmocná a nemůže její proud zastavit ani popsat, proto má tendenci tvářit se, že neexistuje, aby nepřišla o svou tvář; tím jí ani trochu nezbavuje působivosti, naopak může její procesy spíše kvalitativně zhoršit, neboť je vzdaluje vědomému - racionalita nechce a neumí přijmout iracionální nevyhnutelnost - enormní motivace, motivovanost "plutonsky aktivovaného" jednotlivce je dána právě změnou osmotického tlaku (uvnitř/venku); má-li být vyváženo cosi mezi kolektivním nevědomím (připravující se změny na hlubinné úrovni) a koletivním vědomím (aktuální stav kultury), je vhodný jednotlivec použit jako průchozí otvor (brána)
Horacio Bustos, Žena
PLUTO JAKO NEMOŽNOST VOLBY
- možnost si vybrat mezi dvěma cestami, které vedou tamtéž - tragická nevyhnutelnost antických dramat (tragické hrdinství) - obraz: v temné uličce ti na hlavu z ničeho nic míří pistole a hlas vypravěče sděluje: máš dvě možnosti, 1) buď si hned nasedneš do auta s černými skly nebo 2) ti dám pytel přes hlavu a nasedneš si do auta s černými skly. když si nevybereš, automaticky si vybral možnost 2. odehraje se tentýž děj, my si jen můžeme vybrat, zda u toho budeme vědomí (a tím z toho vytěžíme poznání) nebo nevědomí, ve skutečnosti je však právě tato volba klíčová pro to, kým budeme na konci dramatu - volba tedy vede nikoliv ve vztahu ke kauzálnímu dění, to je "dáno", volba vede ve vztahu k sobě samému: budu vědomý/nevědomý, přijmu/nepřijmu (nevyhnutelné) - volba krajního Ne nás může posunout ke krajnímu Ano či naopak; tak jako tak jsme tím posloužili skrytému účelu této hlubinné síly - nepřijetí procesu se podobá snaze utěsnit osmotickou membránu, což vede ke zvýšení bolesti; její nárůst způsobí otevření energetických kanálů tak jako tak; přijetí má naopak charakter uvolnění a dionýského stavu blaženosti - hrdina příběhu žjišťuje, že to není on sám, kdo píše svůj příběh, cítí, že "je psán", je objektem jiného subjektu, vyšší instance; dle osobního postoje se tento proces jeví jako ponižující nebo povyšující (zneužití/vyvolenost)
TELEOLOGICKÁ KAUZALITA, ZAMĚŘENÍ NA ÚČEL
- subjekt (organismus) je plutonickou silou vybrán, využit, zneužit či vyvolen - a po té odkopnut a zahozen po použití; plutonská síla se k jedinci vztahuje pouze jako k trychtýři, ventilu či propustné membráně skrze níž realizuje své cíle - dynamický tok obsahů není puzen pouze tlakem "ze zadu" z minula, ale je tažen "z předu" z nějakého účelu, který má teprve nastat - odtud nevyhnutelnost dění, cíl se realizuje tak jako tak, jen mohou být použity alternativní kanály - anebo osmotický tlak neprůchodné kanály pročistí explozí (buď obsahy prosakují pozvolna anebo se nahromadí a propuknou explozivně: podle postoje vědomí k nim, podle míry uvolnění/napětí na membráně) - potlačující stanovisko vědomí nevědomé procesy démonizuje a vydražďuje k nepříčetnosti/posedlosti, příjmající stanovisko vědomí dává procesům o něco přívětivější tvář a mohou tak být uvolňovány obsahy vyšší - numinózní - kvality - genialita jako speciální vrozený "tvar" membrány, který propouští jen specifické, numinózní (posvátné, světelné) částice z této dynamické masy; jiný tvar membrány, propouštějící jedině částice opačné kvality (temné, nevědomé, koncentrované "zlo" vymykající se všem představám normálního jedince), můžeme nazvat jako "psychopatický" (být normální = obdržet zrodem standartní výlisek membrány) - posedlost: possession, passion (být vlastněn vyšší silou, být trpným objektem jiného subjektu, loutkou) - tah směrem k finálnímu bodu omega - tah je způsobem vakuem na konci všech kauzálních řetězců
Horacio Bustos
PLUTO JAKO PRINCIP UCHOVÁNÍ PROCESU ŽIVOTA/SMRTI
- smrt, zabití, zplození, uvolnění spermatu, orgasmus, exploze, organické tvoření/destrukce, rozklad (proměna organického v anorganické), pohled na plutonské dění připomíná hemžení myriád hmyzu v bažinách, jejich ustavičné plození a zanikání; teleologickým účelem je uchovat život jako nekonečný proces, v němž je jednotlivý organismus pouze použit; je složen z anorganického v organické a poté za se rozložen v anorganické - smrt je z tohoto pohledu nástrojem života (zkvalitňuje život jako celek - nemluvíme o životu jednotlivce, toho pluto nezná - mluvíme o životě jako takovém, na této planetě) - pro pluto je smrt ničím, je to odstranění zbytečného materiálu, který již splnil svůj účel, a měl by být proto rozložen - exploze odpovídá mužské sexualitě, imploze (děloha/vakuum) ženské
HRDINSTVÍ JAKO (DOČASNÁ) NENAHRADITELNOST
- jedinec je nahraditelný, ve výjmečných případech naopak nenahraditelný (celá funkce systému stojí a padá s nepatrným vláknem, které vede skrze tohoto jednotlivce - to je základní a jediný princip hrdinství: s jeho neúspěchem zaniká masa života/smrti, jeho úspěchem se obnovuje) - někdy visí nějaký obrovský účel v budoucnosti na nepatrném jednotlivci - pluto nemá možnost než použít právě TENTO a jedině tento kanál, proto poskytne tomuto vláknu enormní příliv životních sil a ochrany, aby tento účel mohl být vykonán, odtud všechna "magická nezranitelnost" hrdiny; ta však padá, jakmile je hrdina jednou použit; pluto nemá žádný zájem mrhat energií (jednička na začátku milionu nul se může zničehonic proměnit sama v nulu) - makrokosmický účel použije nepatrnou částici ke změně celého systému (hrdina, genius) - Pluto mnohdy lokalizuje, koncentruje celý makrokosmický účel do nepatrného lidského tvora (Hobit, Pán prstenů: na Bilbovi vidíme, že nula se může naopak kdykoliv proměnit v jedničku) - byl-li hrdina při tomto procesu vědomý (neměl pytel na hlavě), vrací se moudrý, naplněný, uzdravený, regenerovaný, zmoudřelý i omládlý; byl-li nevědomý, vrací se použit, odrán, "ojebán" - stejný efekt může mít na energetické úrovni sexuální styk (regenerace/deprese)
PLUTO JAKO POHYB MASY
- masa částic (obsahů kolektivního nevědomí) není zastavitelná, protože a) masa vzadu tlačí na masu vpředu, b) vepředu existuje vakuum, nenaplněný účel - platí a i b (nejde o čistou kauzalitu, jde i o účelnost, cíl procesů, ale to již bylo řečeno) - nejedná se o "kapalinu", je to proud částic "temném prostoru", není to ani vzduch, ani země, možná snad plazma: valící se láva (mám pochybnosti o její teplotě) - pohyb nemůže být nekonečně rychlý a těkavý (uran), jedná se o stálé a nezvratitelné valení se masy částic (buldozer anebo vakuová pumpa) - tato masa valící se lávy je páteří zachování života na této zemi, proto je v tomto smyslu nadřazená všemu ostatnímu - otevření libovolné "částice" (obsahu) z této dynamické masy přináší otevření celého nového vnitřní vesmíru: každá jednotlivá částice je od všech ostatních odlišná jako se liší jedna planeta od druhé či jeden galaktický systém od druhého - proud spermií je dobrá analogie, jelikož každá jednotlivá spermie může být novým světem o sobě, novým počátkem "velkého třesku", exploze, novým zrozením vesmíru či jeho zánikem; stejně tak palba ze samopalu, proud nábojů, prolétající hlavou oběti - ačkoliv je tato masa (plazma) zdánlivě "pevná" má i charakter "vzdušný" v tom smyslu, že částice mohou být "vdechnuty", impregnovány, což se projeuvje jako inspirace (in-spiró/vdech), je-li prostor uvnitř vědomí prázdný (tj. vytváří svého druhu vakuum, takže dochází k pronikání z vnitřního proudu kolektivních obsahů - univerzálních témat) - psát v inspiraci = psát za změněných podmínek osmotického tlaku
KVANTOVÝ SKOK
- pokud kulka prolétá hlavou nemluvněte, je ve stejném okamžiku inkarnováno jinde, je tímtéž a není tímtéž - "kulka prolétla zdí, aniž by zanechala otvor" - byla zde již před výstřelem - trajaktorii pohybu možno libovolně rotovat, dopředu a dozadu, minulost a budoucnost neznamená nic
METAFORA DOMINA
- proud částic je jako domino - proto nás tato hra jako děti fascinuje, jedině tehdy jsme svědky plutonského dění z ptačí perspektivy a pohlížíme na celý mohutný fraktál zaplňující celý obzor našeho vidění (princip vznešena, jak jej matematicky zdůvodňuje Kant: jako smysly neobsažitelné nekonečno) - v jakémkoli jiném případě jsme to totiž my, kdo je dílkem domina, které sotva vidí dílek před sebou a za sebou (stejně tak, když po nás pluto něco chce, vidíme jen jednu věc před sebou a nevidíme serií následků a nemáme ji vidět) - název "DOMINO" je plutonsky podmanivý a symptomatický - celá otázka a mysterium tkví v tom, kdo, která ruka, uvádí toto domino do chodu - z ptačí perspektivy (z pohledu gautamy buddhy) se možná ukazuje, že žádná ruka, ani prvotní "impulz" neexistuje, jen nekonečná řada příčin a následků - uroboros/had požírající svůj ocas - a uprostřed tohoto stočeného hada je prázdno, uprostřed cyklónu je nehybné oko - jsme to i nejsme my sami, dle toho, s čím se ztotožníme - účelem bolesti je od-totožnění se, což se rovná probuzení, otevření oka - teprve z této optiky se všechny tragické motivy a "proudy mas" jeví jako život/smrt, hra/tragedie, orgiastický tanec Kálí/Durgy
Horacio Bustos, Johanka z Arku
PLUTONSKÝ JEDINEC
- je spojen se skrytou, vnitřní žílou kosmu - toto spojení odpovídá ropnému vrtu - neplutonští jedinci jsou od této energetické vrstvy (relativně) izolováni - čím více je jedinec odizolován od této vrstvy, tím více je obětí tlaků zvnějšku (mocenských/dominových her, konformita), vnější tlaky ho mohou spláchnout a jedinec se chvěje, plutonský jedinec je neochvějný, protože tuto sílu prostě zná; - má-li však svůj "ropný vrt" dovnitř, může tyto hry naopak rozvíjet, může tvořit/ničit, vnější tlaky mu nevadí, jeho vlastní zdroj (potenciálně nekonečný) jej stabilizuje - tvůrčí či erotická "potence" - spojení s vnitřním zdrojem činí člověka silnějším, neboť potenciál reality je vždy více než její aktuální stav (obsahuje všechny možné alternativy paralelních realit)
JEŠTĚŘÍ MOZEK, BOLEST A VĚDOMÍ
- rozpad libovolné částice uvolňuje energii (nukleární reakce), proto zánik libovolného tvora/organismu/galaxie není "zlý" - zlý se jeví optikou teplokrevného savčího tvorečka, který je vždy paralizován pohledem do hadích zřítelnic - Pluto odpovádá "ještěřímu mozku" v nás (evoluční část dávno před savci) - paralýza strachem z hadí sly, jež není uchopitelná rozumem ani citem a to z dobrého důvodu: mechanismy reprodukce (pudy života a smrti) slouží zachování života jako celku a musí být schopny obcházet evolučně vyšší vrstvy mozku (city, intelekt), aby svému účelu sloužily za jakékoliv situace; proto se nám jako lidem plutonská síla těžko uchopuje a popisuje, "nevíme o ní", jen "ještěr v nás ví" - k zachování základních životních reakcí (reflexů) slouží mícha umístěná v páteři - analogie páteř/had/kundalini/Quezacotl, had který se stáčí do klubíčka(spirála), jindy se napřimuje (páteř), jindy se zakusuje do svého ocasu (kruh, završení, kosmická realizace) - bolest a slast je pro plutonskou sílu neutrální funkce, jíž dosahuje svých vlastních záměrů, k nimž jsou živé organizmy pouze "používány"; na druhou stranu se tím (ať už vědomě či nevědomě) podílejí na "univerzálním životě" (naplněnost matky) - reakce na bolest vede k adaptaci - adaptace může jít ven či dovnitř - vnitří možnost adaptace = vědomí/uvědomění, která proud nevědomých sil distancuje, zobrazuje - díky distanci vůči "viděnému" se objevuje samo "plátno", na němž se viděné odehrává - had pomalu "otevírá oko", otevírá se prostor uvnitř oka cyklonu, otvírá se nestvořené, nesložené, všudypřítomné jedno/prázdno - z této procitnuté optiky jsou všechny procesující fenomény, částice ať už "psychické" či "fyzické" povahy, "prázdné", bez vlastní nezávislé podstaty; toto vidění se v buddhismu nazývá "prádžnáparámitá"; je ho obtížné dostáhnout bez ustálené meditační praxe - nepřítomnost uvědomění se naopak projevuje jako necitlivost k utrpení druhých (moc ignoruje bolest těch, z nichž tyje, zneužívá je jako pouhé anorganické minerály - princip otroctví, člověk jako materiál) - HR, "human resources", bez komentáře - proto je v buddhismu soucit se všemi bytostmi základní "hygienickou" bezpečného průchodu skrze transformaci, bez přítomnosti soucitu není možné vyloučit patologické rysy, které mohou nastat při jakémkoliv duchovním úsilí, soucit neustále optimalizuje osmotický tlak; integruje vědomí, cit a pud do hlubokého klidu (nevášnivé lásky)
Horacio Bustos, Nemesis
ORGANICITA/ANORGANICITA a MOC
- ropa či uhlí - zdroje energie - jsou složeny z mrtvých organismů, na nichž dnes "jezdí" naše automobily (pracují naše stroje)
- z energie, kterou biliony živých tvorů nastřádaly za miliony let, produkujeme "zadarmo" práci/výkon
- ti, na jejichž pozemku "vyraší" ropa, se stávajá bez jakéhokoliv přičinění milionáři a stávají se nejmocnějšími lidmi na planetě; i oni však budou za několik vteřin "rozloženi" a stanou se potravou pro masu červů; sami se stanou budoucími fosiliemi
- analita: mocenské boje o dominanci/submisivitu; vždy je "jebající" a "ojebávaný"; někdo, kdo moc má a někdo, kdo je jí požíván; ponížení, oddělení citu a pudu; thanatos, zneužití moci, destrukce života, rozklad k anorganickému (exkrement); erót naopak jako generativní síla, spojení citu a pudu do vyššího celku, tedy rozkvět organicity (reprodukce a láskyplná péče o potomky, tvořivá inspirace)
- moc jako trávení (Elias Canetti): moc tráví, bezmocný - oběť - je tráven, prochází útroby moci, mění se v exkrement
- exkrement se stává mrvou, plodnou zeminou, jež zase nechává povstávat životu, organicitě
- mrva, hnůj jako symbol potence, hojnosti a tedy potažmo úrody, bohatství, prosperity
- vesmír = proces energetického trávení všech a vším; čím více trávím a čím méně jsem tráven, tím mám větší moc
- stínem moci je paranoia: čím větší moc, tím větší strach, že o ni přijdu, protože tuším skryté pohledy těch, které jsem mocensky zneužil
- paranioa tráví mocného zevnitř, takže je navenek mocný, ale vnitřně bezmocný (im-potentní)
- moc a paranoia: dva konce téhož provázku
SPIKLENECKÉ TEORIE
- posedlost spikleneckými teoriemi = neschopnost pojmout pluto do vědomí vize skrze své vlastní kanály (tepny); nakažlivý strach králíka z všudypřítomného oka hada; oddělení od produktivního erótu, rozkvětu, který vyplývá z plné integrace vědomí, citu a pudu do vyšší roviny
- rozpad těchto složek (vědomí, citu a pudu) vede k psychopatii; psychopat je anorganická bytost v organickém těle, necítí city druhých, vše je mu číslem a exkrementem (ze všeho se dá něco vyždímat)
- spiklenecké teorie hledají ruku osudu (hand of fate), která řídí domino světa; jenže vidoucí oko je uvnitř a jakákoliv kombinace a vrstvení vnějších "faktů" pouze oko ucpává smítky prachu
DOBRO a ZLO
- proud plutonského magmatu částic-obsahů nelze zastavit, lze pouze být vědomý/nevědomý
- vědomý znamená, že se membrána vůči nevědomí nastaví takovým způsobem, že budou propouštěny kvalitativně odlišné částice, než při postoji "nevědomém"/automatizovaném
- kvalita (vibrační úroveň) těchto částic má enormní rozptyl mezi božským a démonickým, každý jednotlivec je vyladěn na určitou mezi "od-do", na níž je schopen tyto energie propouštět; podle toho jej okolí vnímá jako "dobrého" či "zlého" anebo rozporuplného
- silná, jasná bdělost, pozornost automaticky způsobuje proměnu tohoto proudu obsahů (na dobrém záměr u nemusí být nic duchovního, může být velmi pekelný; jedině bdělost rozhoduje)
- to je vnitřní podstata fenoménu, který rozum interpretuje jako dobro a zlo
DYNAMICKÝ/STATICKÝ ASPEKT
- pohyb Plutonské masy je pochopitelně dynamický, avšak pokud se vědomí podaří otevřít jakýkoliv obsah, částici, procházející na nevědomé úrovni, tento nevědomý obsah se ve vědomí rozestře jakožto statický obraz (ten stojí "v zastaveném posvátném čase")
- takto je možno otevírat jakoukoliv částici, vylovit kteroukoliv kobylku letící v černém mraku pouští, každá "kobylka" má své vlastní tajemství, poklad, potenci, kód, DNA, pra-obraz, vnitřní vesmír, je jádrem nové galaxie¨
- tento proud částic /kobylek/ vlastně zacíleně "bombarduje" nevědomí člověka, jemuž běží plutonský tranzit; co z toho vzejde záleží na jeho postoji vůči nevědomí a jeho vlastním obsazích nevědomí, které budou tímto bombardováním vyplavovány
- pochopme, že osobní nevědomí (obsahující nespočetné komplexy) plynule přechází v nevědomí rodiny, klanu až po kolektivní nevědomí celého lidstva (obsahující archetypy); proto je vědomí v tomto okamžiku obzvláště přístupné archetypálním motivům obrovské (nutkavé, posvátné či démonické) síly, kterým jedinec těžko může odolat nebo je popřít; v lepším případě je může akceptovat a od-totožnit se od nich; nelze je však potlačit
- potlačení (při transitech pluta) vede jedině k tomu, že se v tu ránu do vědomí dostane jiná plutonská "částice"/kobylka; uhnout před jednou kulkou, znamená dostat další přímo do čela; proto je lepší přijmout tu první - ale vědomě
- zvědomění "nevědomého" - co to je? je to zaměření pozornosti na obvykle méně příjemné pocity, vjemy, které obvykle ignorujeme a popíráme a vnoření se do jejich prožití; pokud se na ně soustředíme, způsobujeme, že se otvírají jako původně uzavřené energeticko-emoční balíčky, nelze však dopředu předvídat, co bude uvnitř balíčku, zda se otevře jako hudební motiv, nutkání k pohybu či jako obraz (či jakkoliv jinak dle založení člověka); právě toto uvolnění nevědomých sil se nazývá kreativita (plutonský genius je "jen" o něco více a naléhavěji "bombardován").
- při otevření "balíčku" doručilo jakoby nevědomí zprávu vědomí, energie se uvolnila a plutonská síla přestává mít nutkavý charakter; nutkavost souvísí s neochotou uvědomit si nepříjemné obsahy, které pak vykonávají svou "práci" bezděčně a mimo naši kontrolu a pozornost
OBRAZY
- pocit, že stojíte na srázu nad propastí, na jejíž dno není vidět, strašlivá hrůza z pádu, ale i pocit euforie, kdybychom skočili; když neskočíte, tak vás něco strčí
- vlk, bestie, Kerberos, který je tím hrozivější, čím více se jej snažíme zničit, potlačit, zadupat, popřít; když jej uznáme a přijmeme, zmizí, promění se v "nic"; Gmork jako síla Nicoty v Nekonečném příběhu
- malinká kulička, která má takřka nekonečnou hmotnost, hodíte ji z libovolné výšky a ona čistě na základě gravitace propadne vším; není to ale kulka vystřelená z hlavně (ta vyžaduje přechodzí impulz); tato černá kulička se jen nekonečně nezadržitelně propadá a propisuje a není nikdo, kdo by jí vrhl, nebo kdo by s ní mohl pohnout či ji odklonit z její dráhy
- hráči rulety si tuto kuličku dosadili do své hry; jedině díky "nule!" vyhrává nakonec ten, kdo kasíno vlastní, nikoliv hráč, ačkoliv této iluzi načas propadá; hráčství je plutonská vášeň, ale plutonem za ním je majitel kasína (a plutonem za ním je zas jiná mocnost, jiný "puppetmaster"); jedním z principů hráčské vášně je podvědomá touha zničit sebe sama a zakusit tak svobodu sladkého "nic"
- umí se Pluto smát? co by bylo jeho smíchem? -- neumí (ledaže by se smál naposled), protože smích je uvolnění nadbytku energie a to z hlediska zachování života/smrti nemá žádný účel ani smysl (oproti orgasmu); jen proto, že jsme uchráněni pohledu na celé domino, můžeme se na chvíli zastavit a smát (Oidipus samozřejmě neví, že se vyspí se svou matkou), smích je jen malá přestávka mezi dvěma náboji, mezi dvěma bolestmi na základě od-ztotožnění se (pochopení pointy vtipu nás od-totožní od příběhu a uvolní se nastřádaná energie, uvolní se membrána, vše je prostupné)
- je Buddha ten, který se stále směje, protože zná pointu, ať už v realitě žije jakýkoliv příběh? co se děje s "jeho" energií? - kde má Buddha membránu? kde je rám jeho obrazu reality?
- "Nápoj, který šumí v prázdných sklenicích. Zesilovač, který zesiluje ticho. Cesta po každém kroku ještě delší. Kniha čitelná pouze v noci." (Thomas Tranströmer)
PLUTO JAKO TERAPEUTICKÁ PRÁCE / "AKAUZÁLNÍ KAUZALITA"
Princip domina je ten, že vidíte vždy jen jeden dílek za a před vámi. Dál vidět není. (Proto se zdá, že Pluto "dává pytel přes hlavu") Stejný způsob funguje při terapeutické práci. Ze situace může terapeut intuitivně vycítit, co je třeba udělat právě tady a teď, cítí, co je nevyhnutelně primární a autentické. Ví, co musí být uděláno, ví, co to mu stojí v cestě, ví, s čím je třeba pohnout. Vše ostatní musí jít pro tuto chvíli stranou, aby koncentrace byla stoprocentní. Proto není vidět ani o krok dál. Teprve až je situace plně aktualizována a nevědomé procesy dosáhnou prahu vědomí, dojde k restrukturalizaci, dojde ke změně systému (např. se uvolní potlačené emoce a člověk se rozpláče, nastává úleva). Po této restrukturalizaci nastává fáze regenerace, uklidnění, uvolnění, kdy dobíhají rozevřené procesy. Teprve po určitém čase této regenerace se objeví nový aktuální problém, který je třeba vyřešit, další uzel, jenž je třeba rozvázat. Stejnou povahu má plutonský proud masy: energetická částice - prostor - energetická částice - prostor [stav pevný - fluidní - pevný - fluidní...] (1010101010...) atd. Jednička reprezentuje restrukturalizaci, nula nepředvídatelně rozlehlý prostor uvolnění, obnovy a střádání nových sil. Terapeut, je-li plně ponořen do své práce, nikdy nevidí k dalšímu bodu 1, - "nikdy nevidí za roh" ("behind the corner") - jinak by nebyl zakotven v tady-teď. Ve fázi ovnovy (0), probíhají procesy, na něž totiž terapeut nemá a nemá mít nejmenší vliv. V této fázi jsou nastálé změny přehodnocovány a reintegrovány do nového psychického celku. Regenerace pravděpodobně neprobíhá jen uvnitř jednoho organismu, ale na úrovni celého kosmu, který tuto proběhlou změnu integruje do sebe (změní-li se byť jen jediná buňka, vyvolá to adekvátní reakci v celém těle).
Odilon Redon, Buddha ve svém mládí
EXTÁZE
Na podobném principu funguje vnímání hudby. Když slyšíme nějakou skladbu poprvé, nejsme schopni předvídat následující tón skladby. Přesto následující tóny jaksi anticipujeme (předjímáme). "Pokud je skladatel genius", následující tóny jsou vždy o mnoho lépe "zvoleny", než bychom byli schopni kdy anticipovat (promlouvá k nám cosi z vyššího řádu); čím déle skladbu posloucháme, tím více se nám toto tušení potvrzuje a vzrušení roste; jsme bombardováni překvapením, které se může rozrůst v mrazení a hudební extázi. Extáze znamená být stržen bombardující masou částic a rozpustit se v ní. Roztát jako "kapka ve víně", "sněhová vločka na rozpálené plotně", dočasně se rozpustit ve fluidním stavu (0). V tomto fluidním stavu 0 zmizí z vědomí všechny představy minulostních i budoucnostních "dílků domina" (předjímání a vzpomínání), takže se subjekt ocitá mimo stav kauzality, popř. dokonce mimo čas a prostor. Takové vytržení (samadhi) bývá samozřejmě jen dočasné a po určité době ("kdy není čas, ani bylo ani bude, ani vpředu ani vzadu", kdy není ani "černá ani bílá", "ani muž ani žena", kdy není "pohyb ani spočinutí" - zkrátka "conjunctio oppositorum") musí skončit. Semínko hořčičné skrze svůj inherentní kód dospělo skrze dluhodobý časový kauzální vývoj mimo kauzalitu ("krok stranou", "království nebeské"). Pokud tento fluidní stav nekončí (není jen dočasný), a nedochází-li již k návratu "zpět" do kauzality, nazývá se nirvakalpa samadhi.
Ze země, po níž náš prapředek chodil miliony let, člověk procitl a poprvé vzhlédl k nebesům. Vědomí vystoupilo ze stínu, a zrodilo se rozlišování světa na čtyři základní formy: zemi člověk rozeznal jako to, co je dole, po čem kráčí a co mu poskytuje úkryt a potravu; vodu jako mateřský prs a lůno, z něhož vzešel a k němuž se navěky bude chtít vrátit; vzduch jako to, co je všude kolem něj a co tvoří mezeru mezi ním a tím, na co se dívá, tedy prostor; a konečně oheň v podobě slunce, které dává teplo a energii všemu živoucímu.
Záběr z filmu Vesmírná Odyssea 2001
Prvotní pohed bipedického humanoida směřoval nahoru, k nebi nad hlavou, ke slunci a k jeho rozlišení od toho, co je dole a po čem kráčí. Toto rozlišení muselo stát na samém úsvitu vědomí. Zároveň si prvotní člověk musel onu tenkou hranici, kterou náhle překročil, spojovat s děsivým chvěním z regrese do prapůvodní nevědomé přírodní jednoty, z níž právě vypadl a snažil se proto tuto tenkou hranici mezi vědomím a nevědomím upevnit vytvářením a hledáním řádu. Nicméně chvění z regrese a z toho, co přijde, člověka musí člověka provázet neustále, jak to Nietzsche vyjádřil zvoláním: "člověk je jen most mezi zvířetem a nadčlověkem". Zvláště od té doby, kdy opustil cyklické chápání času jakožto opakujícího se kruhu (jaro, léta, podzim, zima; vzduch, oheň, země, voda) a vstoupil do chápání času lineárního, historického.
Z hlubiny nevědomí zasvitla první jiskřička vědomí. Možná že dřív, než se zrodilo vědomí já, které mohlo spočívat v jakémsi lůně "my" - smečka - kmen, zde již bylo rozlišení nahoře - dole. Na samém váhavě se probouzejícím úsvitu vědomí homo sapiens, stál pohled nahorů do propasti hvězd a v tomtéž okamžiku jakoby se člověk na okamžik odlepil nohama od země a vznesl se do sfér ducha. Snad první osamělí jedinci postupovali těmito váhavými, a přitom odvážnými krůčky směrem ke hvězdám, začali pátrat v jakémsi nejasném snění a tušení, a když se vracívali ze svého zasnění zpátky na zem, nikdo z členů kmene jim nevěřil - tak, jak o tom pojednává Platón ve svém mýtu o jeskyni, neboť masa kmene stála připoutána k zemi pevnými provazy nevědomí. Přesto dávno, než první genius lidstva rozdělal oheň třením dřívka o dřívko, zde již bylo nahoře a dole.
Teprve později se zrodila idea posvátného ohně. Běžný oheň znám byl v podobě blesků a hořících větví, které probouzely děs a paniku. Kdosi však jako první odvážil se tuto větev, navzdory instinktům, přinést a podělit se s tímto děsivým požehnáním se svým kmenem. Ten byl nazvám Prométheem, neboť překočil svůj strach a nasadil svůj život. Později se naučil oheň zkrotit, ukáznit, vytyčil mu místo posvátného kruhu a byl bedlivě střežen před uhašením, jež by věstilo návrat do temnoty. Prvním hrdinou byl ten, kdo oheň se šílenou odvahu přinesl, druhým hrdinou byl ten, kdo oheň první vykřesal, ovládl techniku a tuto techniku předával dalším strážcům a zřizovatelům ohně. Možná právě z nich se zrodili první kněží, kteří střežili toto tajemství a jejich tajné vědění se stalo pramenem posvátné úcty k jejich stavu. Z těchto dob možná pochází prastaré rozlišování ohně na sakrální a profánní - božský agni (oheň) a obyčejný pyró (pára, opařit, spálit, pýr). A snad proto slovem pýr nazýváme plevel, který je obyčejný a tentýž základ slyšíme i v egyptském slově pyramida, kde slovo pyrám označovalo trojboký jehlanec směřující špičkou vzhůru, tedy ve stejném směru a tvaru jako oheň. Dodnes je tímto znakem signován symbol ohně v astrologii. Císařské cestyv Egyptě byly označeny stejnými šipkami ukazujícími směr. V pyramidách byli pohřbíváni mrtví, snad jakoby jejich duše měla vycestovat v určeném směru k nebi, podobně jako je-li mrtvý spálen, dým stoupá sdola nahoru, od země k nebi. Pyramidy však stále stojí, jako skvostná ukázka trvalosti a pravidelnosti formy zemského živlu.
Stejně tak dávné menhiry neolitických kultur, které tak hojně stojí nejen v Anglii a Skotsku, ale i u nás, v pásu sahajícím až po Ukrajinu. Když si představíme Stonehenge, jistě je snadné vytušit, jaký živel učinila posvátným tato kultura: samozřejmě také živel země. Známe málo z jejího tajemství, ale astronomický a kalendářní význam jejích staveb je zjevný. Stejně tak živel země a lidé se zemskou mentalitou vyžadují přesnost, dochvilnost, pečlivost a důslednost, jednají podle předem připravného plánu a jakákoli neočekávaná změna je vykolejí. Do kruhu rozmístěná observatoř Stohehenge odráží cyklický řád světa, střídání životně důležitých a přesně vymezených období setby, sklizně a nejdelších nocí - vá-noc.
Varanásí
Zatímco duše mnohých kultur stoupají k nebesům, Indové odevzdávají těla svých mrtvých proudu, který ústí v oceán, centrální masu vodního živlu, avšak duše zemřelého tak jako tak směřuje k návratu. Okolnosti se liší jen podle toho, který živel je té v které kultuře pokládán za posvátný. Hinduistické kulty považují za posvátnou vodu. Řeku gangu považují pro její schopnost samočištění za božskou. Když se podíváme na indickou mentalitu, nalezneme mnohé spojitosti s elementem vody: existuje tisíce let a nikdy nebyla výbojná, pokojně příjmala nadvládu cizích panovníků, ať už to byly Árjové nebo Britové. A co jiného byla Gándhího revoluce nenásilí, než vzedmutá (ale pokojná) masa vody, která příjmala milióny pochodujících Indů jako své potůčky a přítoky až zaplavila celou zemi a Brity jednoduše a s naprostým klidem vyplavila? Britové zemi ovládali technologicky (vzduch), byrokraticky (země) a vojensky (oheň). Živel voda, mající kořeny v obrovské živoucí mase indické mentality, je však jednoduše "vylil". A v Gándhím znovunašel kořeny své národní hrdosti.
My Evropané již po dlouhý čas, po té, co jsme zanevřeli na vlastní alchymistickou a hermetickou tradici, pokukujeme po východních náboženstvích. A kulturní krajiny Tibetu, Indie, Číny a Japonska příjmají ochotně naše (spíše pozitivní) projekce vodního živlu a jeho "tajemné" duchovní moudrosti. Naopak lidé, kteří nemají vyřešený vztah k vodnímu živlu uvnitř sebe samých, vysílají projekci negativní. Mají z východních národů strach a cítí k nim odpor ("žluťáci, rákosníci").
Kultura islámu zase slouží jako projekce ohnivého živlu. Zdravou hrdost, nadšení, idealismus a neochvějnost víry, kterou v naší zemi od dob husitství a rekatolizace postrádáme, si v extrémní podobě "fanatismu" projektujeme na celou kulturu islámu (vše, co neznáme, může sloužit jako projekce nevědomého) nebo v podobě "pánbíčkářství" na lidi, kteří opravdově věří anebo se s gustem vysmíváme heslům "pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí", což spíše prozrazuje vykořeněný cynismus vlastní elementu vzduchu. Abychom byli spravedliví, někteří muslimové, romové nebo asiaté zase naopak na euroamerickou kulturu pohlížejí skrze negativní projekci vzdušného živlu: takže na všechny bílé cizince mohou pohlížet jako na bezskrupulózní, vychytralé a podlé mizery, kterým nic není svaté - a kteří si tedy nezasluhují nic jiného než "poctivě" okrást. Obdobně černoši mohou být pro bělochy projekčním plátnem jejich potlačené sexuality, vitality, agrese a tělesnosti (oheň, země). Zkrátka: častujeme se navzájem stínovými projekcemi našich živlů. A rádi si přitom vypomáháme lidovou mluvou: "No jó, to jsou ty živly z východu!" Pro nás jsou jimi Ukrajinci a Vietnamci, pro Brity jsou to Češi a Poláci. Čili nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že vztahy východ - západ jsou na kolektivní úrovni ovládány projekcemi živlových archetypů. Koneckonců Tolkienův Mordor ležel také na východě a z něho se valily živly skřetů, olifantů a černých korzárů s kroužky v nosech. A Egyptská Země mrtvých ležela na západě stejně jako Valinor vznešených Elfů nebo bájné El Dorado.
Ale zpět k úsvitu vědomí, které rozdělilo tanec světa ve čtyři pra-změny zvané živly.
Než se vyvinul složitý orgán oka nebo ucha, tedy orgány distančních (vzdušných) smyslů, byl tu hmat, vjem tlaku, kontaktu s jiným tělesem, který registrují už nejprimitivnější organismy. České slovo hmota a hmat, oddělíme-li od něho zesilovací předponu h-matat, š-matat apod. a koncovku -ota, charakterizující vlastnost něčeho, nám nechá -hmo- od základu hom, pův. nejspíš gom, znamenající naplněnost něčím. Čili hmotné, hmatatelné je to, co má nejaký vyplněný, plný vnitřek, co není duté ani prázdné. Řec. génó znamená jsem nacpán něčím, koneckonců i náš genom je nacpán informacemi. Vnitřní plnost, uzavřená v nějakém obalu, odpovídá tedy živlu země, zatímco dutost, prázdnota mezi něčím, mezera, odpovídá živlu vzduchu. Někdy očekáváme prvé a setkáme se s druhým, což přináší zklamání - např. hmátneme do prázdna, někdo nám podtrhne židli, když si sedáme. Z toho lze odvodit, že země je vždy něco, co nám dává oporu, co snese tlak, protože je to vnitřně plné. Co je naplněno vzduchem, vzduch vypustí, když se o to opřeme.
Země je někdy považována za "matku zemi". Kořen ma je univerzální ve všech jazycích. Anglické slovo pro hmotu matter je nepochybně připomínkou jejich synovského vztahu k rodné hroudě, zvláště je-li jejich ostrov obklopen ze všech stran mořem. Je tu totiž jedna záhada: Země je to, co je plné, ovšem slovanská slova mateře, máti, matka, máma odkazují k významu děloha (maternice). To odpovídá i latinskému matrix (lůno). A lůno je přeci to, co je duté, co má uvnitř prostor, který je připraven býti naplněn zárodkem. Čili nelze tak snadno dát rovnítko mezi hmotou a matkou, určitě ne pro Slovany, kteří svůj prapůvod odvozují spíše z vody. Jakási užší spřízněnost Slovanů s matkou a mateřstvím, je rozeznatelná i z toho, že včelí královnu odedávna adekvátně nazývali matka, zatímco většina jiných národů včetně Řeků ji pokládala za krále (basileus, lat. rex). České slovo děloha vzniklo kombinací slov dítě a lože. Slova dítě a dívka jsou odvozeninou od staroind. kořene dhé- sáti. Zdá se, že mentalita a jazyk Slovanů je úzce spřízněná se starou Indií, včetně náklonnosti vymezovat se vůči elementu vody jako k základnímu a neposvátnějšímu živlu. Archaická děloha je samozřejmě naplněna živlem vody, v níž embryo započíná svůj život a z níž čerpá svou výživu. První kanalizační systém na světě najdeme mimochodem ve starověkých městech Indie. První splachovací záchod je objevem kultury mínojské (Kréta), která byla pravděpodobně matriachální, dříve než podlehla kolonizaci patriarchálních řeckých kmenů a králů (basileů), jejichž posvátným živlem byl oheň a kteří pohlíželi na pasivní živly vody a země, stejně jako na samo ženství jako na méněcenné. Toto dědictví řecko-římské kultury si neseme s sebou dodnes.
Zatím jsme shledali, že živel země je charakterizován směrem dolů a plností obsahu, zatímco živel vzduchu směrem nahoru a dutostí, mezerou, prázdnotou, prostorností. Element vody směřuje dolů stejně jako voda (ačkoliv v podobě páry může i stoupat), avšak na rozdíl od vzduchu je charakterizován kohezí, soudržností. Voda nehoustne, ani neřídne, respektive její hustota je ve všech jejích částech stejná a vzdálenost mezi molekulami, na rozdíl od vzduchu, neměnná. K takovým analýzám se však náš prapředek (nepočítáme-li staroindické metafyzické systémy) zřejmě neuchyloval.
Jaká je prvotní zkušenost člověka s živlem vody? Nejprve je to plodová voda obklopující embryo, tedy voda mateřského lůna. Poté je to zkušenost sání, kojení, příjmání mateřského mléka. Sát je rovněž všeslovanské slovo, do r. 1953 se psalo ssát - tedy s něčím, jsme u něčeho, u mateřského prsu. Sání je činnost bytostně svázaná s něčím jiným, než jsme my sami, je to prvotní zkušenost závislosti na načem. Jakmile provedeme první nádech, první vz-edmutí naší bránice a přijmeme vz-duch do svých plic, je to první krok k naší nezávislosti. Doposud jsme příjmali vzduch ze své matky. Prvotním nádechem se zakoušíme první akt nezávislosti, jenž nám byl umožněn živlem vzduchu. Stejně jako je voda symbolem závislosti a svázanosti s něčím druhým, je vzduch symbolem nezávislosti a prvotního vzdálení se od něčeho. Vodou jsme poprvé propojeni, vzduchem jsme poprvé odděleni. Akt prvotního nádechu nás však současně propojuje se světem. To, od čeho nás vzduch odděluje a osamostatňuje, je naše matka. Funkcí vzduchu je od té doby rozdělovat a opětovně spojovat, zatímco funkcí vody je přilnavost, závislost, připoutávání se. Stejně tak lidé se zdůrazněným elementem vody usilují o citové pouto, propojenost, pocit blízkosti a spřízněnosti, rezonanci s druhým člověkem, zatímco lidé se zdůrazněným elementem vzduchu usilují o nezávislost ve vztahu k druhému člověku, avšak usilují o propojenost se světem jako celkem, se všemi a všude. Cení si vztahů s mnoha objekty, aby si udrželi dojem nezávislosti a nespoutanosti. Každé omezení je pro ně svěrací kazajkou. Oproti tomu vodní člověk bytostně touží přilnout a propojit se se svým partnerem, který pro něho představuje celý svět (jako kdysi matka) a potom už žádné jiné vazby nepotřebuje. Voda pokorně příjmá ohraničení nádoby, v níž se cítí sama sebou a bezpečně. Vzduch je naopak nepolapitelný. Lapíte-li ho do uzavřené nádoby, zadusí se - nebo exploduje - aby svazující omezení překonal. Stejně tak ve vztazích a rodinách, které postrádají prvek vzduchu, může snadno vzniknout "dusno". Někdy hovoříme o "dusnu, které by se dalo krájet."Pokud hovoříme o funkcíh vzduchu, jíž jsou separace a slučování, je to analogie analýzy a syntézy, což jsou základní výkony naší inteligence.
Ve zkušenosti každého člověka, archaického i moderního, je živel vody bytostně svázán se závislostí a propojeností, nerozlišeností já a ty, dítěte a matky, je to prapůvodní stav jednoty, kterou můžeme nazvat oceánickou. Kapka splývá s oceánem. Stav splynutí. Jinou fází je stav oddělení, ztráty, smutku, který obsahuje vzpomínku na původní naplněnou, radostnou jednotu. Zkušenost živlu vody je tedy cyklus jednota - oddělení v podobě kapky - návrat. Analogii tohoto procesu najdeme v hudbě, kde počátek skladby obvykle začíná tonikou, pokračuje vývojem, kdy se od toniky vzdaluje, a opět se do ní v závěru skladby navrací, čímž vzniká uspokojení, uklidnění. Fáze pohybu uprostřed skladby je střídáním klidu a neklidu, vzdálení se a přiblížení vůči relativnímu středu. Podstatou elementu voda je tedy zážitek, prožívání, rozvlnění vyvolané pohybem od- a k-. V psychologii to lze vztáhnout k emocionální strategii seek and avoidance: + a -, pohyb k příjemnému, odklonění se od nepříjemného. Voda symbolizuje neustálé hledání libosti a nelibosti, které ve svém střídání přinášejí zážitek. Je-li v zážiku přimíchán element vzduchu (distance od prožívaného), je to zážitek estetický. Chybí-li distance, je to zážitek životní, osudový, zkrátka na úrovni prožívání jako skutečný. Proto vodní člověk prožívá extrémní výkyvy radosti a smutku, nahoru a dolů, přiblížení se a odtažení se, lásky a nenávisti. Maniodepresivita jakoby odrážela stav duše v zajetí elementu vody, jakoby voda kolísala mezi extrémní tíhou a lehkostí, protože schází energetické napojeni na jiné elementy.
Naznačili jsme, jakým způsobem člověk přichází k prvnímu setkání s elementy vody a vzduchu. Co oheň?
Embryo pravděpodobně zakouší to, co my označujeme symbolem ohně, jako mateřské teplo. Oheň souvisí se spalováním, trávením, transformací látek na energii. Člověk příjmá potravu, kterou spaluje. Vzniká energie (teplo, světlo) + tělesný odpad (popel, splodiny), které obsahují nevyužité, nestravitelné zbytky spalovacího procesu. Oheň je vázán na nějaký zdroj (hořlavina, potrava), transformační proces (hoření) a výstup, jímž je 1) energie, 2) splodiny. Výkaly odpovídají čisté esenci elementu země (humus), což je nejúrodnější, nejplodivější složka půdy. Vidíme tedy, že hoření je velmi složitý proces, spíše než-li nějaká substance. Navíc vyžaduje element vzduchu, jelikož kyslík je podmínkou procesu hoření.
Pokud se například Herakleitos vyjadřuje o ohni jako prapočátku všeho, říká tím něco naprosto odlišného, než Thálés, který pokládá za původní pralátku vodu. Říká tím: Svět není stvořen z žádné pralátky, substance, svět je hoření, to jest složitý proces, dění, sloveso, akt, probíhání, které můžeme nazvat nesubstanciální bytí, respektive dění.
Platón se v prvním kosmogenickém výkladu světa, ve kterém byla překročena hranice mýtu, v dialogu Timaos, pokusil o přiřazení pravidelných trojrozměrných geometrických útvarů jednotlivým živlům. Živlu oheň přiřadil nejjednodušší geometrické těleso, které bylo promítnutelné do složitejších těles všech zbylých živlů. V podstatě tím chtěl básník říci, že pokud se jednotlivé živly (geometrická tělesa) chtějí transformovat v jiný živel (geometrické těleso), musí tak učinit skrze nejmenší dělitelnou jednotku, kterou je oheň. Zjednodušeně: Máte-li samé 10-ti koruny, 7-koruny a 6-ti koruny, potřebujete 1-korunu, abyste si je mohli rozměnit. Touto jednotnou měnou je podle Platóna oheň.
Oheň je tedy proces, který proměňuje a rozkládá všechny ostatní živly. Jakoukoli složeninu živlů poskytneme ohni, hořením z nich vznikne energie + vzduch (CO2) + země (popel) + voda (pára). Oheň rozloží jakoukoli složeninu na základní elementy a tím uvolní energii. Obráceně by to znamenalo, že chceme-li elementy smíchat, potřebujeme energii respektive oheň. Názorně to vidíme při procesu vaření. Na úvodní straně jedné starobylé indické kuchařky stálo: "Vaření a alchymie jsou projevy téže a jediné podstaty." Abychom uvařili bohaté a chutné jídlo nebo abychom upekli chleba, potřebujeme mnoho surovin, které však nestačí jen dát jedna k druhé, aby vznikla nová jednotná forma. Nová forma může vzniknout, jen dodáme-li potřebné množství tepla, čili ohně, čili energie. Veškeré dění v přírodě můžeme tedy charakterizovat jako slučování živlů, které vyžaduje energii nebo jako rozlučování živlů, které energii uvolňuje.
Vidíme, že živly nejsou jen jakousi archaickou, dávno přežitou metaforou, ale inteligentně a s nejvyšší mírou abstrakce popisují, co se v celé přírodě děje. Naštěstí máme na obloze obrovský zdroj energie - slunce, které umožňuje to, že na zemi je život. Dodává dostatek primární energie, který může startovat skládání čili růst životních forem. Je to jakási prvotní investice, která ručí za celý chod bankovního systému. Slunce je ohnivým symbolem par excelance. Je centralizované kruhovitě kolem středu a z tohoto středu vyzařuje paprsky do všech stran. Odkud se bere jeho velkorysá, rozdávající se energie? Z nukléárních procesů, jejichž pochopení přivedlo člověka na prah nového věku používání živlu ohně a k nové etapě válčení. Trávení, hoření a termo-nukleární reakce nemusí být pochopitelně jedinými energetickými procesy, jimiž se vyčerpává živel ohně; v budoucnu mohou přijít další objevy, které nám poví více.
My si z nich, alespoň prozatím, odvodíme pár postřehů o člověku s výrazným živlem ohně: energičnost, činorodost, výbušnost, velkorysost až mrhání, snaha přetvářet svět: rozkládat a skládat, tvořit a ničit; ukvapenost, náhlost, impulzivita, všechno nebo nic, život nebo smrt, žití na hraně, nestálost; lačnost a závislost na zdrojích, sebedestruktivita.
Typicky ohnivou kulturou byla v tomto smyslu kultura indiánů severozápadního pobřeží USA, kteří prosluli megalomanskými hostinami, zvanými potlach, při nichž se triumfovali, kdo obětuje více potravin, zdrojů a majetku, aby pokořil soupeře. Potlach začínal okázalým a pompézním pohoštěním hostů, kteří museli naopak předstírat okázalou laxnost a povznesení, a končíval marnotratným vylýváním rybího tuku do ohňů, spalováním tisíců vlastních pokrývek, kanoí a rohoží, hromadným obětováním vlastních otroků, zapalováním vlastních chatrčí a vesnic. Kdo zničil více svého majetku, svých zdrojů, vyhrál a jeho prestiž stoupla, získal si respekt a uznání ostatních náčelníků i svého lidu. Více o tom píše Ruth Benedictová v knize Kulturní vzorce.
Na náš seznam ohnivých vlastností si tedy ještě přidejme ty, které vyplývají z násilné a extrémní nadvlády ohně nad jinými elementy: soupeřivost, rivalitu, nadsazenou touhu po prestiži a uznání, potřebu povýšit se ponížením druhých, touhu být středem všeho a všemu vládnout.
Posedlost živlem ohně připomíná manickou fázi mániodepresivity. Mnoho mánií (řec. šílenství) může mít svůj původ v nerovnováze ohně. Za nejkrásnější šílenství (maniá) považoval Platón lásku, kterou "bozi sesílají pro nejvyšší dobro milujícího i milovaného", jak se nás pokouší zanícenou řečí přesvědčit Sokratés v dialogu Faidrós. Tedy snad ne všechna šílenství způsobená ohněm jsou zlá - některá jsou božská.
A jaké bylo naše první setkání s elementem ohně, po té co jsme opustili vodu mateřského lůna a vpustili poprvé vzduch do svých plic? Byl jím zážitek světla. Ano, a místo, do něhož jsme se zrodili, jsme my, Slované, pojmenovali svět.
Tímto prozatím ukončíme naše putování za živly a úsvitem člověka. Budeme pokračovat příště hledáním souvislostí mezi typologiemi a podíváme se také, jak se mohou živly projevovat v grafologii.
Obrázek nahoře zachycuje rozložení živlů, jak je chápeme v grafologii podle symboliky čtyř kvadrantů.
Archetypy živlů se objevují téměř v každé kultuře a bohatě se promítají do našeho jazyka už od pradávných dob. Jsou to základní konstanty lidského myšlení.
Důležitá je idea, že jeden živel je schopen proměnit se v další a takto je vytvářen nekonečný řetěz proměnujícíh se životních forem. Voda se působením ohně mění v páru, tedy vzduch, vzduch dokáže zesíleným tlakem zkapalnit, voda se zemí utvoří bažinu, bažina může vyschnout v poušť, zrnko písku může být neseno větrem... Životní procesy jsou tedy neustálým míšením (tempere) živlů v různých poměrech. Tento náhled ovlivnil antickou filozofii a lékařství (nauka o temperamentech), ale najdeme jej zrovna tak v Egyptě nebo Babylóně. V lidové mluvě se k symbolice živlů neustále vracíme obraty jako zahořet láskou (oheň), být hlavou v oblacích (vzduch), stát nohama na zemu (země) nebo pojď to spláchnout (voda). Tyto obraty jsou tak četné, srozumitelné a přiléhavé, že nepotřebují žádné vysvětlení a dokazují, jak moc jsou archetypy živlů v našem myšlení, prožívání a chování "živé". Konec konců jsou to "živly".
Slovo živý pochází ze staroindického jívá (dživá). Kořen guei-v je velmi prastarý a všeobecně rozšířený. V slovanských jazycích má slovo živý navíc konotaci s uzdravováním se, dobrým trávením - zažíváním, prožíváním, vyžíváním se, tedy zakoušením něčeho. Když my Slované něco trávíme, zakoušíme, prožíváme - víme, že "jsme na živu" (lat. vivere). Vlastně trávíme nejen sousta, ale i čas, takže důležité životní okamžiky jsou vlastně sousta, která musíme strávit, prožít, což je jakýsi dlouhodobý proces, který kontrastuje s okamžikovostí objektivního času. Jedno soustíčko můžeme trávit roky. Živicí nazývali staročeši pryskyřici - tedy to, co proudí z nitra stromů, aby zahojilo jejich rány. Židký zase znamenalo řídký ve smyslu ne řídkého lesa, ale řídké kaše, tekutiny. Například vodou nastavené pivo by bylo židké. U praslovanů však židké znamenalo šťavnaté. Litevské giedras však znamená jasné, průhledné, čiré. Tedy židké = voda blížící se svou čirostí nebi (vzduchu). Snad jsou prvopočátky života pro Slovany spojené s vodou a vzduchem, ve vodě a na vzduchu nebo na jejich hranici (aerosol, vláha) se cítili být ve svém živlu. Odpovídalo by to i jejich prapůvodní domovině na březích velkých ruských řek. I hradiska Velké Moravy stávala na ostrovech chráněných vodou. V antice naopak upřednosňovali živly suché a horké. (Oheň a vzduch jsou mužské elementy, zatímco voda a země ženské).
Zajímavé je, že dříve jsme pro-žívali, nechali jsme se pro-stupovat tím, co zakoušíme, zatímco dnes si u-žíváme: jakoby jsme "u toho" a nějak očumujeme, co se to vlastně děje, máme to po ruce jako láhev piva na koupališti, zdroj zážitku máme "u" nás, jako DVDčko s hudbou nebo filmem. Nechceme se tolik mísit (tempere) a prostupovat s tím, co prožíváme, čímž bychom se zároveň jaksi ladili, vyvažovali poměr své směsi skrze hluboký kontakt s něčím jiným. Právě předopna pro- signalizuje prostupování různých živlů: pro-kopat, pro-hníst, pro-dýchat, pro-míchat. Toto míšení je živoucí a regenerující, jak později uvidíme. Předpona u- naopak vyjadřuje odluku (ujet, upadnout, umřít, umýt). Když si tedy něco u-žíváme, nějak už s tím tak zcela nejsme, máme od toho odstup. U-žíváme si prázdnin, ale nejsme na prázdninách, užíváme si sex, ale neprožíváme jej. Cítíte ten rozdíl? Na prožívání je totiž třeba jiné rozpoložení než na užívání - chce to čas, klid, ochotu nechat se vtáhnout a pohltit.
U-žívavý člověk má málo času a tak polyká život v malých porcích, aby to stihl. U-žívavý člověk zůstává odtržen od života, od míšení živlů, nezměněn, nezasažen, stále tentýž kůl v plotě, jako trubka, která stojí, kam jí postavíte.
Pro-žívavý člověk se ponoří do chuti nápoje, který pije, nadechne se zhluboka, když vejde do lesa a zavře při tom oči, ztratí se v milování, přestane při tom přemýšlet. Hluboké ponoření se do čehokoli vede totiž k přerušení nutkavého myšlení, k posvátné mezeře života. Pro-žívavý člověk si dovolí se rozpustit v prožívaném, roztaje v milování, výdechu, nápoji... jako sněhová vločka, jako kapka v moři nebo jako jiskra v ohni. Je spojen s míšením živlů, je jich účasten, je živ!
Živel oheň
Slovo oheň pochází z praslovanského kořene ogń, které vychází ze staroindického agníh, Lat. ignia. Kořen je sice pradávný, ale nepůvodní, tj. vznikl jako složenina, odvozenina od něčeho. Odpradávna se pravděpodobně rozlišovaly dva typy ohně - sakrální, božský, kultovní, obětovní (ogń, ignis) a naopak přírodní a obyčejný (řec. pýr - pyrotechnika). Toto rozlišování se pak později ve všech jazycích zúžilo na jeden název. Slovanština však podržela oba kořeny dlouho, takže je dodnes používáme: např. pýr - pára - pařit - opar - pálit. Sahá-li rolišování role ohně do nejstarších údobí lidstva, pak to má zřejmě hluboký smysl, což si vysvětlíme později. Ještě dodejme, že posvátný oheň byl vždy rozděláván třením dřívka o dřívko a zřejmě je spojen se zázrakem a úžasem schopnosti vyrobit oheň vlastními silami. Ten, kdo na úsvitu lidstva přinesl lidem oheň (možná Prométheus, který jej ukradl bohům), musel být považován za prvního génia v dějinách lidstva. Stejně tak si s sebou oheň vždy nese symboliku inspirace božské jiskry. Jiskra je také všeslovanské slovo, které má souvislost s významy záře a prvopočátku všeho, ale také se slovem křídlo - jako něco, co způsobuje létání - že jiskry vyletují z ohně. Lat. scato = prýštím. Slovo paprsek znamená původně let dráhy odskočivších jisker směrem z pomyslného středu směrem do kruhu (odtud paprsky jako loukotě kola). Angl. spark = jiskra, lat. spargó = trousiti, kropiti, stříkati. Tyto a další konotace odkazují k pradávným asociacím ohně, prýštění ze středu k obvodu, božské inspiraci, prapočátku bytí a mužské sexualitě. (Konec konců ve většině mýtů vesmír stvořil On, nikoliv Ona).
Ohnivý člověk je živý a expanzivní. Je poháněn silou směřující vzhůru, touží se zbavit omezení země a dostat se vzhůru ke slunci, respektive "na výsluní", chce být ve středu pozornosti, být obdivován, chce zářit a šířit světlo, chce být centrem všeho jako slunce. Zatímco hořící, doutnající oheň směřuje sdola nahoru, prapůvodní ohnivost spíše vylétá ze středu na obvod, stejně jako loukotě kola nebo paprsky slunce.
Pokud je oheň posvátný a božský, proč je křesťanstké peklo plné ohně? Pravděpodobně to souvisí s potlačením živoucí symboliky ohně z náboženského vědomí západního člověka a její projekce do temnoty. Vždyť symbolika křesťanská odpovídala znamením ryb a vodě, peklo pak bylo zákonitě plné ohně, resp. vytěsněné vášně a chtíče. Staří Řekové to měli naopak, Platón pokládal oheň za nejvznešenější živel, a jejich podsvětí bylo spíše studené, temné a vlhké.
Oheň je dobrý sluha, ale špatný pán. Proto musí být podřízen kontrole - vůli - jinak se stává silou destruktivní. Není-li člověk "zapálen" pro ideály, jež před svým vnitřním zrakem vidí jako slunce, stává se však naopak svévolný a bezohledný. Bez upevňujících mravních zásad se oheň rozšiřuje tam, kam zrovna vane vítr a stává se pokrytcem. Je-li pro ideály "zapálen" příliš, stává se náboženským fanatikem - horlivcem, "horkou" hlavou, božským šílencem. Vidíme tedy, že člověk ohnivého živlu musí nalézt rozumnou míru trvalého vynakládání energie určitým směrem, v souladu se svými ideály a mravním zákonem.
Jiskra, která zažehuje oheň, odpovídá impulzivitě a spontaneitě ohnivého člověka, který dodává ostatním nové podněty: může "sršet" nápady a humorem. Jiskra, která zapaluje, odpovídá i mužské plodivé síle. I mytický počátek světa v podobě "plodivého slova", které "zažehuje" vesmírný řád navzdory prapůvodní temnotě a chaosu, odpovídá symbolice ohně. Koneckonců i "big bang theory" - teorie velkého třesku sem spadá také. Ohnivému člověku je však zatěžko dokončit, co jednou začal. Srší nápady a inspiruje ostatní, kteří pak sklidí plody jeho nápadů, protože mají trpělivost o plody pečovat (živel země a vody).
Horká krev, horká hlava, spalující vášeň, hřejivé srdce - tyto metafory vyjadřují proměnlivou intenzitu ohně. Oheň však také očišťuje. Ve své posvátné, božské podobě spaluje vše nečisté a nízké, aby duše mohla vystoupat do vyšších sfér. Člověk očištěný božským ohněm se nám jeví jako ušlechtilý a mravně krásný. Na druhé straně tu máme oheň pekelný, který zahaluje pyšné, arogantní a samolibé ego dýmem, přes který nevidí. Čistý oheň je oheň bez kouře, prohlubuje jasnost a dává vhled. Pekelný oheň stravuje a škvaří duši "ve vlastní šťávě" svých vášní a bludů a vypařující se šťáva se po procesu spalování transformuje v mlhu a kouř, přes níž samolibý "ohnivec" nevidí kolem sebe nic, než sám sebe. "Nevidí si přes špičku nosu," říká se. Oheň může plát pokorně jako svíčka, ale může také dýmat, čoudit, žhnout, chrlit plameny, vřít a vybuchovat a zanechávat po sobě "spálenou zemi". Expanzivní oheň spolyká všechnu svou "potravu", vyčerpá všechny přírodní zdroje a "vyhoří". Což také hrozí současnému lidstvu, které neumí hospodařit se svými zdroji. Pralesy (element země) se "spalují" a globální klima se "otepluje".
Ohnivý člověk je inspirátor "zapalující" druhé svým entuziasmem. Entuzisasmus odpovídá řeckému slovu theos (bůh) a znamená "býti bohem prostoupen". Tato nakažlivá prostoupenost energií dává člověku charisma a schopnost vést. Ohnivé typy najdeme mezi náboženskými fanatiky a proroky, ale i vědeckými průkopníky, vojevůdci, politiky, podnikateli a hazardními hráči, protože milují riziko a vzrušení a na rozdíl od jiných typů se nebojí nebezpečí - je pro ně výzvou. Oheň expanduje i za cenu sebezničení. Jen božský oheň je mírný. Proto v antice považují za největší hřích zpupnost, megalomanii, což není jic jiného než projev sebestravujícího a slepého ohně: vzpomeňme na Nera. Ale také na Fidela Castra nebo Che Guevaru, kteří z ohnivého elementu těží své charisma. (Fidel samozřejmě už jenom doutná). Anebo z jiného konce: Jana Husa nebo Jana Palacha, který zapálil svou pochodeň, aby vzburcovat spící svědomí svého národa v jeho půlnoci. I Hus nebo Palach jsou jiskrami, které spěchají k návratu do středu ohně.
Ohnivý člověk dokáže dodávat odvahu a naději ostatním, dokáží oslnit jistotou svého přesvědčení a víry, která je pro druhé činí fascinujícími, protože dav trpí nejistotou ohledně směru, kterým by se měl vydat a čeká, kam vůdce ukáže; následně přejímá jeho sílu a vůdce sílu davu. Potřebují se jako slunce a paprsky, jako střed a obvod kruhu. Ohniví lidé dokáží vlít druhým oheň do jejich žil a srdcí, ukázat jim nový směr vývoje (nebo výboje?), který druzí zatím nevidí. Jakoby byli majáky, které šíří světlo a ostatní se kolem nich shromažďují jako kdysi dávno pravěcí lovci okolo ohně, který jim dával pocit bezpečí v okolní všeprostupující temnotě.
Oheň, který šíří světlo, však vidí stíny, které vrhá jen na svém okolí, nikdy ne u sebe. Není k sobě dostatečně kritický, objektivní náhled na sebe sama mu uniká. Je schopen kriticky a rozhořčeně napadat a osočovat druhé za jejich mravní poklesky, ale svoje vlastní nevidí. To je největší slabina ohnivého typu. Je jím slepá skrvna na sítnici vlastního oka.
"Třísku v oka bratra svého zříš, a trám ve svém oku nevidíš." (evangelium sv. Tomáše)
Oheň je jako slunce ve středu všeho živého. Dle své stupně zralosti je ohnivý člověk velkorysým zdrojem moudrosti a pokoje, k němuž se druzí přicházejí zahřát za studené noci - nebo zdrojem nesvárů a nepokojů vyplývající ze zaslepenosti mocí a neschopnosti uvědomit si vlastní chyby.
V tomto kontextu je paradoxní další Ježíšovo apokryfní prohlášení, zamlčené v oficiálním evangeliu:
"Hodil jsem na svět oheň a udržuji jej, dokud neshoří."
Ježíše můžeme vnímat jako spasitele ohnivého typu (se všemi jeho paradoxy), jehož záře byla církví zmírněna na intenzitu, která její existenci přestala ohrožovat. Asi v tomto kontextu říká Nieztsche (samozřejmě také ohnivý typ), že prvním a posledním křesťanem byl Ježíš Kristus. Církev naopak odpovídá elementu země. Každý revolucionář, který nepadne v boji, se ke stáru stává pouhým šerifem střežícím tentýž pořádek, vůči němuž kdysi bojoval. Proč? Protože moc korumpuje.
Negativní stránkou ohnivého člověka je povyšování se. Slunce je sice zdrojem všeho života, avšak je rozdíl, zda své ego považujeme za sluneční paprsek nebo za slunce samé. Nejkrásněji to vyjádřil Ludvík XIV. konstatováním "Stát sem já!"
Nebo si vzpomeňme na Vlastu Buriana nebo na další skvostné "ohnivé" herce, kteří sice "srší vtipem" až létají jiskry, ale nesnesou vedle sebe rivala stejných kvalit, kterého automaticky touží ponížit a učinit z něj svého sekundanta - spíše než rovnocenného partnera. Slunce smí být totiž jenom jedno, ostatní mají právo se okolo něj pouze "točit". Stínem ohnivého typu je tedy skrytá rivalita vyplývající z neshchopnosti ukáznit svůj egoismus, podřídit jej vyššímu principu. Naopak: nevědomky své ego umístí na nejvyšší piedestal. Tento stav věcí není typický jen pro divadlo, ale i pro naši politickou "scénu", která pak divadlo připomíná. Sebestředný "ohnivec" neuznává jiných kvalit, než své vlastní. Tím si však sám zastavuje cestu k rovnováze a harmonii, vyplývající z optimálního poměru různých kvalit, a zůstává věčně nespokojen. Nenastoluje řád plodivým slovem (logos), ale prohlubuje chaos jako Attila "Bič boží".
Člověk typu oheň (stejně jako vzduch) miluje nezávislost. Vzduch však vane "kam se mu zlíbí", nechá se unést: Oheň je naopak vázán k místu, které poskytuje palivo. Je na něčem závislý. Je náruživý. Oheň věčně bojuje s gravitací (přitažlivostí k zemi, tělu, proměnlivé a těkavé vášně k opačnému pohlaví). Mění objekty své touhy, ale připoutanost k tělesnému zůstává. Je přitahován k zemi, ale touží vzlétnout do výšky. Je rozkročen mezi nebem a zemí. Žije v neustálém napětí člověka, který touží překonat své připoutání. Pokud by nehleděl k nebi a ušlechtilým ideálům, zalkne se vlastní zpupností, neboť bude chtít všemu vládnout a být ve středu všeho. Pokud by nehleděl k zemi, ztratí se ve svém fanatismu nebo vzdušných zámcích jako Don Quijote. Musí se naučit trpělivosti, pokoře a toleranci, přiznat si své chyby a nehledat je v druhých, rozpoznat mihotání stínů, které jeho plameny vrhají. Musí se naučit své duševní nečistoty trpělivě "spalovat" sám v sobě a směřovat k očištění. Ať už hráč, fantasta, herec, erotoman, nebo feťák, musí se vymanit ze svých závislostí a náruživostí a probudit se ze své slepoty a bezohlednosti vůči ostatním. Jinak je jeho osudem věčná nespokojenost pohánějící ho z místa na místo, nutkavé hledání nových a nových objektů, jež může jeho oheň pozřít a strávit, místo aby se soustředil na očištění svých (temných) nevědomých tendencí a jasu svého vidění, který může svít na cestu nejen jemu samému. Božský oheň se však nevnucuje násilím a mečem. Hřeje, ale nepálí. Pronikavě září, ale neoslňuje.
Symbolem transcendence je ohnivý pták Fénix, který nespálil svět, ale sám sebe, aby mohl povstat ze svého popela. Symbolem napětí mezi nebem a zemí, které vede od božského k člověku, je blesk - zásah osudu, který otřese zažitými jistotami, živoucí pravda, která zhroutí strukturu našich iluzí jako domeček z karet. A Prométheus? Prométheus je ten, kdo nejen vstoupil do středu božského ohně, ale ještě se s ním vrátil mezi své bližní, aby s nimi sdílel své poznání podobně jako Buddha nebo Kristus.
A na závěr úryvek z filmu Blade Runner - rozhovor mezi replikantem a jeho stvořitelem. .
Tyrel:The light that burns twice as bright burns half as long, and you have burned to very very brightly Roy. Look at you, Your the prodigals son. Your quite a prize.
Batty:I've done, questionable things-
Tyrel:-also extraordinary things, reviled in your time.
Batty:Nothing the god of bio mechanics wouldn't let you into heaven for.
Scéna pokračuje tím, jak replikant, nevděčný syn, rozdrtí svému bio-mechanickému stvořiteli lebku. V samém závěru filmu však vykoná akt milosrdenství a zachrání svého úhlavního nepřítele. Umírá a z ruky mu vzlétá holubice. Obojí ilustruje monumentální a dramatické rozpětí člověka ohnivého typu. - Přestože v tomto případě to byl jen "robot", jemuž vypršel naprogramovaný čas existence. - Avšak "kdo z nás tu bude večně?" Vzlétající okřídlená holubice, jakoby symbolizovala jiskru, jež se z člověka vrací k božskému ohni.
Živel voda
Voda je praslovanské slovo neredukovatelné na nějaký jiný význam. Původní základ byl pravděpodobně mužského rodu vod-ó-(r) nebo vod-ó-(n) projevující se v řec. hydór nebo něm. wasser.
Zatímco oheň vylétá ze středu kruhu, voda vždy směřuje dolů, směrem ke své nejhlubší a nejširší mase. Padá shora z nebes a pak stéká údolími a říčkami dolů do moře, evolučního prapočátku života. Odtud se zase silou ohně (slunce) vypařuje a proměňuje se v páru. (Pára, jak už víme, je odvozeninou profánní podoby ohně - řec. pýr). Jakoby se "lehká" voda proměňovala ve vzduch + oheň (páru) a jako těžká opět vytvářela tekuté vodní skupenství, v němž opět padá k zemi, k moři, ke své nejucelenější mase. Lehká voda už není příliš voda, stejně "lehké" ženě už také připisujeme jiný status; ztrácí svou přilnavost a gravitaci. Zatímco jiskra vylétá ze středu na obvod, kapka obvykle padá shora dolů, ačkoliv kapky mohou i šplíchat, když vyletují odstředivou silou z kroužící masy vody, čímž vzdáleně připomínají jiskry. Zdá se, že kapka je analogií jiskry, jednotlivý, individualizovaný prvek elementu, který opouští živlovou masu nebo se do ní vrací. Konec konců sperma a spermie má v sobě cosi z elementu vody i ohně. Vylétá odstředivou silou jako jiskra z ohně, ale směřuje (jako kapka) ke gravitačně hutnější substanci vajíčka, čímž je stvořen nový život, nový vesmír.
Jakoby oheň symbolizoval pohyb ven a nahoru, zatímco voda pohyb dovnitř a dolů.
Cyklus vody tvoří nekonečný koloběh životních proměn.
Stejně tak jsou lidé elementu vody mistři proměn, lidé tisíce tváří, u nichž nemůžeme najít dno ani hranice, jen neustálou proměnlivost duševních stavů bez pevného nebo stabilního charakteru.
Lidé typu voda jsou obdařeni bohatou fantazí, jsou zahlceni obrazy, které produkuje jejich nevědomí (podzemní voda) a které se jim jako pára zhmotňují před jejich duševním zrakem jako sny, vnuknutí, tušení, básně a obrazy. Není se proto čemu divit, že tíhnou ke světu psychologie, umění a především hudby. Hudba plyne v čase stejně jako voda v prostoru. Rychle nebo pomalu, konejšivě nebo bouřlivě, může být jako médium vody nositelem jakýchkoli pocitů a duševních stavů.
Dovedou se hluboce vcítit do statních, proniknout k tomu, co se jim děje "pod kůží", pod povrchem, v jejich nevědomí. Bývají spovědními vrbami a přirozenými terapeuty. Dovedou naslouchat, nasávat a vstřebávat pocity lidí (jako houba). Aby to však dovedli k dokonalosti, musí si osvojit schopnost "samočištění" - regenerace - tj. musí umět nejprve vyléčit sebe samotné, aby mohli pomáhat ostatním. Teprve řeka, která živě proudí a má schopnost samočištění, která se znovuzrozuje (regeneruje), může léčit a očišťovat zranění ostatních. Mnozí vodní lidé chtějí pomáhat druhým a obětovat se pro ně, ale sobě pomoci neumí. Jak vás ale může očistit řeka plná vlastního kalu, která neproudí a neumí odplavovat bolest vlastní? Kolik lidí se může umýt ve stejné vodě, aniž by se voda ušpinila? Nekonečně mnoho, pokud voda proudí. Žádný, pokud stojí.
K odplavování bolesti některým lidem živlu voda slouží alkohol. (Nejpočetnějším potomkům praslovanů jednoduše "vodka").
Jak se v přírodě voda regeneruje? Tím, že se filtruje skrze živel země (písek, podloží), nebo skrze živel vzduchu a ohně, když se odpařuje. Tedy vždy kontaktem s jinými elementy. Avšak proudění vody je podmíněno jednoduše tím, že má kam odtékat. I my se čistíme, "katarzujeme", když uvolňujeme a vyjadřujeme své emoce, vypouštíme je. Pak nová energie přitéká. Přitéká, když dáváme. Když dáváme, dostáváme. Pak je řeka emocí a v pohybu a udržuje se čistá. Dáváním mění své skupenství, regeneruje se a znovu přitéká.
Voda omývá břehy pomalu a trpělivě. Jen voda dokáže konejšit, přinášet útěchu. Oheň povzbudí, vzduch přijde s něčím chytrým a země s něčím praktickým, ale nedovedou pohladit. Jen voda má tu moc přinést úlevu trpícímu, když cítí, že mu druhý rozumí, aniž by cokoliv musel říkat. Jeho duše to ví. Ve vodě se ztrácí ostrá hranice mezi světem toho, kdo vypráví a kdo naslouchá. Ve vodě se zvuk šíří nekolikrát rychleji.
Vodní člověk, když se cítí veselý, jakoby stoupal s lehkostí k nebesům: voda se rozpouští a mění se v páru a člověka nic netíží, je to jakoby se vznášel. Pak zas potemní nebe a těžké kapky začnou dopadat na zem a člověk okamžitě spadne ze svých výšin. Stačí maličkost a nebe se zničehonic zatáhne, dobrá nálada je ta tam a po slunci ani památky. Těžké, husté mraky pokrývají celou oblohu a vodní člověk se cítí těžce a depresivně, zádumčivě a melancholicky, protože pomalý pohyb po vlastních nohou a po tvrdé zemi, když jeho pocity nejsou neseny sluníčkem a vánkem do širé krajiny, mu není vlastní, neboť voda touží příjemně a lehce téct, splývat s proudem, obtékat překážky a radostně si zurčet čistými emocemi. Je-li dovoleno vodě téci a energie volně proudí, pak zákonitě, dříve nebo později, negativní emoce samy od sebe odezní, odnese je čas a voda je zase čistá a klidná. Mysl se utiší. Jen od těch překážek a tíživých omezení, stejně jako všech potenciálních konfliktů, by chtěl vodní člověk utéct - nahoru - ke svým snům, kde je vše lehké.
Ve vodním živlu mizí hranice mezi já a ty, mezi já a světem. V této neurčitosti se může vodní člověk ztrácet. Není si schopen uvědomit svou zodpovědnost, tam kde by měl, a připisuje si tíživou vinu tam, kde by neměl. Schází mu objektivita (vzduch). Přeceňuje subjektivní komponentu (jak se přitom kdo cítí). Trápí se věcmi, s kterými by se při troše nadhledu (volného prostoru) trápit nemusel, ale on je starostmi zaplaven, vrší se jedna na druhou a člověk má pocit, že se v nich utopí - má jich "až nad hlavu" nebo mu v lepším případě "teče do bot". I o lásce říkáme, že člověk je v tom "až po uši". Voda je totiž symbolem emocí a prožívání vůbec. City přicházejí a zaplavují nás - a zase odcházejí.
Voda je slabá a bezbranná jen zdánlivě. Sebevětší překážku obepluje nebo se přes ní prostě přeleje. Sebetvrdší překážku rozmělní a podemele. Má čas. Moře času. Voda stále přitéká. Její působení je v dlouhdobém měřítku mocné, přestože nejprv neviditelné. I malá kapka vyhloubí nejprve jamku a nakonec Macochu.
Co potřebuje voda nejvíce? Povrch, po němž by mohla téci, o který by se mohla opřít, hroudu země, která by vymezila její cestu. Voda pomalu teče a když narazí na hranici, hráz, hroudu hlíny, zastaví se a počne se shromažďovat. Z řeky se stává přehrazený (a spořádaný) rybník. Vodní člověk se zafixuje na svého partnera (hroudu země, k níž se přichytí a o níž se opře) a ani si to neuvědomí. Ale to už přestává téct, zurčet a vyvíjet se; přestává volně žít a hledat nové krajiny k objevování. Malý rybníček na návsi - kam dál by tekl? Už je doma!
Jakmile nalezl oporu a bezpečí, zastavil se a usadil. Vodní člověk má tendenci k závislosti na svém partnerovi, ke kterému příliš přilne, aby si vynahradil chybějící pocit bezpečí. Zoufale se bojí být sám. Chce být obklopen - krajinou, skálou, která ho chrání, chce splynout s druhým, chce přilnout a nepustit se. Nejvýhodnější strategií pro něj je učinit druhého taktéž závislým na sobě, aby si tím druhým mohl být jistý.
Co se však stane, když se proudící potok zastaví a začně proměňovat v kalný rozbahněný rybníček? Když do sebe začne voda pojímat příliš mnoho země a přestává být průzračnou? Zleniví. Začne zahnívat. Přichází o energii. Pak je třeba zkoumat - jaký blok zastavuje mou energii? Protože pokud voda přirozeně přitéká, je jen otázkou času, kdy se voda v údolí nashromáždí a samospádem přepadne přes nejbližší hráz a pokračuje zas ve své cestě. Pokud na vodního člověka zatlačíte, možná se pohne. Sám však žádný zdroj pohybu nemá. Maximálně může následovat své sklony.
Protože vodní člověk postrádá schopnost energetizovat sám sebe jako ohnivý člověk, ani nemá pevný plán jako zemní člověk, má tendenci zůstávat v pozici oběti, bezmocnosti nebo hypochondrie. Dokonce mohou do svých "bažin zoufalství" stahovat i druhé, kteří se jim snaží upřímně pomoci. Nebo ve své sebelítosti veškerou pomoc odmítají a odhánějí. Jediná rada pro element vody zní: počkejte. Je jen otázkou času, kdy tento pocit odpluje, stejně jako připlul. To je jediná jistota: že musí odejít, protože přišel. Tuto podstatu - proměnlivost - všech duševních procesů jakoby člověk typu voda však nemohl stále nahlédnout a snažil se schovat v nejbližší prohlubni, tůni či jeskyni. Proměnlivost vody vodní člověk nenahlíží, protože se nechal ovládnout svou tendencí k přilnavosti. Voda potřebuje povrch, k němuž by přilnula. Přílišným přilnutím však voda ztrácí svou čistotu, neboť jejím údělem je proudit. Člověk typu voda by rád z každé zastávky učinil tu konečnou - a zamrazil nebo "zaskleníkoval" čas. Ale to možné není: čas proudí dál a voda teče k moři, a ni tam se nezastaví. Cesta vody je nekonečná.
Vodní člověk se musí naučit žít na hraně mezi jistotou a nejistotou, naučit se hravosti, s níž se může procházet po pláži emocí. Jednu chvíli vyjde vstříc emocím a požadavkům světa, druhou chvíli zaleze do bezpečného úkrytu okolních skal. V rozbouřeném boři se bojí, že by se ztratil, v bezpečí své nory však stagnuje a uhnívá.
Symbolem hravosti elementu vody je delfín. Je znamením emocionální inteligence s prvkem nadhledu: umí vyskočit nad hladinu a nadechnout se kdykoli elementu vzduchu: to jest, kdykoli chce podívá se na věc "objektivně" a odloží svět vlastních emocí, aby se zase vrátil zpět a pokračoval ve "hře pocitů". Těsně u hladiny je totiž nejvíce světla, jasnosti a hravosti - všimli jste si?
A naopak, když vodního člověka něco hluboce zraní, bolest do něho vjede jako ohromný kámen, který se ponoří na dno moře. Zůstane tam, v hlubinách nevědomí, už navždy a nic jej už neodstraní. A o tomto kameni nikdo nemusí nic vědět, neboť až na hladinu nesahá, a tak není vidět. Leží tam zdánlivě zapomenut, na věky.
Voda je však trvalejší než kámen a po velmi velmi dlouhé době jej nakonec stráví, obrousí a pohltí. To voda je věčná.
Ploché kamínky (žabky) však odskáčí po povrchu a věci, které vodního člověka do hloubky nezasáhnou, zase rychle zapomene. Jen hluboké a zavážné dojmy si jeho duše pamatuje. Zato však navždy.
Koho vodní člověk vpustí do svých hloubek? Nikoho, kdo se přímo a zprudka ptá. Své tajemství začne "vyzpívávat", jen když se sám rozmluví a jeho slova začnou sama plynout "samospádem." Pak je třeba jen pozorně naslouchat a nechat ho mluvit. Možná že to, co nám chce říci teď, už nám nikdy více nepoví. Stejná slova se neposkládají vedle sebe dvakrát. A jiná situace, jiné pocity, přinesou zase jinou skladbu slov. Odtud záliba v poezii a kouzlu nálad.
Voda v krajině nikdy neteče rovně. Stejně tak vodní člověk až s odstupem hledě na svou minulost rozpoznává, proč musel jít tudy a ne jinudy, jakými zákruty a zdánlivě slepými ramena na své cestě musel proplout. Stejně tak nerad říká věci přímo, ale používá přirovnání nebo raději uhne a stočí řeč někam jinam; anebo prostě mlčí.
Vodnímu člověku je zatěžko opustit staré a jisté, k čemu přilnul. Podpobá se do odpoutávání kapky od nějakého povrchu. Objem stoupá a stoupá; druhý člověk nic netuší - a pak se najednou kapka celá uvolní. Proto jsou někdy rozchody tak náhlé a nepochopitelné. Cosi se hromadilo v nevědomí - ačkoliv na povrchu bylo vše bylo při starém - a najednou se zničehonic kapka utrhla. "Trpělivost přetekla" v jediné malé chvíli. "Čo bolo, to bolo - dost bolo," řekne si něco v člověku a odpoutá se. Síla gravitace převáží nad silou přitažlivosti.
Vodní člověk je náchylný k manipulaci, je přespříliš ochoten vyjít druhým vstříc v jejich očekávání a tlacích. Chová se tak, jak to od něj ostatní očekávají. Voda příjmá tvar a barvu povrchu, po kterém teče.
Voda však má i jiné skupenství, jímž je led. Vodní člověk, aby se ubránil nežádoucím emocím se někdy uchýlí k rozumové sebekontrole a své city potlačí. Chce zapomenout. Jeho duševní život však začíná odumírat, voda nemůže volně proudit. Led pak potřebuje znovu roztát, protože "s velkou bolestí zmizela z jeho světa i všechna velká radost." Zůstává jen jeden šedivý den, který se donekonečna navrací. (Symbolicky je to ztvárněno ve filmu Ground Hog Day - Na Hromnice o den více (1993). Bill Murray musí žít v prokletí téhož dne do té doby, než se naučí hloubce i hravosti citového prožívání, jemuž se ve svém cynicky novinářském životě slavné celebrity vzdálil. Z města stejně nemůže odjet kvůli sněhové "kalamitě" - citové blokádě. Když se tomuto umění naučí - dokonce se naučí i hrát na piano! - získá si sympatie Anie MacDowellové. Ale to neznamená, že má vyhráno: jen se mu otevřela cesta do světa ostatních emocionálních bytostí, od něhož se zcela odřízl.)
Jako žije oheň napětím mezi zemí a nebem, žije voda napětím mezi přilnavostí a pouštěním, povrchem a hloubkou. Voda, která není přilnavá ani trochu, může být totiž kluzká a nemůže utvořit hloubku tím, že vyplní nějaký prostor. Voda, která je přilnavá příliš, může být hluboká, ale neproudí. Stejně tak neproudí voda zamrzlá. Živel vody symbolizuje schopnost člověka propolouvat flexibilně mezi povrchem a hloubkou citových vztahů a souvisí s duševním zdravím.
Podstatou vody je vztah k celku, jímž se regeneruje. Celek, oceán, je vždy průzračný. Malé vodní celky, stojaté louže, jsou špinavé. Právě citová nebo sexuální výměna energie mezi partnery regeneruje jejich duševní život. Co zůstává v izolaci, zahnívá (země) nebo vysychá (vzduch). Podstata vody se ztrácí.
Jen voda, která je čistá, která se neustále regeneruje v kontaktu s jinými živly, která se neizoluje, umožnuje vidět jasně a do hloubky. Jakékoli rozvíření emocemi hladinu zakalí a intuice, kterou má vodní typ tak rozvinutou, uvidí jen "rybím okem" nafouklé projekce vlastních přání. Pohyb, emoce přinášejí zkreslení stejně jako jejich násilné zastavení, chlad, led a sebekontrola. Jen klidná a pružná mysl zrcadlí pravdu, je "zrcadlem hvězd".
Jen voda dokáže odpouštět, konejšit, hladit, přinášet úlevu a ozdravení duši. Jen voda dokáže bezdpodmínečně milovat. Absorbuje pocity druhých jako své vlastní. Je účastná a nikoho nesoudí. Dává druhým ulehčení, ale tíži druhých přebírá a nasává do sebe, což může být nebezpečné, pokud neumí očišťovat své nitro: pak totiž není žádný psychický problém vyřešen, jen změnil svého majitele a dřív nebo později se opět při změně podmínek "vyplaví napovrch". A naopak: očištěné nitro může skrze neohraničené a rezonující médium vody zpívat o kráse, kterou vidí a cítí a předávat své pozitivní energie ostatním.
Nejkrásnější chvalozpěv moudrosti vody pronesl Pavel v Listu Korintským:
Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.
Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.
A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
Hradišťan + Pavlica: Modlitba za vodu
Živel vzduch
"Nejčastěji mluvím o ničem. To je totiž jediné, o čem něco vím."
Oscar Wilde
Předopna vz- značí pohyb vzhůru, proti něčemu nebo zmohutnění činnosti. Slovo duch souvisí se slovem dech jako prvotním projevem života, ale také také s prostupným otvorem, který umožňuje proudění (prů-duch). Duch je slovo praslovanské. Vzduch, je tedy cosi jako vzhůru se pohybující nebo zmohutňující se základní substance života, která jako svou podmínku vyžaduje prostor, jímž může procházet.
Jeho podstatou je pohyb, hlavně pohyb otvorem, který odděluje uvnitř a ven (ústy, dveřmi, oknem, komýnem či ventilací). Proměňuje svoji hustotu, stlačený plyn zkapalní, zatímco řídký plyn anihiluje. Znamená to, že vzduch potřebuje určité hranice a omezení, ale dosti prostorné, jimiž by se pohyboval. Zhuštění plynu má svou analogii v zhušťování zápisu informací při vypalování na CD - ale přeci jen každá informace vyžaduje aspoň nějaký prostor k uložení. Ale hodnota informací na CD se opět ukáže, až když jsou opět informace v pohybu. Ve své čistě hmotné, statické podobě (element země), existují jen potenciálně (jako stopa). Stějně tak rozmělněný kámen opouští masu země a zrníčkem prachu se stává součástí masy vzduchu, která jej zakrátko donese třeba na druhý konec světa - zrovna do vašich plic. Vzduch, který právě dýcháte, mohl před chvílí procházet plícemi Michaela Jacksona nebo Dalajlámy. Už chápete jeho rychlost, prostorovost a nepovšimnutelnost?
Vzduch je v elektronickém věku symbolem rychlého přenosu informací z místa na místo.
Vzduch proniká všude, je lehký a pohyblivý, nehmatatelný a neuchopitelný, dokáže se pohybovat velmi rychle a snadno.
Člověk vzdušného typu chce být "všude, kde se něco děje", chce být "při tom." Je roztěkaný a zvědavý, žije "v poklusu". Chvíli je tu a chvíli je tam. Nikde nepobude, nikde se nezdrží. Jeho podstatou je ustavičný pohyb. Vzduch proniká všude, do šířky a do výšky, ale ne do hloubky. Tam pronikne jen voda. Naznačuje to, že lidský rozum pronikne do mnohých oblastí, ale ne do nejzaších hloubek života, kam může proniknout jedině voda, intuitivní moudrost - či oheň, otřásající vhled.
Vzdušný člověk rád uhýbá od konkrétních skutečností (země) směrem k abstrakci (do vzdušných zámků, do světa slov a idejí). Zemské jej spoutává a tíží, zdá se jim pomalé a omezující. Rádi by od něho vzlétli a cestovali "na lehko", volní jako ptáci. Nezajímá je konkrétní (to je příliš prosté a fádní), ale teprve myšenka, vzorec, který obsahuje to, co má více věcí společného. Doma jsou v abstrakcích, teoriích, vzorcích a pojmech. Karikaturou tohoto typu je roztržitý učenec, který si neumí ani zavázat tkaničku od bot.
Ideálem vzdušného typu je naopak génius, jehož duch proniká všemi formami k základním principům, podle nichž funguje tento svět.
Vzdušní lidé si libují v matematice, protože ta nevyžaduje žádné zatěžující empirické důkazy a pohybuje se v oblasti naprosté jasnosti a přesnosti. Bez vzušeného elementu by neexistoval svět vědy, ale ani žádný znakový systém, který využívá i hudba, poezie nebo malířství. Jako je země světem faktů a daností, je vzduch světem mezer, svobodného prostoru mezi nimi. Vzdušní lidé zachovávají vždy odstup, respektují prostor svůj i toho druhého. Nechtějí se až tolik dotýkat (země) nebo něco příliš prožívat (voda) nebo se pro něco příliš nadchnout (oheň).
Vzdušnému elementu nesmíte uzavřít spojení se světem a s okolním prostorem. V zavřené místnosti se zalkne a zemdlí - nebo naopak exploduje!
Má-li otevřené okna a dveře dokořán, je dokonale spokojený: může volně proplouvat všemi směry a získávat a šířit informace. Pak je šarmantní a lehkovážně zábavný, protože se cítí volný jako pták, může volně "dýchat". V zavřené místnosti by uhynul steskem po svobodě.
V soužití s ním musíme pochopit, že se nechce příliš vázat (jak to činí přilnavá voda a stabilní země). Je-li příliš spoután, jeho city vysychají, vzduch je vysouší, a vzdušný člověk přiichází o všechen svůj vtip a "šťávu" a vztah se stává pouze formální. Vztah se vzdušným člověkem musí volně "dýchat" a okna možností a výhledů do krajiny nesmí být přebita petlicemi.
Vzduch je živel, mezera, která spojuje všechny objekty. Teprve mezera mezi objekty může být nositelem informace. Řada jedniček bez vložených nul (mezer) by nebyla nositelem žádné informace.
Vzduch je průzračný, takže díky němu vidíme vše, jaké to je! Voda může zkreslovat to, co přenáší podle citů a dojmů, ale vzduch je naprosto čisté, jasné a neutrální médium. Stejně tak je vzdušný člověk "objektivní", přitom však družný a přátelský, bez námahy a s lehkostí navazuje kontakty. "Propojuje" všechny navzájem. Nevadí mu společnost více lidí, v níž se lidé překřikují. Komunikuje vtipně, ironicky, suše i zábavně, ale zásadně zůstává nad věcí. I jeho myšlenkové pochody jsou spojité a propojené, takže má vždy něco vtipného na jazyku. Má vždy co říci a reaguje velmi pohotově.
Emocionální nadhled a odstup vzdušního živlu umožňuje nepřátelům setkat se na neutrální půdě a vyjednávát bez přílišných emocí. Vzdušný člověk nebere nic přespříliš vážně. Ani sám sebe. Jak by také ne, je-li skrze něj vidět! Mívá skvělý smysl pro humor. Hlavně suchý humor (bez příměsi sentimentu - živlu voda)
Bez nad-hledu, prostoru mezi věcmi, pro-vzdušnění a odstupu od věcí samých, by však nejspíš neexistoval žádný humor a smích. Vždyť také při smíchu vyrážíme spontánně vzduch ze svých plic.
Tato lehkost, snadnost a neemocionálnost nejde ostatním elementům "do hlavy". Vodnímu se jeví chladný (jaktože nic necítí?), zemskému nespoutaný a neřádný (kde zase lítá? má zas hlavu v oblacích?) a ohnivému mazaný nebo chladný (ten nevěřící pes snad nectí žádné zásady, víru nebo ideály!). Pro ostatní elementy je neuchopitelný, protože prostě vzduch je neuchopitelný. Ale bez vzduchu by nebylo možné pochopit cokoli ostatního. A tak vzdušný člověk často chápe druhé, ale sám zůstává nepochopen. Spojuje druhé, ale sám často zůstává osamělý.
Expanzivnost vzduchu tenduje k řídkosti. Pokud se snaží vyplnit všechen prostor - porozumět všemu - tak neporozumí ve skutečnosti doopravdy ničemu. Jen tak trochu tuhle a támhle. Živel vzduchu je skvělým médiem, avšak bez spojení s jinými živly se proměňuje v neproduktivní "tlachání o ničem", sype milóny slov, ale nic podstatného z něj nevypadne (ačkoliv může být velmi inteligentní!) Zkrátka, vzduch musí mít co spojovat. A k tomu potřebuje kontakt s jinými živly, které mu dodají citový (voda), ideový (oheň) nebo empirický materiál (země).
Mnoho "vyprázdnělých" vzdušných lidí můžeme najít ve světě právníků, kteří prostě pracují pro toho, kdo dá víc. Bez spojen s jinými elementy nemůže vzdušný člověk pocítit jakokoli jinou hodnotu, než tu, jež je reprezentována číslem. Číslo je pro něj reálnější než skutečnost, resp. pro něho je číslo skutečnost. To samé hrozí vědci, který navrhuje atomovou bombu a nepřemýšlí, k čemu bude použita, protože to už nepociťuje jako svou starost (voda) a zodpovědnost (země).
Výhodou vzduchu je ohromná pružnost, rychlost a flexibilita. Na internetu se cítí jako ryba ve vodě - zkrátka: ve svém živlu. Vzdušný člověk si je vědom relativity všech věcí a znaků.
Bez spojení s hodnotou, jež tyto věci, lidé a myšlenky jsou samy o sobě, se však stává pouhou chodící encyklopedií. Pak se může zvednout člověk ohnivého typu, bouchne pěstí do stolu a zařve: "Tak o čem to, doprdele, celé todle všechno je?" A vzdušný člověk jen pokrčí rameny a řekne si: "to je asi nějaký blázen nebo labilní jedinec, když se tak rozčiluje" a poznamená si k němu v notýsku nějaké trefné číslo.
Vzdušnému elementu, který vyplňuje prostor většiny kateder a škol, hrozí vyprázdnění všude tam, kde se učí teorie pro teorii. V takovém případě se vzdušný živel rozkládá sám v sobě, stává se zoufale řídký a prázdný. Pak už to není ani živel - živoucí médium propojující svět lidských bytostí a přinášející nové informace - ale vakuum. Z instituce, která má předávat ducha, zůstane jenom instituce.
Jako je země bez vzduchu obsahem bez formy, je vzduch bez země formou bez obsahu. Je-li pro Aristotela bůh formou formy, říká tím vlastně, že bohem je pro něho čistá esence ducha.
Vzduchem vyprázdněný "vakuový" člověk pochybuje o všem, je věčným skeptikem a všemu se vysmívá, říká si v duchu, jak nad vším vyzrál, když se do ničeho příliš nezapojil, ničemu neuvěřil a ničemu nepropadl. Na druhou stranu může závidět druhým prosté štěstí jejich víry a naplněnosti smyslem.
Vzpomínáte, jak jsem hovořil o tom, že vzduch nemůže proniknout do nejzažší hloubky? Právě tato hloubka tu stále čeká na své objevení, ale vzdušný člověk si nepřipouští její existenci v jejím opravdovém, existenciálním významu. Nejpohodlnější cestou je pro něj prohlásit oblast, kam proniknout nikdy nezkusil, protože neměl dost jiných charakterových kvalit než svou flexibilitu a chytrost, za neexistující.
Problémem vzdušného typu je také cokoli brát doopravdy vážně. Že jsou hodnoty relativní, neznamená, že neexistují. Znamená to, že máme být tolerantní k hodnotám ostatních, které se od našich mohou lišit.
Pastí vzdušného typu je zabřednutí ve vzduchu samém, v izolaci neboli ve zdánlivé nezávislosti. Ve skutečnosti je vše závislé na všem!
Vzdušný člověk (zdánlivě "duchovní") si může myslet, že smát se všemu nebo být stranou ode všeho = osvícení. Vzdušný člověk, který ničemu nevěří a vše zpochybňuje si neuvědomuje, jak necitlivě se chová k hodnotám, v které věří ostatní. Podstatou obojího je akumulace pýchy na vlastní rozumové schopnosti a neochota se přiblížit jiným živlům, které nás spojují s bohatstvím a rozmanitostí života, které teprve ve své syntéze a úplnosti mohou přinášet moudrost.
Vzduch má totiž objekty propojit, ne se od nich separovat. Právě v hledání souvislostí mezi věcmi nachází živel vzduchu svůj smysl. Předávání souvislostí je podstatou výuky. Kdo předává pouhá fakta bez souvislostí, nepředává nic, a není divu, že se necítí smysluplně: vždyť nenaplňuje smysl toho, čím je, a nemůže ochutnat jaké to je, cítit se ve svém živlu! A není divu, že nesmysluplná pak připadá výuka i jeho žákům. Inteligence může být pronikavá a čistá jako vzduch, ale k pouhému výčtu faktů žádná inteligence není potřeba.
Vzdušný člověk může zabřednout ve světě svých mentálních reprezentací a modelů reality, protože se bojí reality dotknout. Může být přespříliš opatrný, nemá dost "srdce", aby se do něčeho opravdu ponořil. Bez vzduchu to nejde, ale samotný nestačí. Žádný živel pochopitelně není lepší nebo horší, veškerý problém spočívá v jednostrannosti.
Problém postmoderního umění může spočívat právě v tom, že je příliš "vzdušné". "Vzdušné" funguje tehdy, když propojí něco vzdáleného v nečekané a přínosné souvislosti. Pokud propojuje jen, aby propojovalo - z pouhé nudy - zůstane pravděpodobně znuděný i recipient takového díla; v lepším případě se "pobaví".
"Bav se a odvaž se" jsou hesla typická pro expanzi archetypu vzduchu napříč naší kulturou. Ve výsledku se pak "tlachá, aby se tlachalo", "učí, aby se učilo" a letargické mávnutí "všechno je vlastně jedno" převládne nad vzrušujícím hledáním toho, jak může to, co máme před očima, souviset s tím, co se děje na druhém konci světa nebo co se dělo před 2000 lety - to jsou ve skutečnosti "vzdušné" výzvy hodné zvídavého ducha. Ten se však rozvíjí tehdy, když se moho žáci na školách od malička ptát a učitelé odpovídat - a ne naopak. Když se učitelé ptají jen na to, co chtějí slyšet, ale co je ve skutečnosti nezajímá - a žáci zjišťují, že nedostávají smysuplné odpovědi na své otázky, nejenže se křídla jejich ducha zatáhnou, ale i učitel pozbyde veškeré opravdové autority. Aby si člověk uchoval zvídavého, okřídleného ducha, musí tak učinit navzdory (!) výchovnému systému, k tomu však nemá každý žák dosti vnitřní síly - a motivace se na takovém systému dál podílet. Nekonformní duch spíše odstoupí, odmítne se podílet na vytváření takového systému a tak společnost přichází o to nejcennější co má: o lidi schopné klást otázky. Zůstanou z větší části jen ti, kteří jsou schopni odpovídat, ale neumí se ptát.
Náš svět se čím dál víc "provzdušňuje" - je plný vln telekomunikačních spojů - v tuto chvíli víří v prostoru kolem vás milióny letících SMS a hovorů. Vzduchu vděčíme za mnohé: jazyk, poezii, vědu, technologii, ale současně souvisí přeceňování vzdušeného živlu s narůstající osamělostí, odtržeností od druhých - ač jsme zdánlivě stále více propojeni, jsme uvnitř stále více odděleni. Lidé žijí stále více sami, převažuje individualismus, žití v singlu, ubývá rodin s dětmi. Na propojení a přilnutí je totiž elementu vody. Milióny slov, telefonních hovorů a prochatovaných hodin nás zdánlivě spojí, ale mohou prohloubit naši oddělenost v nás samých.
Lidé ovládaní elementem vzduchu usilují o poznání všeho míra, jako Goethův Faust. Je to element géniů a vědců.
Živel země
Země, zem je také praslovanské slovo, související s védským kšáh, lat. humus. Rekonstruovaným prazákladem je praděpodobně dhéghom, jež dalo vzniknout i tvarům jako řec. chyón nebo gnom. Gd nebo gh se přesmykly v slovanských jazycích na z.
Země je to, po čem kráčíme a co je stále pevné, stabilní, nepohnutelné a relativně neměnné. Můžeme se o ni opřít jako o pevnou skálu. Pokud ji chceme přetvářet, vyžaduje to mnoho práce a trpělivosti, odolává všem změnám. Čím pevnější formu ji však dáme, čím více do ní investujeme, tím déle v tomto tvaru vydrží. Čím poctivější práce, tím šťavnatější nám země vydá ovoce. Ale není to hned a zadarmo, je třeba trpělivosti. Je nejstálejší a nejpevnější ze všech elementů a má nejurčitější formu a tvar. Tvar skály je ostře ohraničen, na rozdíl od ohně, vody a vzduchu, které volně proudí a neustále se proměňují. Po zemi se můžou převalit tornáda, povodně i ničivé požáry, ale země jakoby zůstávala nepohnutá a klidná.
Stejně tak člověk zemského typu. Je to strážce tradic, o něhož se můžeme v klidu opřít. Je důkladný, stálý a těžko s ním pohneme. Má sklon brát všechno doslova a vážně. Je to velký dříč, dokáže vytrvale snášet zátěž a utrpení. Je nejzodpovědnější a nejpracovitější ze všech typů. Svou práci bere jako poslání. Má velmi dobrou paměť - jako geologické podloží země, které je kronikou života až ke trilobitům. Soustředí se především na fakta, vždy zůstává těsně nad zemí, létání ponechává "pomatencům". Ve stejné míře mu ale chybí odstup od vlastních problémů a sebe sama.
Má spřízněný vztah k půdě, hlíně a rostlinám. Země je pro něj archaickou matkou (Gaiou), která jej nosí, živí a šatí, poskytuje mu vše, co potřebuje. Stojí oběma nohama na zemi. Oceňuje vše praktické a hmatatelné. Nemá rád vznášení se nad zemí v nějakých abstrakcích. Úmysly a sny pro něj nic nepředstavují, cení si pouze hmatatelných výsledků. Dokáže se dobře soustředit na jednu věc, ale je spíše jednostranný: pro něj existuje jenom jedna realita. Považuje se za realistu (o realitu se přeci opírá celým svým stoprocentně existujícím tělem) a všechny alternativní náhledy jsou pro něj mhlavé a matoucí. Přesvědčí jej jen to, co vidí černé na bílém, čeho se může dotknout. Žije skrze plně své smysly. Umí si dopřávat a užívat.
Přesto i stabilní země se nám někdy zachvěje pod nohama, když nastane zemětřesení. Stejně tak i hněv zemitého člověka může být strašlivý, když se jednou rozohní. Za poklidným zevnějškem se může probouzet sopka a její varování přichází v podobě dýmu a doutnání. Hněv se v něm hromadí dlouhou dobu a pak se najednou provalí v celé své síle. Pedanterie, přenost, chorobná čistotnost a jiné šikany jsou ve skutečnosti projevem jeho potlačené agrese, kterou takto přidušeně upouští a doutná a terorizuje tím své okolí. V jiném případě se zemský člověk naopak stává nesnesitelný svou monotónností, nerozhodností a pomalostí (pasivní agrese). Rád také jedná podle předpisů a byrokratická masáž zemitého úředníka se dá také nahlížet jako projev dovolené, precizně organizované agrese, kterou ve svýh knihách tak sugestivně líčí Franz Kafka.
Země zůstává dlouho dlouho stabilní (rigidní), dlouho se nic neděje, ale jakmile se jednou v zemětřesení pohne, je obtížné vrátit věci do původního stavu, vše se zhroutilo, nezůstává kámen na kameni. Stejně tak zemský člověk trpělivě odolává, déle než jakýkoli jiný typ, ale když se zhroutí, je obtížné ho "poskládat" zpět. Stejně tak s důvěrou. Je velmi důvěřivý, ale je-li jdnou zklamán, už nikdy nezapomene. Z tohoto důvodu se tak obává všech otřesů, je skeptický a nedůvěřivý, bojí se jakýchkoli změn. Jakákoli změna je totiž známkou potencionální hrozby, že se vše může zhroutit. Bojí se přílišných novinek, radši se drží zaběhnutých a tradičních postupů. Nedůvěřuje planým slibům. Střeží se neuváženosti, ukvapenosti a hektičnosti ostatních živlů.
Krásným příkladem zemského živlu je Stromovous a Entové z Pána Prstenů. Jejich myšlení a plány jsou ve srovnání s hobity velmi pomalé a opatrné, řídí se jedinou zásadou: "neukvapovat se". Ale jakmile se jendou rozohní, nic je nezastaví. "Burárum" hřímá zemský člověk, jakmile procitne ze své dřímoty.
Zemský člověk je ve vztahu věrný a oddaný až za hrob. Můžete se na něm ve všem spolehnout. Dokonce i když mu svazek nepřináší žádné citové uspokojení (nemá žádnou šťávu - vodu), může v něm po formální stránce setrvávat, neboť ctí tento závazek. Stejně tak je však věrný, když někoho zavrhne "do klatby" a do smrti jej nenávidí. Pro měšťanskou uraženou čest neplatí žádná promlčecí lhůta.
Zemský člověk je velmi tvrdohlavý. V pozitivním aspektu se to projevuje jako vytrvalost při sledování nějakého praktického cíle a překonávání překážek: je na to zvyklý, ví, že bez překážek to nejde. "Bez práce nejsou koláče". Ale v extrémní formě se z toho stává tupá zatvrzelost, melancholický, zatížený postoj k realitě. Pohybuje se pomalu a paličatě jako mezek. Neumí vzhlédnout a rozvinout svou fantazii jako Paegas, aby uviděl svou brázdu seshora. Raději zatne zuby a táhne dál. I když už jen konná něco, co ho vůbec nebaví. Musí. Musím, musíš, musíme - taková je realita zemského člověka. Nedovede pochopit, že existují i jiné živly, vášeň, svěžest deště a svobodný let. Drží se své hroudy, svého políčka, své brázdy. Ke stejné melancholické neradosti někdy nutí ostatní, protože vše vidí jen ze svého pohledu.
Na druhou stranu je země tím, o co se všechny ostatní živly opírají a bez čeho by zřejmě vůbec nemohly existovat. Je to pra-materie, pramáti, prapůvodní obsah, jediný živel, která je schopen dávat ostatním tvar. Aby mohla voda téci, potřebuje koryto, které určí tvar jejího toku. Abychom nabrali vodu z potoka, potřebujeme hliněnou nádobu. Abychom ji vypálili, potřebujeme oheň. A aby mohl oheň hořet, potřebuje dřevo, které vyrůstá ze země.
Vzduch, zdá se, se ze zemí nikdy neshodne: ona mu staví do cesty překážky v podobě skal, zdí a domů a on jí postupně, pomalinku rozrušuje, když její prachové částečky ulamuje a odnáší do dálky. Země je pro vzduch vězením, z něhož se explozí snaží prodrat ven (nebo implozí dostat dovnitř). Vzduch je pro zemi něčím, co jí věčně rozrušuje. Vedou spolu ustavičný svár, tak jako voda a oheň. Nic není věčné, ani země, ani voda, ani oheň, ani vzduch. Je jen věčná hra jejich proměn.
Poselství země zní: Abychom mohli žít, potřebujeme tělo, jídlo, práci a střechu nad hlavou. Všemi těmito dary nás obdarovává živel země.
Literatura:
Banzhaf, Hajo: Živly jako obraz člověka, Bratislava 2001
Barva v konečném důsledku není ani vlastností předmětu, ani vlastností světla, ale naším zrakovým vjemem. Lidské oko totiž promění elektromagnetické vlny světelného záření, které skrze čočku dopadá na sítnici v barvu, a proto vnímáme barvy tak, jak je vidíme.
Jedná se přitom o třísložkový model, podle kterého vznikají všechny vjemy barev různým poměrem podráždění tří různých receptorů, tzv. čípků v oku. Jeden druh čípků je nejcitlivější na světlo, které vnímáme jako červené, další složka reaguje na zelenou a třetí na modrou. Člověk tak patří mezi tzv. trichromaty (z řečtiny tri chromios - tři barvy) a vidí všechny barvy spektra.
Fungování čípků závisí na intenzitě světla. Čím je tmavší, tím hůře rozlišuje oko barevné vjemy. Existují ale složky, tzv. tyčinky, kterými vnímáme světelné kontrasty, podle kterých se ve tmě orientujeme. V noci barvy nerozlišujeme.
Zjistilo se, že barevné spektrum některých zvířat je bohatší než naše lidské. Některá zvířata mají totiž ještě čtvrtý čípek (tetrachromati), kterým mohou vnímat také barvy, které se nacházejí v ultrafialovém anebo infračerveném rozmezí. Platí to pro hmyz, některé ryby a pro ptáky. Naopak šelmy a kopytníci mají dva čípky (dichromati), takže oproti člověku jsou do značné míry barvoslepí.
Z toho je zřejmé, proč můžeme hovořit o třech základních barvách. Barvoslepí lidé mají jenom dvě základní barvy a tetrachromati čtyři, ze kterých se všechny ostatní skládají. Základní barvy jsou ty, ze kterých se dají správným míšením vytvořit všechny ostatní barvy, které je oko schopno vnímat.
Modely zobrazování barev
Barvy, které právě vidíte na monitoru, jsou taktéž skládány ze tří barev:červené (red), zelené (green) a modré (blue). Tento model zobrazování nazýváme RGB. Vychází z principu, že libovolnou barvu viditelného spektra můžem získat (digitálně "namíchat") různým poměrem (kombinací) tří výše uvedených barev.
Jiný model zobrazování, užívaný pro tisk, nazáváme CMYK(Cyan, Magenta, Yellow + Key Color = černá). Jelikož RGB a CMYK se mírně liší, výstup na tiskárně je vždycky trochu jiný než barva na monitoru!
Na diagramu dole černý trojúhelník znázorňuje výsek spektra zobrazitelný v RGB, šedivý pětiúhelník výsek spektra zobrazitelný ve CMYKu.
Přestože RGB model míchání barev dnes překračuje rozlišovací schopnosti lidského oka, sebekvalitnější dvojrozměrná analogová nebo digitální reprodukce nemůže zcela nahradit estetický účinek originálu, na němž se podílí například reálná velikost objektu (10 metrů nebo 10 cm?), osvětlení v místnosti, textura plátna, reliéf (plastičnost) barevného nánosu, naše vzdálenost od objektu, kontrast detailních tahů štětce (jež pozorujeme zblízka) a kompozice jako celku (jež se vynořuje z odstupu) apod. Některé malby tak při běžné reprodukci ztrácejí mnoho ze svého účinku.
Komplementární barvy
Barvy ležící naproti sobě nazýváme komplementární (protikladné, ale spojené skrytou příbuzností). Barvy ležící ve vrcholech rovnostranného trojúhelníka tvoří tzv. durový nebo základní akord, jehož ukázky najdete na konci článku. Použití barev v těchto vzájemných vztazích zesiluje jejch kontrast a má na diváka zvlášní účinek.
Van Gogh, 1890, Poledne (Odpočinek po práci).
"Láska dvou milenců se musí vyjádřitspojením dvou komplementárních barev. Jejich míšením a doplnením, a tak vystihnout tajemnou vibraci příbuzných tónů.“ (Van Gogh)
Symbolické funkce barev
Symbolické funkce, které barvám připisujeme, jsou do značné míry podmíněné naší evropskou kulturou, která má své základy ve starém Řecku a v Orientu. Staré vědomosti a zvyky se tradují a žijí dál i v globalizovaném světě. V Číně, v Indii, v Africe, nebo kdekoli jinde, kde nedominuje naše kultura, hrají barvy jinou úlohu a jsou podřízené jiným pravidlům, jež s těmi našimi nesouvisí. Proto používání barev v jiných kulturách neumíme číst ve funkcích, jež jsou jim přiřazeny. Pokud interpretujeme z neznalosti výtvarná díla jiných kultur, podobáme se člověku, který přijde z jiné civilizace k nám a neví, co znamenají dopravní značky. Čte je na základě vlastní, nám neznámé zkušenosti. To však nevypovídá nic o tom, že by na takovém základě nemohl vzniknout tvořivý proces, ač postavený na „nesprávném“ pochopení. Tvořivý proces se naopak velmi často tímto způsobem odehrává, jen s tím rozdílem, že nedojde k pochopení věci tak, jak byla míněna.
Rozdílnost je zřejmá, když si například uvědomíme, že v Číně je bílá barvou smutku a nikoli černá jako u nás. Červená barva symbolizuje v taoistické tradici život a věčnost a proto i razítka, která tak často nacházíme na čínských malbách, jsou červená. My spojujeme červenou barvu často s krví anebo s nebezpečím.
I rozlišné epochy určité kultury dávají barvám různé funkce a různě je vnímají. Ve středověku byla barvám připisována jiná hodnota než dnes. Malíři a architekti sloužili Bohu nebo církvi. Obraz nebyl v první řadě výtvarným dílem, ale obrazem biblického děje, obrazem Ježíše Krista nebo svatých, z čehož vyplývalo, že byl sám svatým předmětem. A tak i drahé prvky (pigmenty, zlato, drahokamy), ze kterých byl obraz vyroben, zprostředkovávala a zastupovala svatost. Měla sama o sobě absolutní hodnotu, jíž se podřizovala z našeho pohledu i konstruktivní a popisná funkce. Celá staletí si lidé vážili zářivých, jasných barev. Tím, že jejich výroba byla drahá, neboť dosáhnout čistého tónu je vždy náročnější, než dosáhnout tónu lomeného, byly privilegiem církve a vyšších tříd. Zlato i drahokamy si dodnes v naší kultuře díky jejich finanční hodnotě, nikoliv kvůli jejich náboženské posvátnosti zachovala specifickou, na bývalou náboženskou funkci navazující symboliku. Barvy jako purpur anebo ultramarín ji ztratily. Abychom si toto ujasnili, podívejme se na některé vybrané barvy a jejich nejdůležitější symbolický obsah.
Už antika například připisovala čtyřem lidským temperamentům barevné charakteristiky: sangvinikům červenou (podle lat. sanguis, krev), cholerikům žlutou, flegmatikům bílou a melancholikům černou. Dodnes je tato symbolika v naší kultuře běžná zřejmě hlavně kvůli tomu, že má své biologické opodstatnění.
Symbolika barev však nikdy není ani v dané kultuře a době jednoznačná. Skrze tisícileté zkušenosti člověka nabyla každá barva současně různorodé významy. Čteme ji podle toho, v jakém kontextu se vyskytuje.Barva jako estetický prvek tak není tím, co vidíme, ale tím, co o ní vědomě nebo nevědomě víme. Smysl barvy, její funkce i způsob, jak ji vnímáme, jsou proto vždy závislé na kultuře, ve které žijeme. (Brozman)
Kromě křesťanské tradice poukážeme na analogie astrologické a hlubinně psychologické, ale také na tradici Egyptskou, která barvám podle své mytologie a klimatických podmínek připisovala jiné symbolické významy, předepsané v podstatě v přísném kánonu, jenž nedovoloval uměleckou improvizaci, jak ji známe dnes. Barvy v Egyptě neodrážely vzhled přírody (jak je vidí naše oko), ale byly symbolickým jazykem, jenž nás informoval o její vnitřní povaze (tak jak ji Egypťané chápali). Vidíme tedy, že už od úsvitu věků měla barva na prvním místě symbolickou, informační, sdělovací funkci. Barvy byly jazykem samy o sobě. Realismus zobrazování, jakási "objektivní výtvarná pravda" je iluzí dneška. Nejprve víme, potom vidíme - a to, co vidíme je ovlivněno už dopředu tím, co víme. Neboli: vnímání je projekce. Zdá se Vám, že moře je "objektivně" modré? Egypťané totiž moře označovali hieroglyfem "Velké zelené". A jistě ho tak taky viděli.
Hieroglyfický znak pro "barvu" vyjadřoval v Egyptě zároveň význam "kůže" a "vlas".
Vnímání umělce stálo vždy v Egyptě ve službách kosmické metafyziky (Pijoan). Nikdy nebyla zobrazována mračna, ani západ slunce - neboť tyto jevy byly vnímány jako ohrožující, nespoutané, ničivé a chaotické, a nebylo tedy záhodno takové jevy zvěčňovat. Oproti tomu znovurození slunce v tyrkysové modři a okamžik, kdy se slunce, váleno jako rudá kulička mocným bohem - skarebem, vynořilo nad obzor, musel Egypťany denodenně silně dojímat. Slunce nezaniklo, řád opět zvítězil nad temnotou! Je jasné, že v takto chápané atmosféře přírodních - božských - sil muselo jakékoli svévolné použití improvizace být vnímáno jako hluboce zneklidňující a bylo v podstatě tabu. Umělec se nesměl sebenepatrněji odchýlit od předepsaných odstínů barev.
Obloha byla Egypťany vnímána jako zcela plochá (rovná jako strop). Nikdy nemalovali závěsné obrazy: příroda byla všude před jejich očima; malby na stěnách především ochraňovaly; malby byly svého druhu modlitbou, jak by věci být měly, nikdy v nich však umělec nesměl projevit své subjektivní pocity. Malíř (či spíše "kolorista") byl v podstatě písařem filmového scénáře, který však diktovala kasta kněžích. Egypťané na obrazech nikdy nevyjadřovali násilí - jen řád = krása = dobro smělo být zobrazováno.
Tolik o Egyptě, abychom si uvědomili, jak odlišný řád dávala barvám každá kultura, nemluvě o chápání Číňanů nebo Eskymáků, kteří jsou proslulí používáním několika desítek slov pro odstíny bílé.
Ale nyní se již budeme podrobněji zabývat symbolikou barvy především z hlediska kultury křesťanské. Pořadí barev (zlatá - purpurová - červená a modrá - zelená - žlutá - bílá - černá - tyrkysová - oranžová) odráží hierarchický význam těchto barev v křesťanství, stejně jako cenu barevných pigmentů, nutných k jejich výrobě. Nejdražší (zlato a purpur) byly nejvzácnější a nejvznešenější, ale i nejtrvalejší.
Zlatá barva
Svoji obsahovou a výtvarnou hodnotu má zlato v prvé řadě díky svému lesku, který evokuje, víc než u ostatních barev, dojem záření a světla. Je sice kovem a nikoli barvou, ale v rámci symboliky barev v křesťanské kultuře (ale i v buddhistické anebo aztécké a incké kultuře) hraje velký význam. Pro Inky je zlatá symbolem nejvyššího božstva. V Egyptě představuje Slunce a kult boha Ra, zdroj všeho života. Pro Řeky je symbolem nesmrtelnosti (Zlaté rouno). Připisují se mu nadpozemské, transcendentní hodnoty. Symbolizuje místo, na kterém se zjevuje to, co je svaté. Kromě svého významu slunečního a božského lesku, má připomínat v užším křesťanském smyslu i světlo Nebeského Jeruzaléma popsaného ve Starém zákoně. Vzácnost zlata a jeho vysoká materiální hodnotě se navzájem podmiňují.
Zdá se, že symbolika zlaté barvy napříč všemi kulturami odkazuje k jakémusi archetypálnímu centru života, středu, slunci, ústřednímu a nejvyššímu bodu hierarchie, kolem nějž se architektonicky tvoří veškerá realita.
Jungovo tzv. Bytostné Já, bývá zobrazováno jako kruhovitá mandala s kvaternitou (vepsaným čtvercem), ve snech mnohdy zjevováno jako např. zlaté vejce. I jádro obyčejného vajíčka je v prastarých kulturách chápáno jako "zlaté".
V astrologické symbolice odpovídá zlaté barvě Slunce / znamení Lva jakožto životodárná, vyživující, pozitivní, aktivní, kreativní, mužská síla, představovaná na rovině těla srdcem, archetypálním centrem lidského těla / duše.
Etymologicky je české (slovanské) zlato, příbuzné přes základ golto- s německým Gold. A například přes litevské želtas (zlatý) se ukazuje příbuznost žluté a zlaté v češtině.
Nejstarší zlaté pozadí najdeme v ranně křesťanských byzantských mozaikách ze 4. století. Zde nahradila naturalistická pozadí pozdní antiky.
Okolo roku 1000 je najdeme poprvé v knižní malbě (iluminace), odkud se dostalo zlaté pozadí do západoevropského umění. Zlaté pozadí najdeme až dodnes i v pravoslavných ikonách, které navazují na byzantskou tradici.
Se zlatým pozadím anebo používáním zlata se setkáme v nové době opět častěji v secesi, například u rakouského malířeGustava Klimta (1862-1918, obrázek dole). Navazuje v této malbě na krásu a vznešenost středověkých mozaik. Zlato ztratilo svoji náboženskou funkcí a zaměnilo ji za funkci dekorativní. Oproti tomu ale Klimt zlatu připisuje dále transcendentální symboliku, která motiv políbení i tělesné lásky povyšuje do nebeské oblasti. Tady vidíme jakým malířským způsobem Klimt se zlatem pracuje. Přenáší do malby zážitek neustálého kmitání zlatých iluminovaných rukopisů anebo v tomto případě spíše mozaiky, zapříčiněno nerovnoměrným zasazením pozlacených kostiček mozaiky do omítky a plápoláním plamenů svíček v kostele.
Purpurová barva
Podobně jako zlatá byla i purpurová barva již v antice kvůli své nesmírné ceně symbolem panovnické moci. V křesťanské kultuře se těšila velké důležitosti, což dokazuje Starý a Nový zákon, kde je vyzdvihována spolu se zlatou, modrou a bílou barvou. Do purpurové a zlaté barvy byl oděný ve Starém zákoně velekněz.
Byzantinský "Codex Purpureus" ze 6. století je malovaný na pergamon potažený purpurem a popsaný zlatým písmem. Purpurová barva, ve které cítíme i nádech modře a červený tón, závisí na výrobním procesu různých odstínů: od růžové po fialovou či hnědou. Výrobu barvy kontroloval a chránil dvůr v Byzancii. Barva se vyráběla ze žláz mořského plže. Na jeden gram barviva bylo zapotřebí 10 000 plžů, což stačilo na obarvení kapesníku. To vysvětluje jeho vysokou finanční i symbolickou hodnotu. (Dnes stojí gram takto vyrobeného purpuru činí cca. 3000,- Eur.) Symbolika barev je ještě i v jiných případech propojená s finanční hodnotou: ultramarín patřil k mimořádně drahým barvám stejně jako zlato. Co s nimi bylo namalováno, to mělo vždy mimořádnou cenu a mimořádný význam. Tyto barvy se vyznačují i tím, že jsou absolutně světlo-stálé, čímž byl zaručen jejich věčný praktický stejně jako i symbolický účinek.
Plošný nános barev vryl malbě její materiální charakter, se kterým jeho duchovní hodnota úzce souvisí. Odstínování by naopak podtrhovalo naturalistický charakter zobrazené scény. Ve zlaté stejně jako v purpurové se propojovala svátost s konkrétní barevnou hmotou. Tak je tomu ve středověkých mozaikách, u zlatých oltářů, drahokamy vyzdobených kapliček anebo barevných vitráží. Barvě byla v rámci náboženství přisuzována mimořádná moc nad člověkem. Po pádu byzantské říše se ztratilo tajemství výroby purpurové barvy. Purpur byl nahrazen karmínem, který se náročně a draze vyráběl z hmyzu červce nopálového. Purpur tak svůj význam a zároveň i svoji hodnotu ztratil. Karmín byl časem nahrazen jiným, lacinějším červeným pigmentem. Králové byli korunováni v purpurovém plášti, kardinálové měli svůj kardinálský purpur, nejvyšší soudcové měli purpurové taláry. Purpur je barva moci. V současnosti se vyskytuje jen při tradičních církevních anebo státních oficiálních událostech.
V astrologii je purpurová barva spojována s Jupiterem, který ztělesňuje kněze, právníky, bankéře a jiné vysoko postavené osoby s štědrou, blahosklonnou mocí, ale také ty, kdo udílejí moudré rady a šíří kolem sebe povzbuzení, víru a optimismus. Jupiter je pro astrology planetou velkého štěstí, protekce, nejlepšího možného vlivu v nějaké životní oblasti. Jupiter je římské jméno pro téhož boha, jehož Řekové nazývali 'Diem' (Zeus). Není nutné připomínat, že se jednalo o vládce celého olympského pantheonu, obdařeného nejvyšší mocí.
Etymologický původ slova purpur sahá přes latinu, řečtinu až k semitským jazykům.
Modrá barva
V Egyptě modrá barva, získávána jako později ve středověku z lapisu lazuli, symbolizovala božství a moc. Šperky vykládané tímto kamenem představovaly spojení s božstvy.
V Číně je modrá barvou nesmrtelnosti.
Čistě modrá barva byla v antice symbolicky připisována bohyni Afrodíté (Venuši), bohyni lásky. Je možné, že křesťanská tradice na místo Afrodíté svým způsobem dosadila Marii, matku boží, nově chápaný symbol lásky, nikoli již erotické, ale božsky - mateřské (desexualizované). Jak uvidíme později, Venuše jako mytologický motiv se v průběhu středověku a novověku, bude stále vracet - obvykle na červeném pozadí (sexualita, vášeň, intimita, láska).
Šaty Panny Marie jsou podle křesťanské ikonografie od druhé poloviny prvního tisíciletí modré a červené. Nahradily původní Marii připisovanou barvu purpurovou. Setkáváme se často s kombinací obou barev se zlatou. Tento akord má v tomto případě opět symbolickou, anebo konkrétněji řečeno, náboženskou funkci.
Tím, že byla Marie povznesena na nebeskou královnu, byly na ni přeneseny atributy a symboly panovnické světské moci - a s tím související vladařské barvy - červená a modrá. V sochařství a malířství západní církve bývá Mariino spodní roucho zpravidla červené a plášť je modrý na znamení toho, že lidská a pozemská podstata Mariina byla překryta oduševnělou nebeskou modří.
První velký benátský kolorista, renesanční malíř Giovanni Bellini (cca. 1430 - 1516, dole) se ve své tvorbě již odklonil od přísné byzantské tradice. Přesto se držel symbolického akordu modré a červené.
V souladu s touto ikonografií najdeme Pannu Marii zobrazenou v zemích severně od Alp pouze v červeném rouchu jako je tomu u nizozemského malíře Jana van Eycka (1385 - 1441, dole). Důležitá modrá se kompozičně přesunula na ubrus a anděla a tvoří tak nadále symbolickou dvojici těchto barev. Také na malé postavě v pozadí na ně van Eyck poukazuje.
I v oblasti modré barvy najdeme v minulosti nesmírně drahé pigmenty, jakým je například ultramarín. Vyráběl se z tmavomodrého a netransparentního polodrahokamu lapis lazuli, který pocházel z orientu, odtud pramení i jeho název "ultra-marin". Především najdeme ultramarín v náboženských obrazech a sice na rouchu Panny Marie. K nejkrásnějším a nejranějším světským pracím, které jsou malované touto barvou patří iluminace Bohaté hodinky francouzského vévody de Berry, malované temperou na pergamonu (dole).
Při objednávkách maleb, které měly obsahovat drahý pigment se určilo, které části obrazu měly být namalovány ultramarínem, jakou přesnou kvalitu tento pigment měl mít a náklady za tuto barvu se zvlášť uváděly na fakturách. Proces sekularizace šel ruku v ruce s industrializací. Barvy ztrácely svoji symbolickou a exkluzivní hodnotu, kterou jim jak církev tak i šlechta připisovaly. V rámci industrializace začátkem 19. století došlo vlivem společenských přeměn k rozmachu laciné výroby kdysi vzácných pigmentů. Již kolem roku 1830 se v Evropě začal ultramarín vyrábět synteticky. Používání široké palety barev se tak v 19. století zpřístupnilo širokým vrstvám a tím pádem se i zdemokratizovalo. U zlata ještě stále přetrvává i jeho materiální hodnota, která podporuje hodnotu symbolickou.
V samotném titulu obrazu Modrý jezdec od Jiřího Sopka (dole) nelze i v symbolice modré barvy přehlédnout narážku na Vasilije Kandinského a Franze Marca, kteří roku 1912 vydali slavný almanach nazvaný Der blaue Reiter (Modrý jezdec). Do zvoleného námětu se tehdy promítly životní lásky obou umělců - a sice koně, jezdci a modrá barva, která byla pro Kandinského "typickou barvou nebe. Barvou, která vybízí člověka k cestě do nekonečna, a která vyvolává touhu po čistotě a spirituálních hodnotách". Kandinského slova výstižně charakterizují Sopkův obraz a řadu jeho dalších děl, jejichž témata klidného spočinutí, spánku nebo smrti budou znít stejnou touhou po nekonečnu. Důležitou roli hraje modrá barva i v dílech Marca Chagalla a Juana Miróa.
Astrologicky je modrá barva v odstínech od blankytné po oceánicky tmavou přiřazována Neptunu / Rybám jako archetypu nekonečné hloubky a míru, transcendence, spásy, obětování sebe sama, rozpuštění, ale i tápání, bloudění, depresí a šílenství jakožto výrazu psychické senzitivity, která překračuje hráz normality, takže sem můžeme zarhnout i změněné stavy vědomí (nahoru i dolů), schopnost naladit se na vibrace kosmu/místa/člověka. Obecně pak hovoříme o schopnosti překračovat a rozpouštět jakékoli hranice a pevné, konkrétní formy.
Modrá je nejoblíbenější barvou pro cca 45% obyvatel a jen 1 až 2% lidí ji nemá rádo. Z hlediska psychologie dávají modré barvě přednost citliví introverti toužící po lásce a oddanosti, ale také lidé vyčerpaní (pracovními) konflikty, kteří touží po klidu, bezpečí a odpočinku. Odpor k modré někdy signalizuje strach před vlastním nitrem (samotou) nebo nespokojenost se současnými vztahy.
Červená barva
Vraťme se opět k červené. Kdysi dávno toto slovo znělo spíše jako čěrměně, čermný (dochovalo se ve slově čermák),zatímco čer-vené se používalo pro tkaninu, která byla touto barvou nějakým namáčením, počerveněna. Slovo červen se používalo pro označení nejen měsíce, ale všech možných červeně zbarvených věcí. Červená barva byla slovany pravděpodobně získávána právě v tomto letním období sbíráním určitého druhu červů (larev, včel). Možné je však také, že název měsíce červen je odvozen od barev plodů, které v té době hojně zrají (jahody, třešně). Čěrviti znamenalo hemžiti se. Počátek léta byl tedy pro slovany zřejmě spojen s hemžením života, plodů, hmyzu - i červů na těchto plodech, z nichž získávali tuto oblíbenou barvu.
Pro Egypťany symbolizovala červená barva krev a život, ale současně byla (z výtvarného hlediska) tabu. Proč? Protože zapadající - rudé slunce - předznamenávalo příchod démonické noci a zmizení slunečního božstva. Kdo by si troufal zobrazit tak "strašlivý" výjev? Pro mírumilovné, neagresivní Egypťany rudá zřejmě symbolizovala hrozbu.
Portrét papeže Innocenta X. od španělského malíře Diega Velazqueze (1599 - 1660) patří k nejslavnějším portrétům všech dob. Není to dáno úlohou, kterou by zobrazený papež v dějinách církve sehrál, nýbrž osobností malíře, který se pokusil bez lichotek zachytit nedůvěřivý charakter papeže a jeho pronikavý pohled plný zlosti. Červenobílá kombinace odpovídá papežskému oděvu, avšak koloristické schopnosti malíře dokázaly vystupňovat krvavý odstín červeného pozadí, do něhož je papež zasazen a červeň, která vyvrcholí v barvě jeho roucha, a vdechly tak tomuto obrazu nezapomenutelný a neúprosný charakter. Červená tak zde kromě své symbolické funkce jako barva Ježíše Krista a vládce zaujímá i výsostnou expresivní funkci. Touto barevnou kompozicí, z níž na diváka pohlíží Innocent X., není kam uniknout.
Symbolika červené barvy je podmíněna elementárními lidskými zkušenostmi s ohněm a krví, což hrálo ve všech kulturách základní význam. V antice byl s červenou barvou spojován bůh války Árés (Mars) podle rudé planety Mars zářící zlověstně nad obzorem (jako předobraz hrozící války). Astrologickým významem Marsu / Berana je prudkost, fyzická síla, dynamika, syrovost, agrese, sexualita, intenzita, spontánnost, vášeň, vysoká aktivizace energie ústící do otevřeného konfliktu a měření sil. Astronomicky vzato je beran počátkem jara (jarní rovnodennost 20. či 21. března) a "spuštěním" celého astrologického solárního cyklu, který začíná znamením berana a končí znamením ryb. Na rovině těla beran odpovídá hlavě (zatímco ryby chodidlům), což si můžeme na rovině symbolického myšlení asociovat s tvrdo-hlavostí a své-hlavostí, připisovaných lidem narozeným ve znamení berana. Rohy můžeme vnímat jako spojení tvrdosti a ostrosti (pronikavosti, průraznosti), ale i jako falický symbol.
Současný český malíř Petr Kvíčala (dole) spatřuje v jasnějším odstínu červené, své oblíbené barvy, vyjádření Erótu, sexuálně-tvořivé síly, prvopočátku všeho života. Představme si škrtnutí sirkou v naprosté tmě, prvotní jiskru bytí. "Budiž světlo" - Velký třesk. Egypťané věřili, že vesmír vznikl orgasmem - kýchnutím - ejakulací boha Atuma nad nekonečnými a temnými vodami chaosu (znak "nun" zobrazovaný hieroglyfem vlnovky / archetyp znamení ryb). Z této neohraničené prázdnoty (chaosu, nediferencovaného praoceánu bytí) vykřesla jiskra světla, tvaru, omezení, rozdělení, formy. Koneckonců Genesis (Starý Zákon) i moderní "Big bang theory" popisují jinými slovy tentýž praobraz.
A řekl Bůh: Budiž světlo. A bylo světlo. A Bůh viděl, že světlo bylo dobré. I rozdělil Bůh mezi světlem a mezi tmou. (Genesis 1, 3-4)
Jungovo pojetí nevědomí a vědomí je velmi podobné. Vědomé vzniklo z nevědomého, instinktivního prazákladu. Metafora vědomí jakožto ostrůvku světla a nevědomí jakožto obklopující a ohrožující tmy je natolik srozumitelná, že nepotřebuje dalšího výkladu. (Freud si naopak představoval nevědomé jako potlačené vědomé. Vědomé bylo prvotní, nevědomé sekundární. Jung tuto koncepci obrátil.)
Psychologicky červenou barvu upřednosťnují lidé cílevědomí, energičtí, tvořiví, toužící po silných zážitcích, se sklonem k prudkým a unáhleným reakcím.
Podle experimentu na Rochesterské univerzitě jsou ženy v červené barvě vnímány muži jako atraktivnější (zdroj: http://www.osel.cz/index.php?obsah=6&clanek=4048). Na hodnocení jiných vlastností (jako inteligence, sympatie či laskavost) červená neměla vliv. Je tu zřejmě i souvislost s červeným nebo zvlhčujícím, lesklým, zvýrazňováním ženských rtů (asociujícím ženské genitálie). Psychologicky vzato je prostě červená "sexy".
V ruštině je červená synonymem pro pěkné a dobré, zřejmě i proto, že je to klimaticky studený kraj a červená evokuje teplo. Naopak tomu bylo ve starém Egyptě, kde červená symbolizovala zlo. Z toho vyplývá, že pod symboliku barev se můžu podepsat taky klimatické a geografické podmínky. V Sovětském svaze anebo i v komunistické Číně byla červená barva symbolicky spojená s mocí ateistického státu. Dynamický a agresivní potenciál této barvy se spojil s myšlenkou revoluce a vzniku nové společnosti.
V dnešní době se nám již nemusí červená barva nutně spojovat s barvou krve, ohně, s náboženskou symbolikou anebo s barvou třešní. Červená barva se stejně dobře objevuje ve světě reklamy a komerci, kde se kadmiová červeň stala populární barvou a symbolem společnosti Coca Cola anebo Marlboro což je v přeneseném slova smyslu míněno jako symbol svobody a blahobytu.
Je třeba upozornit na to, že červená barva je jen pro 12% obyvatelstva nejoblíbenější barvou hned po zelené a modré. V oblasti propagandy a reklamy ji náleží kvůli jejímu dynamickému až agresivnímu charakteru zvláštní pozornost.
Zelená barva
Jelikož rostliny obsahují chlorofyl, spojujeme si zelenou barvu s přírodou, s růstem, s jarem a s každoročním obnovením přírody. V němčině i angličtině je slovo zelená („grün“ / „green“) odvozeno ze starého slovesa „ghro“, což znamená „růst“ anebo „rozkvétat“. Ve slovanských jazycích vyjadřuje zelený, zel-ina (jako byl-ina) trávu a rostlinstvo všude hojně rostoucí a bující. Takže na základě takové životní zkušenosti symbolizuje zelená barva jak růst, vývoj, tak i naději.
I v Egyptě zelená (jako barva výhonků papyrusu) symbolizovala svěžest a mládí.
V křesťanském umění se zelená barva přidávala k modré a červené jako třetí, doplňující barva a zachovala se v několika málo zobrazeních Svaté trojice. Kristus byl často oděn do červené, Marie do modré a Svatý duch se vznášel jako bílý holub před zeleným pozadím.
Červenou, modrou a zelenou jakožto symbolickou trojici barev najdeme též v gentském oltáře od Jana van Eycka . Tam se zelené roucho sv. Jana symbolicky spojuje s barvou krásné záhrady.
Pokud červená signalizuje aktivitu, horko až agresivitu, evokuje její komplementární barva klid a harmonii. Oproti červené působí uklidňujícím dojmem, oproti modré, pozemsky a pevně. Jako i mnoho dalším barvám tak i zelené se připisují jak pozitivní, tak i negativní vlastnosti. Drak na příklad bývá často zobrazen v zelených tónech. (V analytické psychologii je drak jedním ze zobrazení archetypu matky. Hrdina bojující s drakem symbolizuje zápas, jež musí jáské vědomí svést s mateřským komplexem a nevědomím.)
V astrologických analogiích je k zelené přiřazováno znamení Býka / Venuše, jakožto archetyp příjemné, libé harmonie ve vztahu k pozemskému, tělesnému, fyzickému, sytému, senzuálnímu; k tomu, co roste, kvete a prospívá (přelom dubna a května), ale i tomu, co je plné citu a lásky. Býk je považován za znamení ženské (receptivní), což odpovídá uctívání krávy v Indii jakožto posvátné Bohyně Matky, která svou energií (mlékem) vyživuje všechny pozemské tvory. Tak můžeme v zelené spatřovat uklidňujícípříslib vegetativní hojnosti, která velkoryse a s jakýmsi vnitřním klidem a stabilitou trpělivě znovu a znovu poskytuje výživu. V amerických westernech cow-boyové ("hoši od krav") symbolizují klukovskou nedospělost, hrdinskou infantilitu a neschopnost odpoutat se zcela od své maminky. Tolkienovy hobiti (velké děti) se zase rádi oblékali do zelené a žluté, pozemských a veselých barev.
V Lüscherově barevném testu si zelenou barvu volí lidé stateční, houževnatí, umínění a nepřizpůsobiví, tvrdohlaví. (Vlastnosti typicky připisované znamení Býka). Naopak psychologickou příčinou odmítání zelené bývá známkou citového zklamání a vnitřní nejistoty.
V křesťanské tradici je možná zelená trochu opomíjená pro svou fyzičnost, pozemskost, každodennost, "přírodnost" - nedostatek transcendence. Kromě toho nebyl zlatý pigment drahý jako zlatý, purpurový nebo modrý, aby skrze to zelená mohla nabýt mimořádné ceny. I to - nehledě na zelené neprostupné pralesy středověké Evropy, prořízlé jen tu a tam zelenými pastvinami - přispělo k její "všednosti". Můžeme však také říci, že komplementární dvojice barev červená - zelená je díky tomu svým způsobem archetypální pro naši zeměpisnou šířku. (Spojení modré a oranžové nebo fialové a žluté vnímáme jako exotičtější).
V keltské kultuře však symbolizovala zelená ostrov blahoslavených Tir-nan-og.
V Tizianově koloristickém veledíle Sv. Markéta (dole) svítí zelená jejích šatů na šedohnědém pozadí nezapomenutelným způsobem. Barvu tady musíme chápat v kontextu její ikonografické tradici. Díky malířskému umu Tiziana a vysoké smyslové kvalitě je čistě symbolické chápaní barev překonáno.
Zelená byla též barvou lásky. Příkladem jsou světské obrazy van Eycka anebo Brueghela.
Petr Brueghel: Tanec rolníků. Žlutá na sukni ženy, jak se dočteme později, může signalizovat, že jde o prostopášnou nebo nevěrnou ženu.
Van Eyck: Svatba Arnolfiniů, 1434. Stabilizující zelená barva těhotné matky vnáší do interiéru poklidnou, lahodnou intimitu. Celý prostor natolik uklidní, že skoro přehlédneme rudé lože (vášeň předcházející početí).
Od 15. století, kdy se v Nizozemsku rozvíjí krajinomalba, začíná patřit zelená barva k nejčastějším barvám ve výtvarném umění. Klasická kompozice holandské krajinomalby má tři základní barevné zóny: hnědou pro popředí, následně zelený pás středního plánu a konečně modrou pro krajinu v pozadí, moře a oblohu. Zelená zde má popisnou a konstruktivní úlohu.
Zelená barva se stala svatou barvou islámu, jehož kolébkou jsou arabské pouštní státy. To má svůj důvod v klimatických podmínkách těchto zemí, kde je zelená vegetace naopak vzácná.
Zelená barva byla též oblíbenou barvou Proroka Muhammada, který se rád oblékal do zelených šatů. Také archanděl Gabriel má na jedné arabské miniatuře zelené křídla, neboť zelená bývá v islámu spojena s barvou ráje.
Mnoho islámských států má zelenou barvu ve své vlajce. Vlajka Saudské Arábie je celá zelená.
Žlutá barva
I když bývá žlutá spojována s vlastnostmi jako je veselost či optimismus, jsou jí v v křesťanské ikonografii připisovány především negativní vlastnosti. V souvislosti s lidským tělem mají negativní lidské vlastnosti jako závist a žárlivost sídlo v žlučníku. Žárlivý se francouzsky řekne jaloux, v angličtině jealous. Jak si můžeme povšimnout, je zde evidentní příbuznost se slovem vyjadřujícím žlutou barvu (yellow). Naše slovo žlutý (kořen -žlt-) je v mírných obměnách všeslovanské, naše slovo žárlit je asociováno se slovy žádat a horlit).
Nehledě na etymologické souvislosti je žlutá také barvou síry, spojované s peklem.
V Egyptě byla žlutá (rezavá) asociována se smrtí, neboť krajina pouště bez kapky vláhy božského Nilu zvěstovala smrt, neplodnost. I každý tvor s rezavými chlupy představoval bytost oddanou Tyfónovi, neplodnému bohu zmatku, vzrušení a agresivity. Jasná žluť však představovala zlato, látku, která tvořila tělo bohů, barvu věčnosti. Všimněme si, že podobně ambivalentní významy si žlutá ponese i po následující tisíciletí. Světlou žlutí byla v Egyptě malována pleť ženského těla, na rozdíl od pleti mužské, které náležela barva hnědočervená. (Podobné odlišení pohlaví najdeme v mínojské kultuře staré Kréty).
Když Giotto akcentuje střed zobrazené davové scény velkou plochou žluté barvy, tak si můžeme být jisti negativním obsahem. (Obraz je umístěn v další části o barevných akordech). Zobrazená scéna a název díla Jidáš, potvrzuje to, co křesťanská ikonografie žluté barvě připisuje: zradu a faleš.
Žlutá byla ve středověku nejen barvou zrádců, ale také čarodějnic, prostitutek a židů. (Dole obraz Kuplířka od Vermeera Van Delfta)
Označení židů žlutou Davidovou hvězdou v Hitlerově fašistickém Německu se symbolikou a tradicí této barvy úzce souviselo.
Výsostně promyšleným výtvarným a obsahovým způsobem použil žlutou barvu ve své kompozici benátský malíř Paolo Veronese (1528 - 1588). Strašlivým výkřikem ženské stojící postavy zahalené ve žlutém plášti před tmavým pozadím začíná strmá diagonála, která dělí scenérii ukřižování na dvě dramaticky se stupňující části: na jedné straně do výšky a do ostrého úhlu vtěsnaná a v těle Ježíše Krista vyúsťující závratná figurální scéna, na straně druhé do nekonečné dálky se táhnoucí prostor krajiny a oblohy, vyvolávající v jedinci pocit, že jedině tam, v nedozírné dáli mohla bolest utichnout. Žlutá barva zde necharakterizuje postavu a její vlastnosti, jako tomu bylo u Giotta, nýbrž hrůzu celé scény. Díky této žluté nás takřka mrazí; zvláště když za žlutou tušíme motiv zrady.
To vše k čemu jsme postupně dospěli, však neznamená, že všude, kde je žlutá, musíme hledat negativní symboliku anebo ikonografický význam. Malíři používali žlutou samozřejmě i z čistě výtvarného hlediska anebo kvůli popisné funkci.
Pokud chtěl malíř ve středověku zobrazit světlo, což mělo božskou podstatu, pak použil zlato, které symbolicky zastupovalo Světlo Boží. Žlutá barva na vatikánské vlajce zastupuje zlato. Podobně je tomu i u vlajky německé.
Holandský malíř Vincent Van Gogh (1853 - 1890) osvobodil žlutou od jejích negativních konotací a spojil ji ve svém díle výlučně s barvou radosti a světla, čímž významově navázal na středověké zlaté pozadí.
Ve staré Číně měla žlutá barva podobnou funkci jako u nás purpur. Jako barva slunce byla symbolem nejvyšší moudrosti a jen císař směl nosit žluté šaty.
Žlutá je nejcitlivější barva vůči venkovním vlivům - trocha červené ji přemění na oranžovou, trocha modré na zelenou. Vedle bílé září, vedle černé křičí.
V psychodiagnostice signalizuje obliba nebo použití žluté barvy (kromě optimismu a mládí) nevědomou touhu po změně.
Černá a bílá barva
Černá a bílá tvoří základní polaritu světla a tmy. Je mnoho výtvarných děl, ve kterých má tento kontrast vysoce symbolickou funkci. Bílá ve smyslu světla má pozitivní, černá ve smysle tmy negativní obsah. Výtvarná díla postavená na tomto kontrastu najdeme v oblasti grafických technik a to až v době, kdy černá měla charakter tmy a netvořila jenom prostředek ke konturování viditelného světa.
Známý je symbol zobrazující síly Jin a Jang, které jsou podle taoistické filozofie základem celého kosmu. Jsou to síly protikladné a navzájem se doplňující (komplementární). Jsou postavené na principu Slunce a stínu. Jedno nemůže existovat bez druhého, jedno nemá vyšší hodnotu než druhé. Není to protiklad ve smyslu dobra a zla, jak jej známe ze západního myšlení.
V tomto smyslu doplňujících se protikladů můžeme přičítat symboliku barev v Chagallově obraze ženicha a nevěsty.
Malevič staví na stejnou úroveň Černý čtverec na bílém pozadí a svatý obraz ikony. Když ho poprvé vystavil, zavěsil ho do rohu místnosti, kam se tradičně umísťuje ikona . Tak podtrhl transcendentní obsah díla. Obraz v dějinách umění nemá obdoby. Obraz se stává základem nové výtvarné abecedy, totiž geometrické abstrakce, pro níž se stává kontrast bíle a černé barvy, jakožto extremních protipólů nepostradatelným výtvarným prostředkem. (Viděl jsem tento obraz v originále a je to vážně pecka. Drobné nepravidelnosti činí obraz podobným monumentální ikoně a nejsou na reprodukci viditelné).
Komplementarita dvou polarit, kterou najdeme v symbolu jin a jang nemá nic společného se šedivou barvou, která by vznikla jejich obyčejným smíšením. Jsou protikladné - a jsou tímtéž - zní dialektika orientu, která je obtížně stravitelná pro západního logika. (A = negace B a A = B)
Bílá barva
Bílá barva má v křesťanské tradici velký význam, který dodnes určuje, jaké hodnoty této barvě připisujeme. Její základní význam je ten, že symbolizuje čistotu a to jak tělesnou tak i duchovní.
V Egyptě bílá symbolizovala svítání a vítězství nad mocí podsvětních démonů. Byla ale také barvou posvátnou, náboženskou; prostou a jednoduchou.
V astrologické symbolice odpovídá bílá (stříbrná, perleťová, slonovinová barva) Luně / znamení Raka, které je komplementární k zlaté (Slunci) jako její receptivní, ženský, mateřský protiklad. (Jako je zlatá středem vejce, je bílá jeho obvodem a ochranným obalem. Slunce světlo vyzařuje, Luna jej příjmá a odráží). Dva nejvzácnější kovy: zlato a stříbro analogicky korespondují se Sluncem a Lunou, mužem a ženou, dnem a nocí, vědomím a nevědomím, duchem a duší, jang a jin apod.
Ve staročeštině byl slovem (ta) běl označována tuk a bílek, zatímco (ten) běl označoval bílou mouku z ní vyrobenou. Slovo je všelslovanské, zřejmě ilyrského nebo fryžského původu. Přes tuto oblast je tu tedy i souvislost s řeckým baliós (bílý, běloskvrný), které nejspíš souvisí nejen se jménem bílého likéru (Baileys), ale i označením pro Baltské moře, protože litevské báltas znamená také bílý. A jak jsem měl možnost vidět při návštěvě Pobaltí, světlo na pobřeží tohoto moře je skutečně oslepující - bílé - jasné - bezbarvé - studené, jiné než ve středozemí, kde září zlatě, sytě a teple. (Mimochodem: souslovím bílá hora se dříve označoval les listnatý, zatímco černá hora představovala les jehličnatý).
Nyní zpět k dějinám. Proměnění Páně (Andrei Rublev, 1425, dole) se odehrálo během jeho pozemského života, kdy se jeho tělo proměnilo zázračně ve světlo, čímž se zjevil třem apoštolům, kteří ho doprovázeli, jeho božský původ. Světlo je zobrazeno bílou barvou.
Bílé, božské světlo najdeme také jako cíl lidských duší, ke kterému se vydají po posledním soudu, jsou-li přijati do ráje. Hieronymus Bosch ho namaloval ve svém nezapomenutelném obraze (Let do nebe, 1500-1504, dole), kde do tmy posledního soudu vsadil tunel, na jehož konci září světlo.
Tento duchovní význam bílé barvy můžeme též připisovat dalšímu obrazu Kazimíra Maleviče. Bílý čtverec v bílém poli tematizuje nadpozemské absolutno.
Andělé jako bibličtí Boží poslové, bývají často oděni v bílém rouchu. Do bílé jako barvy panenství, nevinnosti a čistoty jsou v novověku odívány postavy Marie, ale bílé šaty nosí nevěsty a najdeme je též u jeptišek, aby bylo zdůrazněno jejich panenství.
Bílá získala od dob reformace další význam. Protože Kalvinisté neuznávají kult svatých, ani jakéhokoliv jiného náboženské zobrazení, byly oltáře, obrazy, malby na stěně, sochy, stejně jako i barevné vitráže z kostela odstraněny a kostel byl pouze vybílen. Tak se stala bílá barva i symbolem kalvinistické čistoty a kalvinistického ikonoklasmu.
Stejný duch nepřátelství k barvě a její smyslnosti vládne v době neoklasicismu. Umělci a architekti té doby se odvolávali na zdánlivý řecký ideál bílého mramoru. Neuvědomovali si ale, že i řecké sochy byly původně polychromované (barevné)!
Kromě historických kontextů nebo symbolu nadpozemského absolutna vnímáme bílou barvu také jako symbol čiré potenciality (nepopsaný bílý list). Cosi nehotového, neposkvrněného, co v sobě obsahuje všechny dosud neprojevené možnosti.
Černá barva
V Egyptě byla černá barva byla považována za nekrásnější, neboť představovala úrodné bahno a humus Nilu, které dávalo život, úrodu a hojnost. Černá zde tedy představovala bohatství jako protiklad žluté (rezavé), která symbolizovala chudobu a zánik. Egypt sám sebe nazýval zemí Kemet (Černá země). Černá byla také symbolem znovuzrození.
V křesťanské kultuře připisujeme černé jiný význam. Jako protiklad světla, které nám umožňuje vidět "svět", je černá symbolem noci, smutku, zániku a smrti. Černá barva symbolizuje odvrácenost od světa, opovržení světlem, stejně jako i křesťanskou pokoru. Černá nerozptyluje ducha a z toho důvodu je to barva mnichů anebo mnišek i farářů.
Podobně jako bílá v kalvinistických kostelech byla černá u známého reformátora Martina Luthera symbolem jeho duchovnosti i skromnosti, co se týče materiálního života.
Oproti tomu se stala černá barva mezi burgundské šlechtou už v raném 15. století barvou slavnostní, barvou noblesy a vkusu. Slavnostní ráz si černá uchovala ve Španělsku. V Indii byla symbolem času, smrti a bohyně Kálí (smrt a čas mají dokonce stejný etymologický kořen: kal-).
Stejně jako bílá mohla být i černá barva barvou svatebních šatů. Používala se v chudších vrstvách a jednalo se o nejlepší oblek, který novomanželé už vlastnili.
V černé barvě se tedy spojuje paradox skromnosti, pokory na jedné straně - a na straně druhé symbol noblesy, bohatství a vznešené vážnosti. Dnešní pánské slavnostní společenská saka, smokingy jsou také černé, a to od dob průmyslové revoluce, kdy v mužské módě nastal konec okázalosti (barev, ozdob) ve prospěch průmyslnické efektivity a jednoduchosti ("bussinessman"). Skrytě se však okázalost dává najevo např. na kvalitě látek a střihu. Čili skromnost je to jen "na oko".
Černá barva je v módě velmi populární (nejen proto, že "zeštíhluje") a nemůžeme za ní vždycky hledat psychologické vysvětlení.
Černá však bývá výrazem vzdoru a protestu. Na psychoanalytické úrovni souvisí naprostá preference černého oděvu, brýlí a doplňků u stylů gothic nebo punk s únikem do orál-anality (před-dospělých vzorců chování, které s sebou nenesou respekt k hranicím a osobní zodpovědnosti, jež v sobě zahrnuje oidipovský řád - viz Jan Stern: Anální vesmíry). Černá je podle tohoto náhledu také symbolem anality vůbec. Odtud tato barva (zvláště černá vysokého lesku - latex) čerpá nevědomý zdroj fascinace. Člověk se k černé uchyluje jako k anonymní masce, v níž doufá, že rozpustí jakékoliv hranice. Černou tak můžeme dnes vnímat jako výraz vzdoru vůči jakémukoli řádu. V minulosti však černá (jakožto kněžská sutana) naopak symbolizovala poslušnost Řádu. Oba symbolické významy však spojuje vzdání se vlastní individuality, ať už ve prospěch řádu (církve) anebo anarchie. Černá udílí hranice jiným barvám, pokud je lemuje, ale sama žádné hranice nemá, respektive všechny rozpouští - jako noc.
Jazykově se k černé barvě druží asociace jako černý trh nebo černo-kněžník (totiž vlastník černé knihy) - čaroděj. Naznačuje tedy také podvod, skrytost, nekalost dějící se pod rouškou noci. Další konotace jsou tu s černě zbarveným ovocem: černice = černá malina, ostružina a třešně (čerešně), které se blíží starodindickému kršná (černá). Kořen čěrně z něho odvozený je všeslovanský.
Černá ve spojení s červenou (kteréžto slova jsou si ve slovanských jazycích nápadně podobná) odpovídá astrologické symbolice Pluta / Štíra. Tato kombinace je intenzivně sexuální, vášnivá, nevědomě-instinktivní, odkazující ke zvířecímu prazákladu, touze přežít a je-li to nutné i zabít, zvítězit pomocí působení skrytých sil (černá), nepřímo - manipulací, nátlakem. V podstatě neexistuje jiná kombinace barev, která by tak silně stimulovala naši sexualitu. Navíc obě dvě barvy se vztahují k archetypu ženskosti, mateřství, pokud z nich však odebereme bílou (symbol to panenství, mládí a čistoty) a ponecháme aspekt vášně (Demétér - červená - dospělá žena) a aspekt smrti, čarodějnictví (Kálí - černá - stáří). Kombinaci červená - černá si klidně můžeme přeložit jako "základní instinkt" nebo ji můžeme číst jako spojení dvou základních pudů: života (Erót - kreativita) a smrti (Thanatos - destruktivita).
Diego Velázquez, Venuše.
Podle experimentů s reálnou modelkou se zjistilo, že v zrcadle by z tohoto úhlu měl být správně viděn ženský klín. Takto se však modelka dívá pozorovateli vyzývavě přímo do očí. Ví, že je pozorována a neuhýbá pohledem. Její tvář je rozmazaná - buď aby malíř utajil pravou identitu modelky nebo aby neodváděl pozornost od jiných, detailně provedených partií. Ve své době se jednalo o velmi erotickou pikanterii pro zámožné šlechtice, kteří obraz museli umístit na speciálním místě, aby nebudil pohoršení veřejnosti, především žen. Tento obraz se na začátku 20. století stal obětí útoku feministky, která obraz rozeskala sekáčkem na maso; později byl restaurován. Kombinace černé a červené barvy podtrhuje sexuální vyznění obrazu; do té doby byly akty Venuše zahalovány spíše výhradně do tradiční červené. To, že je k nám Venuše obrácena zády, vyvolává zvědavost a jitří imaginaci. To "nejdůležitější" stále není vidět - je nedostupné, utajené, neznámé - což jsou hlavní atributy sexuální přitažlivosti a Velázquez to zřejmě věděl - na rozdíl od porno-producentů dneška.
Tyrkysová barva
Tyrkysová barva na hranici spektra mezi modrou a zelenou vzbuzuje dojem chladu, třpytivosti, ledu, krystaličnosti, ale také dálky. Na oko působí osvěžujícím, distancujícím dojmem. Využívá se jako silného kontrastu k teplým barvám, které díky tyrkysové získají na intenzitě. Teplé barvy máme tendenci vnímat jako blízko, u nás, na dotek, zatímco chladné barvy si promítáme do dálky.
David Hockney, 1971, Portrét umělce (Bazén s dvěma postavami).
Oranžová je komplementární k modré. Tyrkysová barva ochlazuje celý prostor rozpálené letní krajiny a navozuje dojem hloubky.
V Egyptě symbolizovala tyrkysová barva ochranu a zrození světa před rozbřeskem, průzračnost čisté vody a prvotního oceánu, v němž se božstvo, povstávající k novému životu, očišťuje ode všech nečistot (Pijoan).
Slovo tyrkys z francouzského turqoise signalizuje, že k nám byl stejnojmený kámen dopraven z orientu Turky.
Oranžová barva
Oranžová barva vstupuje do dějin Evropy až relativně pozdě - a to v době, kdy Benátčané začali z orientu dovážet nové exotické ovoce - pomeranč (fr. orange). Odtud se zrodil název této barvy. (Indický oranžovník = nárangah, persky náranj (dž)).
Do té doby by tam, kde dnes vidíme "oranžovou", viděl středověký divák jen odstín červené nebo žluté. V dějinách křesťanské kultury tedy oranžová nemá nijaký zvláštní symbolický význam.
Psychologicky oranžová působí dojmem vitality, mládí, extraverze, kreativity, vřelosti, přátelskosti, odvahy, chuti do života, radosti, optimismu; přitahuje pozornost. V USA nabývá nádechu "levného". Je to národní barva Holandska, irských protestantů, ale zvlášní význam má v orientu, neboť je to barva roucha buddhistických mnichů, kde je symbolem vnitřní čistoty. Podle ezoterických tradic je oranžová "vnitřní barvou vody".
Oranžová je komplementární k modré a tajemstvím malířů, kteří usilují o zářivou a přirozenou barvu denní oblohy, je nanést světle modrou teprve na oranžový podklad. (Jinak bude obloha tmavá a chladná - zkuste si to.)
Barevné akordy
Barevný durový akord
Vzniká ze tří základních barev, které se ve výše uvedném diagramu nachází na vrcholech rovnostranného trojúhelníka (žlutá, modrá, červená - viz obrázek na začátku textu). Tři základní barvy tvořící durový akord, stejně jako komplementární barvy (modrá - žlutá, červená - zelená), působí na diváka dojmem stability, odvážného jasu a vyrovnanosti. Jejich intenzivní kontrast prozařuje skrz naskrz celým obrazem. Ačkoli se jedná jen o tři barvy, rozestup (kontrast) mezi nimi je tak velký, že symbolicky zahrnují celé stvoření - úplnost světa, k níž není třeba nic přidávat. Úplnost (jakoby souzvuk) je vlastně větší, důraznější, zářivější, než kdybychom obraz přeplnili všemi myslitelnými barvami. Na obrázku dole vidíme, že i když ony syté barvy zaplňují jen malou část plochy obrazu, kontrast nezi nimi je tak ohromný, že rozehrají plochu celého obrazu.
Nicolas Poussin, 1648, Holy Family on the Steps, Oil on canvas, National Gallery of Art, Washington
Joannes Jan Vermeer ven Delft, 1660-1661, Óleo sobre lienzo. 45,5 x 41 cm. Rijksmuseum Amsterdam. Holanda.
Franz Marc, 1910, Horse in the Landscape. Óleo sobre lienzo. 85 x 112 cm. Museum Folkwang
Piet Mondrian, 1930, Composition with Red, Blue and Yellow, Oil on Canvas
Fernand Léger, 1954, Two Women Holding Flowers
Barevný mollový akord ("tragický")
Utvořen z durového akordu přeneseného do tmavších odstínů a přidáním zlaté a stříbrné. Skládá se ze čtyř barev: červené, modré, zlaté (žluté) a stříbrné (bílé). Hnědou (dole) můžeme vnímat jako tmavší odstín žluté.
Giovanni Battista Tiepolo, 1760. Madonna of the Goldfinch, Oil on canvas, National Gallery of Art, Washington (laděno do pastelových odstínů)
Giotto di Bondone, 1304-06, The Arrest of Christ. Kiss of Judas, Fresco, 200 x 185 cm, Cappella Scrovegni, Padua
Andrea Del Castagno, 1444, Deposition, Stained glass, Duomo, Florence
Charonton Enguerrand, 1460, ca, Pietà de Villeneuve, Tempera on wood, 162 x 218 cm, Louvre
Zdrojovým textem byly především vynikající přednášky Dušana Brozmana: Barva, světlo, prostor. José Pijoan: Dějny umění, svazek 1, Balios 1998 Václav Machek: Etymologický slovník jazyka českého, Academia 1971
Co je to stín? Stín je nevědomou součástí naší osobnosti, kterou jsme vytěsnili a o které obvykle vůbec nevíme. Stín je to, co sami na sobě nepříjmáme a nemáme rádi, něco s čím se nedokážeme smířit: naše "temné já", které obvykle obsahuje naše agresivní, nemorální, egoistické nebo pudové složky, které jsme vlivem našich rodičů asociovali s pocitem viny.
Potenciálně však může stín obsahovat i dobré, instinktivní nebo vitalizující kvality, které jsou pro náš vývoj žádoucí. Stínem gangstera může být třeba potlačovaný soucit a lítost, kterou si nechce připustit, aby nebyl považován za slabocha. Stínem "hocha z nedělní školy" jako byl Mirek Dušín (nebo podle Čtvrtníčka Přemek Podlaha) budou spíše hrubá slova a "věci velmi necudné". Ocitly se se ve "stínu", protože nebyly přijaty námi nebo těmi, kdo nás vychovávali.
Existují i kolektivní stínové projekce (např. židé v nacistickém Německu) na skupinu lidí, které většinový kolektiv používá jako obětní beránky, aby smyl svůj pocit viny a vykoupil si čisté svědomí. Tím, že svůj stín promítneme na někoho jiného, se zbavujeme pocitu viny. My jsme přece dobří - to ten druhý je ten zlý. Najednou máme pocit úlevy, protože konečně víme, kdo nebo co je zdrojem veškerého zla. "To on - to oni." Svůj stín nevidíme, protože leží na opačné straně, než na kterou se díváme: v nevědomí.
Ve snech je stín ztělesňován osobou stejného pohlaví (alter ego). "Může vyvolávat závist, protože je obdařena kvalitami, které chybí v dominantním jáském obraze."
Mytologickým zobrazením stínu je samožejmě Ďábel. Další obrazy stínu tvoří obvykle dvojice ego / alter ego: Kain / Abel, Faust / Mefistofeles, don Quijote / Sancho Panza, Panna Maria / Marie Magdalena, panna / prostitutka; v pohádkách: královna / služka, mladá žena / stará čarodějnice.
Stín si obvykle projektujeme na své nejbližší okolí, na rodinné příšlušníky, partnery a kolegy v práci. Lidé, na něž si projektujeme svůj stín, v nás budí nenávist, odpor a znechucení; nejradši bychom se jich zbavili, necítíme se v jejich přítomnosti dobře, rádi je očerňujeme, pomlouváme a zostuzujeme.
V grafologii se s ním setkáme také. I písmo může být projekční plochou pro náš stín.
Jak poznáme, že při rozboru písma narážíme na svůj stín?
Obvykle podle silné, zanícené emoce, která nás strhne. Její podnět může být často i správný postřeh, nějaký znak, vjem, detail, který zafunguje jako spouštěč a my najednou spontánně a nevědomě začneme projikovat své nevědomé obsahy, které k tomuto znaku přidáváme nádavkem. Cítíme úlevu, jakobychom někoho pomluvili a ulevili si, shazujeme ze svých beder náš stín na bedra někoho jiného: pisatele.
Často se tak děje i kolektivně, když se v ženském kroužku začne "prát peří", že ani chloupek na pisateli nezůstane suchý (hlavně když připomíná manžela nebo partnera, který ublížil!) Jde vlastně o vybití nevědomého komplexu, mnohdy živě sdíleného všemi zúčastněnými, kteří se ve svém postoji navzájem utvrzují a přitakávají si. Jde o typicky ženskou příležitost, jak vybít potlačenou agresivitu.
Může se také stát, že si pisatele příliš idealizujeme a připisujeme mu vlastnosti našeho "lepšího já".
Jak snížit riziko stínové projekce?
projekcí vyplňujeme prázdné místo v oblasti poznání, protože je to snažší a rychlejší než něco doopravdy poznat
buďme obezřetní tam, kde v nás písmo už od počátku vyvolává krajní sympatie nebo antipatie: sympatie mohu vést k idealizaci (projekci našeho "bílého stínu"), antipatie k projekci "temného" stínu
některá písma s naším stínem nijak nesouvisejí, jiná jsou v tomto smylu pro nás "ožehavá" neboť narážime na jakousi vnitřní příbuznost
silné emoce jsou obvykle známkou toho, že byl aktivován nějaký nevědomý komplex
pokračujme v rozobru znovu v jiný den a v jiném rozpoložení
stále se vztahujme fenomenologicky k "věcem samým", k základním znakům písma
všimněme si, jak se radost, že se práce daří nebo že se něco povedlo ("aha" zážitek), liší od pocitu vybití komplexu, kdy v nás zůstává trošku hořká pachuť
poslouchejme své "ale" - hlas, který je kritický k tomu co říkáme, následujme své výhrady, nebuďme si příliš jistí; skutečná jistota neobsahuje přehánění, přehánění je známkou nejistoty
příliš dlouhý text grafologického rozboru může začít "bloumat"
Jednoduše: napište si seznam několika lidí ve vašem okolí, které vám vadí, které nemáte rádi, které nemusíte, cítíte k nim negativní emoce, jsou vám nepřijemní. Ke každému napište několik vlastností, které vám na něm vadí nejvíc. Všechny tyto vlastnosti, hlavně ty, co se opakují, jsou součástí vašeho stínu.
Cvičení
Stoupněte si, před zrcadlo a říkejte nahlas vlastnosti, které jste si napsali, ale v první osobě: "Já jsem..." podlý, zlý, malicherný, krutý, nemám rád zvířátka atd. Na čím větší odpor narazíte, abyste nahlas a přiznaně tuto větu řekli, tím víc se blížíte k jádru stínového komplexu.
Jak poznáme, že je stín relativně asimilován vědomím?
Teoreticky by neměl existovat v našem okolí člověk, na kterém nám něco vadí, který nás irituje nebo k němu cítíme odpor, ale ani člověk, jehož nekriticky adorujeme. Princip stínu totiž říká: co nám vadí na ostatních, to nám vadí na nás samých. Čím jsme kričtější k sobě, tím jsme kritičtější k ostatním.
Pak platí další zásada: čím ostřejší je světlo, tím temnější je stín. U nejušlechtilešjích spasitelů má stín podobu kanální stoky, ale je dobře tajen, a tak když "vyhřezne", je to bomba.
Nevím, jestli je Spalovač mrtvol zrovna vhodným příkladem, spíše vybočením, ale zdá se, že ztělesňuje osobu psychopata, u něhož persona identicky a blaženě splývá s jeho stínem. To samořejmě není stav asimilace stínu dovnitř vědomí, ale naopak asimilace vědomí dovnitř stínu, takže nezůstává žádné samo sebe si vědomé já. Avšak veškerá mravnost a kultura, říká Jung, stojí a padá s vědomím já, s individualitou. Takže abychom to s tou asimilací zase nepřehnali...
Vědomá integrace obsahů stínu přináší uvolnění energie, která byla dřívě vyčerpávána k udržení disociace a potlačování stínových kvalit. Člověk pociťuje "objev nového rozměru života".
Stín a média
Podle Jana Sterna fungují média jako ampliony našeho kolektivního stínu. Co naše kultura už tisíce let potlačuje? Dvě věci: Sex a násilí. Stern říká, že sexuální revolucí jsme již prošli, zásluhou průkopníka Sigmunda Freuda, ale na osvobodivou revoluci v oblasti agrese stále čekáme.
Chce-li si reklama, film, seriál, časopis, noviny, počítačová hra nebo článek na internetu získat vysoký odbyt, čtenost nebo sledovanost, pak stačí, když naservíruje vhodnou porci sexu a agrese v co nejsyrovějším stavu. Zákonitě tak vyvolá silnou emoční reakci. Jsme těmito věcmi na jedné straně odpuzováni, na druhé straně fascinováni, nebo't vyjadřují to, co nám náš vnitřní cenzor nedovoluje vyjádřit. Jistěže se nám "hnusí" loupeže a znásilnění, ale jsme si jisti tím, že náš stín by je "rád a s chutí" nespáchal? Máme chuť na zakázané ovoce. Stín je skrytým pánem médií. Je jedno, jaký den otevřete noviny nebo časopis, jde-li o komerční médium, nejatraktivnější články přitahující kupní sílu, budou spojené s tematikou stínu.
Je-li stín pánem médií, tak v oblasti pornografie je stín nepochybně králem. Necenzurovaná anonymita internetu poskytuje stínu plné pole působnosti a vyžití.
Mediální bombou byla v poslední době (4/2008) aféra Rakušana Josefa Fritzla, který 24 let věznil a zneužíval svou dceru. To je fascinující a šokující zpráva, kterou si do určité míry česká společnost smívá kolektivní pocit viny, protože v Čechách je sexuálně zneužito každé čtvrté dítě, v 80 % případů rodinným příslušníkem, v případě dcer nejčastěji vlastním otcem. Méně než 5% případů je nahlášeno policii. Statistiky ministerstva vnitra o úspěšnosti vyřešených případů jsou velmi zavádějící, protože nahlášeno je mizivé procento. Čili my sami máme velkou temnou skrvnu, o níž se neví ani nemluví. Každé čtvrté dítě, které dnes potkáte na ulici, zažilo nějakou formu sexuálního zneužívání. Vina neleží na pedofilech, kteří se závažného sexuálního zneužití dopouštějí velice zřídka; ti jsou opět obětí stínové projekce. Vina leží na těch, kdo toto zlo na svýh dětech páchají a také na těch, kdo tuší, ale mlčí, a kterých musí být mnohonásobně víc. Manželky většinou tuší, že nasazují dcery jako oběti za svůj nefungující vztah a sexuální život. Oběti sami se cítí spoluvinné a bojí se vyslovit své tajemství. Fritzl je pak velice vítanou a mediálně atraktivní záminkou, jak tento dusivý pocit viny z našich rodin setřást.
Nejčastějším zobrazením animy jsou božské páry indické, čínské a řecké mytologie. Vyskytují se tak hojně a univerzálně, že je třeba je pokládat za univerzální lidskou projekci. Splynutí protikladů božského páru bývá vyjádřeno androgynitou nějakého božstva (má mužské i ženské znaky), které jsou známkou nadpozemské dokonalosti.
Jung odmítá tvrzení, že by se jednalo o projekci páru vlastních rodičů z toho důvodu, že nemůže být projikováno to, co je vědomé, ale jen to, co je nevědomé. V tomto případě jsou, podle Junga, projikována imaga rodičů: s naší zkušeností smíšené kolektivní, ideální rodičovské praobrazy, vytvořené už v ranném dětství. Tyto obrazy mají značnou dynamickou energii, které se vědomí s velkým odporem brání; o to víc pak působí v podobě projekce.
Za užitečný zvyk považuje Jung instituci kmotrovství (kmotr a kmotra), kteří by na sebe měli přijmout projekce rodičovského imaga (božského páru) pro duchovní blaho křtěného dítěte: aby ideální obraz rodičů nemohl být znehodnocen jejich reálnou podobou.
Dalším zobrazením Animy jsou díla básníků a umělců, kde na sebe bere podobu femme fatal, fascinující ženy. Jako příklad můžeme uvést Andromedu v mýtu o Perseovi nebo Beatrice z Dantovy Božské komedie. V pohádkách je anima obvykle vyjádřena postavou princezny nebo zlé královny.
Původ a vývoj obrazu animy
Prapůvodním zdrojem archetypálního obrazu Animy je androgynní postava dokonalé a nadlidské matky, která vznikla splynutím rodičovského božského páru.
Dívá-li se syn stále na svou reálnou matku skrze projekci animy, vnímá ji s jakýmsi nadlidským leskem. Později, klesne-li "banálností všedního dne" obraz matky na její reálnou podobu, hledá si muž nevědomky nové možnosti pro svou projekci. Stane se jí obvykle žena, která v očích muže nějakým způsobem překračuje průměr a udělá na něj silný dojem svou výjimečností. K nové projekci může dojít velice záhy po rozložení projekce směrem k matce.
Žena, která přijme novou projekci animy, je pro dotyčného muže bezmezně fascinující. Muž ji zaslepeně přeceňuje a miluje; nebo v některých případech naopak přehnaně nenávidí a nesnáší (misogynie).
Vnější podoba projektované animy je vždy ženská, přestože archetyp o sobě čistě ženský být nemusí. Jeho skutečná podoba je nezjistitelná: odhaluje se pouze v proměnlivých konkrétních projekcích.
Působení animy
V psychice muže anima vytváří fantazie a jimi zesiluje, přehání, falšuje a mytologizuje emocionální vztahy k lidem obou pohlaví.
"Je-li anima konstelována silněji, pak zženšťuje charakter muže a způsobuje, že je citlivý, náladový, žárlivý, ješitný a nepřizpůsobený." (Jung: Výbor z díla II.sv., s. 183).
Anima je pro muže iluze probouzející svůdkyní, ukazuje mu nerozumné a tragické i hravé paradoxy, ale je i jeho útěchou v hořkosti života. Je jeho věčným imagem matky, dcery, sestry a milenky.
V první polovině života tkví výzva v osvobození se od fascinace animou v podobě matky. Zároveň by muž neměl vlivem animy přijít o svou mužskost, nechat ji vlivem animy příliš rozmělnit.
V druhé polovině života je třeba nalézt spojení s animou, jinak hrozí riziko ztráty pružnosti, živosti a lidskosti. "Ztráta animy" se pak projevuje jako "zkostnatělost, rigidita, fanatická jednostrannost a lpění na zásadách" - nebo naopak jako "rezignace, únava, ledabylost, nezodpovědnost a konečně dětinské "ramollissement" (změknutí) s náklonností k alkoholu." (tamtéž, s. 184).
V druhé polovině života se tak jeví obnovení spojení se sférou archetypických prožitků jako nutnost.
Vnitřně je anima jedním obrazem ženskosti popř. androgynity, které je však navenek kompenzováno polygamií: střípky tohoto vnitřního obrazu si může muž navenek skládat z několika žen současně.
V nejobecnější definici je anima zrcadlovým obrazem ženství uvnitř muže. Projevuje se projekcí na osobu opačného pohlaví, což s sebou přináší řadu zklamání a zesílení iluzorních emocionálních impulzů. Zároveň je však anima spojením s hlubším a racionálně nepostižitelným tajemstvím života.
Čtyři úrovně vývoje animy
Rozvoj kvalit jako je emocionální otevřenost, spiritualita, intuice, kreativita a senzitivita směrem k sobě i k druhým se děje postupně v určitých fázích, které Jung pojmenoval podle mytologických žen:
Eva
Na této úrovni vnímá muž ženu čistě jako objekt své touhy a zjednodušeně nahlíží ženy jako méněcenné. Čím více je však žena snižována ve vědomí, tím zvýšené hodnocení získává v nevědomí (kde příjmá obraz Sofie nebo Marie, matky boží).
Helena
Na této úrovni jsou ženy vnímány jako schopné, nezávislé a inteligentní. Schází jim však vnitřní kvality (ctnost, víra a představivost). Marie
Zde je jednostranně zdůrazněna ženská spiritualita, protipól Heleny.
Sofie
Stádium rovnováhy a moudrosti, spojení pozemských i duchovních kvalit. Muž si na této úrovni uvědomuje, že žádný vnější objekt nemůže plně odpovídat jeho vnitřnímu obrazu ženskosti. Naopak si je vědom, že femininita je kvalita, kterou může obsahovat každý člověk, muž či žena.
Královna vyžadující řád, formu a fakta. Neurčitost, tajemnost, mnohovýznamnosti či doteky krásy ji nijak neoslovují. Manželka (Diova), ochránkyně rodiny a tradice, plnitelka povinností, důstojná, vznešená a krásná. V jejím životě hraje důležitou úlohu zachovávat a udržovat při životě tradiční zvyky a rituály. Takto vyjadřuje svou potřebu příslušnosti k určité skupině. Jako bohyně manželství považuje partnerský vztah za posvátný. A tento vztah jí přináší buď velkou radost nebo velké utrpení. Proč utrpení?
Protože Zeus je velký záletník. Když Héra odhalí další jeho dobrodružství, srší blesky a ohrožuje dotyčnou bohyni či ženu anebo její potomstvo. Dia však nikdy. Její ničivost je obrovská. Snad jen Artemis se jí v tomto vyrovná. Ale ať se rozzlobí jakkoliv, ať je její smutek jakkoliv velký, vždy se touží usmířit. Nakonec Diovi odpustí a pokud utekla, vrátí se na Olymp.
Již v mládí (jako Hébé) chce být manželkou, bez partnera se cítí neúplná. Ale chce mít doma někoho, Dia, významného muže. Jde jí o postavení, o vnější uznání. Mladá Héra je obrovsky přizpůsobivá, zajímá se o vše, o co se zrovna zajímá muž. Ale to dnem svatby končí. I sex se v tento den mění. Jenom Zeus zůstal stále stejný – toho nějaký obřad jen tak nezmění.
Héra má smysl pro povinnost, s manželem snáší dobré i zlé a nikdy jej neopustí. Partnerský vztah ji hluboce uspokojuje, dokud se Zeus nevydá na zálety. Ať dokáže v životě čehokoliv, stále cítí, že bez Dia to není ono. Není hloupá, ale vzdělání bere jako prostředek k získání toho nejlepšího možného manžela. Svou kariéru obětuje Diovi, ale očekává za to ocenění. Přátelí se pouze s vdanými ženami, svobodné a rozvedené ohrožují v jejím vidění její manželství. Zájmy manžela jsou pro ni důležitější než potřeby a zájmy dětí. Héra si se svými dětmi rozumí jen když jsou hodné a poslušné. Pokud jsi děti jdou vlastní cestou v rozporu s jejími názory a požadavky, zanevře na ně nebo se s nimi dokonce přestane stýkat.
Muž, který se ve společnosti neprosadil, ať by byl sebeúžasnější, to není nic pro Héru. A tak si zpravidla vybírá úspěšného, ale emocionálně nezralého muže. Ten však nejde do hloubky, ale do šířky. A Héra cítí, že to opět není ono. A maskuje to fasádou dokonalého vztahu. Sex je pro Héru manželskou povinností. Až manželskou prostitucí. Ona to však ví a je s tím smířena. Héra touží v prvé řadě zachovat sňatkem nabyté postavení. Chce se sice také sama prosadit, ale Zeus ji shazuje. V tomto tvoří nerovnocenný pár. Zeus Héře nikdy zcela nevěří, přestože se sní radí i o takových věcech, které by nikomu jinému nesvěřil.
Vztah Héry a Dia rozhodně není klidný a harmonický. Ale nerozpadá se. Diova tvůrčí síla se musí vyjadřovat a je pro ni těžké dodržovat závazky. Héra zase reprezentuje stálost a trvalost, odpovědnost a pravidla. Ale když zahne Héra, Zeus také žárlí a zanechá milenek a hledá ji, ba pronásleduje podobně jako jindy své milenky. Ani jeden z nich si nehraje na mučedníka, neutápí se v sebelítostech a vrací si rány. Po každé hádce se dokáží usmířit. Nepatří jeden druhému. Proto se jejich vztah nerozpadá. Je to boj mezi oddaností a svobodou. Ale jako takový nemá jejich vztah řešení ani východisko. Kromě osobního vývoje. Kompromis je nedokonalé řešení. Za plotem je tráva zelenější a je-li zakázána, je ještě i šťavnatější.
Když se Héra s Diem usmiřuje, je to takřka jako nový sňatek. Pokud si jí však Zeus váží a nezanedbává ji a nezalítá, je velmi spokojená, roste k moudrosti a kvete. Jejím ideálem je zlatá svatba. Ale pozor, v těchto případech bývá až příliš pyšná na své manželství, na své postavení i na úspěchy svého muže. I po rozvodu se cítí jako paní Diová a doufá, že se Zeus jednou na kolenou vrátí. Žije-li sama, velmi tím trpí.
________________________________________ Variace
• Hébé, mladá přizpůsobivá dívka hledající partnera s dobrým postavením. Závidí těm úspěšnějším jejich milence či manžely. • Manželka žárlící na milenky a zájmy svého muže. Bojuje o svá práva a postavení ve vztahu. • Spokojená vdaná žena žijící se zmoudřelým a nezáletným Diem, který ji podporuje a váží si jí. Skutečná královna své říše. • Vdova či rozvedená žena trpící samotou a závidící jiným ženám jejich manžely.
Hestia
Bohyně domácí svornosti, domácího klidu a požehnání, strážkyně přísahy, ochranitelka obcí i států. Přísahala s prsty na Diově hlavě, že zůstane navždy pannou. Za to dostala od Dia dar: Vyhradil jí místo uprostřed domů a chrámů a přiřkl jí nejtučnější část obětí.
Je to moudrá žena a panenská teta. Klidná, tichá, nenápadná, trpělivá. Nikam nespěchá, za ničím se nežene. Je spokojená a v pohodě. Straní se společnosti ostatních bohů, neúčastní se jejich hostin ani sporů. Ve velké společnosti se totiž necítí dobře. Nejen že ji její problémy nezajímají, ale dokonce mnohdy i stresují. V Kronově břiše byla první a tak si na samotu zvykla. Říká se, že je „neviditelná“. Vychutnává si samotu, ničím na sebe nepřitahuje pozornost. Pro své okolí se stává ovšem žádanou ve chvíli, když něco potřebují. Od rady až po hlídání dětí. Těžce se jí říká ne a tak je často její dobroty zneužíváno. V podstatě kamkoli přijde, je vítána. na pracovišti bývá skrytou strůjkyní dobré atmosféry až domácí pohody.
Své místo na Olympu uvolnila Dionýsovi a odešla na zemi mezi lidi. S obrovským uspokojením se stará o svůj chrám (příbytek), kde prožívá svůj posvátný čas. Je zde atmosféra pořádku, míru a vřelosti. Tato činnost ji uspokojuje i posiluje a uvolňuje. Totéž dělá i v komunitách či ezoterních společenstvích. Domov a chrám pro ni splývají. Hestia nemá cíle ani touhy. Vnější události na ni nemají takřka vliv. Všechny bohy i lidi ovlivňuje svým vyzařováním míru a moudrosti. O svých zájmech či zálibách moc nemluví. Pochybuje však o svých schopnostech. A pokud má nějaké přítelkyně, jsou to opět Hestie.
Problémy má mimo domov. Nerada chodí do větší společnosti, nerada zařizuje cokoliv mimo domov. Některé Hestie mají agorafobii = strach s veřejného prostranství. Hestia má časti literární předpoklady. Dokáže-li dát na papír svá vnitřní dramata, která prožívá ve vztahu s vnějším světe, je to mnohdy zajímavější, než skutečný vnější svět.
Vyznává tradiční roli ženy. Jejím cílem není šťastný muž ani děti, ale šťastný domov. K muži je však vlídná a tak zpravidla přispívá k jeho spokojenosti. Děti vychovává svědomitě a nechává je být samy sebou. Dravost, kterou vyžaduje naše společnost, v nich však probudit neumí. Nesrůstá s rolí matky ani manželky. Pokud na ni svět a manžel nevytváří nátlak, může se probudit její erotický aspekt. Pak nebývá žádnou puritánkou. Přizpůsobí se svému manželovi a těší se na hezké vroucí zážitky. Hestia se klidně mine bez vztahu k muži. Zůstane-li sama, je pro ni těžké se materiálně zabezpečit.
________________________________________ Variace
• Klidná, tichá a spokojená žena žijící sama a mající však problémy se vztahy s vnějším světem a s materiálním zabezpečením. • Spokojená žena v domácnosti, která je zabezpečena svým mužem. Představuje pro něj přístav, kde si odpočine a občerství se a pak se vydá za svým posláním. • Panenská teta pomáhající druhým, s uspokojením se starající o nemocné, chudé či o duchovní komunitu. • Žena, která odešla z běžného života, není připoutaná k věcem ani k lidem a stala se řeholnicí, mystičkou apod.
Démétér
Bohyně přírody, kulturní krajiny a zemědělství. Spojuje život s cykly přírody – co se děje v přírodě, děje se i v člověku. Naučila lidi obdělávat půdu, pěstovat a mlít obilí a péct chleba.
Je to pracovitá mateřská bohyně, která nerada působí bolest. žije pro děti a pro pomoc jiným lidem. Své děti miluje ať jsou jakékoliv. Odbojné, invalidní, ve vysokém postavení nebo na okraji společnosti. Je to matka na plný úvazek. Mateřství má u ní přednost před prací. Často chce mít děti za každou cenu. Potřebuje kontakt s dětmi, zejména s těmi svými, a to i když jsou dospělé, a s vnoučaty. Je-li třeba, tak své děti svěřuje do péče ne manželovi, ale jiné Démétér. Těžce nese, když se jí děti vymknou z rukou a jdou si vlastní cestou. O děti i vnuky pečuje tak dobře, že je jim to až na škodu (jsou na ní závislí, tloustnou atd.). V období dospívání se děti těžce vymaňují ze závislosti na ní a někdy musí doslova prchnout na druhý konec světa či okresu. S muži nesoupeří, ženám nezávidí manžely, ale nemá-li své, závidí jim děti.
Démétér je praktická a oddaná své věci. Je zaměřena na druhé, pracuje pro ně. Ale pozor! Usiluje dostat ty druhé do závislosti na sobě. Je to proto, že má nízké sebehodnocení. Uplatňuje se jako učitelka, pečovatelka, lékařka či léčitelka. V péči o druhé často nezná míru. Doma se stará, peče, vaří, obdělává zahrádku, zavařuje. Svědomitě zabezpečuje fyzické (zejména) i psychické potřeby svých dětí. Chce však své děti rozmazlovat a chránit i když jsou hodně velké, i dospělé. Stále je kontroluje, vše po nich opravuje. Má potřebu být potřebná. A vzdát se toho je pro ni velmi těžké. Na druhé straně neumí říct ne, zejména svým dětem. Je-li o něčem přesvědčená, že je to správné, nedá se přesvědčit, že z jiného pohledu to tak dobré být nemusí. Podobně se projevuje i v zaměstnání. Vše zvládá sama, i své kolegy bere jako děti a pokud je potřebná, je spokojená. Slouží druhým dost nesobecky.
Démétér sice pracuje s láskou, ale když obětuje část svých vlastních potřeb (a někdy takřka všechny), očekává, že se jí i něco vrátí. Alespoň ve formě uznání. Toho se jí však nedostane, pokud svou péči přehání a vnucuje. To si zpravidla neuvědomuje a považuje příjemce jejich služeb za nevděčníky.
Před únosem své dcery Kory překypuje optimismem. Po únosu je v depresi a smutku. V manželovi své dcery vidí únosce Háda - a to je pak tchyně. Žádný muž pro ni není dobrý. Má pocit, že svou dceru nedostatečně chránila před úklady světa. Tento pocit často přichází již po prvním větším průšvihu. Háda nenávidí hlavně proto, že ze zcela závislé Kory udělal na ní jen částečně závislou Persefónu.
Situaci po únosu řeší to třemi způsoby: Zničí úrodu - výsledky své práce, jde mezi lidi a stará se o jiné děti (lidi), nebo chodí po světě bez cíle, běduje a nedbá o sebe. Tak, jak to vypráví mýtus. Výsledkem je však zahořklá a zklamaná žena. Řešením je třetí možnost. Smířit se s tím, že mládí i děti jsou pryč a najít svou vnitřní Koru, která jí vrátí radost i optimismus, možná i vnitřní mládí a hravost. Dozraje-li takto, zmoudří a ostatní za ní chodí na radu a pro pomoc či podporu. Ale i v těchto případech neumí říct ne.
O mužích si Démétér nedělá iluze. Bere je jako malé nerozumné chlapce, kteří potřebují její péči. Často přehlíží jejich nedostatky a nechává se vykořisťovat. Ba je v těchto případech i omlouvá. Pro samou práci a péči o druhé na ně nemá ani čas. Sex pro ni existuje kvůli plození dětí. Pro Démétér je důležitější než sex tiché a vroucí obětí. Opustí-li ji muž nebo je-li tento vztah špatný, upne svou lásku na syna. Tím jej rozmazluje ještě více, což je mu do života ke škodě. Nehledě k jeho závislosti na ní.
Pokud je její domácnost takzvaně „tichá“ není schopna zcela vypnout svůj pečovací pud a manžel najde vždy něco k večeři a ráno čisté oblečení. Mnohdy patří k tomuto servisu i tichý sex.
________________________________________ Variace
• Mladá žena toužící mít děti a hledající jakéhokoliv partnera, se kterým by to šlo, zpravidla velké dítě, o které by mohla pečovat. • Šťastná maminka (i svobodná) radující se se svých dětí. Spokojená žena, které sice vylétly děti z hnízda, dělající s plným nasazením zázemí svému doma nedominantnímu manželovi, který si její péče váží. • Nešťastná a utrápená matka středního věku, které děti vylétávají z hnízda a která se cítí nedoceněná a nepotřebná. • Starší moudrá žena (často vdova) v běžných záležitostech života ochotně pomáhající druhým, která často neumí říci ne.
Persefóné
Olbram Zoubek
Má dva aspekty. Prvním je Koré, mladá, oduševnělá a bezstarostná dívka. Maminčina poslušná holčička, kterou maminka ovládá více, než je zdrávo. Sama pořádně neví, kdo je a jaké má schopnosti a možnosti. Žije si svůj vnitřní život, v tom vnějším je nejistá. Nedůvěřuje mužům, zejména starším, bere je jako nebezpečné. Přitahuje ji duchovno. Ráda by se osvobodila z vlivu matky, ale nedaří se jí to. Na druhé straně cítí v matce jistotu a bezpečí. Chce dělat matce radost. Často vnitřně ví, co by měla dělat, ale nedokáže to rozumově zdůvodnit. Studium vcelku zvládá, práci si vyhledává klidnou a nenáročnou, ale necítí se tam na svém místě. Stále čeká, že někdo přijde, povede ji životem a vše se tím změní. Ale žádný vztah ji nenaplňuje. Muži ji však odvádějí od matky a to je pro ni dobré. První dítě (Dionýsa Zagrea) často potratí.
Koré se často věnuje esoterickým disciplínám, hledá autority duchovních průvodců i mistrů, kteří by jí pomohli zlepšit její vnitřní nejistotu. Tato motivace ji pomůže jen částečně. Pomoc jde totiž shora, ze "světla". Užívá si přítomnosti učitelů New Age částečně i proto, že jí v dětství chyběl hodný tatínek formátu Dia. Její přerod však nepřichází z nebes, ale z podsvětí. Koré je unesena Hádem do podsvětí, kde se stává Persefonou. Matka ji považuje za oběť a manžela Háda za únosce. I sama Persefóné se po boku svého muže cítí dlouho jako unesená. Je daleko méně činorodá než ostatní bohyně, Nemá silnou vůli, je spíše pasivní a zpravidla poslušná. Je pro ni těžké zvládat nároky běžného světa. Vše bere příliš vážně. Pokud však na ni manžel a vnější svět nevyvíjí tlak, je milá a sladká. Ráda dělá radost druhým, někdy i za cenu lži. Mnohdy je nevyzpytatelná a manipuluje svým okolím pod rouškou nevinnosti.
Pokud to Hádes přežene a snaží se ji ovládat, je náchylná k depresím, uzavírá se do sebe, mlčí a je pasivní. Pro zachování klidu je ochotna hodně ustoupit. Pokud svým depresím a úzkostem zcela nepropadne, nejsou jen nemocemi, ale nástrojem jejího postupného a bolestivého přetvoření. A dosažení širšího vědomí.
Matkou je mírnou, ale Démétér ji do všeho mluví. Zvládat starší děti je pro ni velmi těžké. Pokud se jí však narodí syn, vymaňuje se Persefóné ze závislosti na matce a navazuje vztah se synem. V povolání jí nejvíce sedí poradenství, psychologie či sociální práce. Jako psycholog pomáhá druhým projít cestou proměny přes podsvětí. Mnohdy velmi úspěšně, neboť totéž nebo něco podobného ještě před nedávnem sama prožívala.
Pokud zvládne své dozrávání, pochopí, že kromě tělesné krásy a mládí je zde i krása a mládí duše. Až se přestane trápit tím, jak vypadá, co si o ní kdo myslí a jak ji kdo vnímá, přemění se v Ariadné (římská bohyně Libera). V oddanou, citlivou, moudrou, ale duchem mladou ženu, která zná tajemství života i smrti a kterou odvádí na nebesa Dionýsos Lysios (římský Liber). Již se tolik nepodřizuje druhým, začne se věnovat nějaké tvůrčí práci (umění, ezoterice), přestane mít pocit zajetí ve vztahu a je schopna uvidět Háda i sebe ve skutečném světle.
________________________________________ Variace
• Koré, mladá, bezstarostná a mírně naivní dívka, která neví, co chce, kromě toho, že se musí zavděčit matce, někdy i světu. • Nešťastná a utrápená vdaná žena kolísající mezi matkou a manželem, která velmi těžce zvládá požadavky běžného života. • Černá bohyně, zatrpklá žena, u které se vlivem pro ni příliš těžkého života zastavilo zrání. • Ariadné, prosvětlená a vnitřně omlazená žena, která ustála všechny životní krize a zkoušky, věnující se nějaké tvůrčí činnosti a rozdávající radost svému okolí.
Artemis
Narodila se jako dvojče spolu s Apollónem na ostrově Délos. Hned po narození pomáhala na svět Apollónovi. Proto je spolu s Hérou patronkou porodů. Je silně spjata s přírodou. Se svou družinou panenských nymf a zvířat se toulá po lesích. Na ty nikdy nezapomíná, je ochránkyní mladých dívek, utlačovaných žen, zvířat a přírody vůbec. Symbolem její plachosti a nezkrotnosti je srna, bojovnosti lvice, ochrany druhých medvědice a ničivosti divočák.
Z původní ochránkyně zvířat se stala bohyní lesů, hájů a bystřin, později celé přírody. Je také patronkou ženské samostatnosti, odvahy a bojovnosti.
Když měla tři roky, přivedla ji Létó na Olymp, kde si vyprosila od Dia dary: Věčné pannenství a stejně jako Apollón luk a šípy, které neminou cíl. Zaměřuje se na dosahování cílů a je v tom velmi vytrvalá. Největší požitek má s prchající a kličkující kořisti. Jakmile je kořist ulovena, přestává ji zajímat a dívá se po další. Často se to zvrtne ve věčné hledání. A pro samé hledání často přehlédne, co lidé kolem ní cítí a co si myslí. Pohrdá zranitelností svou i jiných a má potíže s důvěrnostmi.
Je to tatínkova holčička, milovaná dcera, věčná panna. V mládí potřebuje podporu otce. Hluboce miluje i svou matku, chrání ji a pomáhá jí. Nemá slitování, pokud někdo ublíží nebo se jen slovy dotkne její matky nebo jejích oblíbenců. Své matce je více sestrou než dcerou.
Jde bez jakýchkoliv ohledů za svými zájmy. Její luk zasáhne každý cíl. Jakoby byla stále na válečné stezce. Jedná rychle, bez zábran. Její vidění je dost černobílé, cokoli je buď úžasné anebo hrozné. A cítí se povolaná to hrozné hned trestat. Je v tom nemilosrdná. A tak často lituje zpětně svých činů i těch, které potrestala. Její ničivost je někdy obrovská. Je to nezávislá žena, spoléhá sama na sebe, věří si, k naplnění nepotřebuje ani druhé lidi ani společenské postavení ani uznání mužů. Chrání také ženy před muži. Feministické hnutí vynalezla Artemis. Její okolí si jí cení za odvahu, rozhodnost a nebojácnost vyjádřit svůj nízor.
Mateřství a děti, to není nic pro ni. Sedí jí spíše role oddílové vedoucí. U odvážnějších a samostatnějších dětí je oblíbená, rády s ní chodí do přírody a za dobrodružstvím. Ty ostatní stresuje její rychlost a odměřenost.
Odmítá tradiční ženskou roli. Základním mottem jejich vztahů s muži je rovnoprávnost. O muže má zájem jen pokud jej loví. Loví je také proto, aby pokořila jejich samolibost. Když už nějakého uloví, přestane ji zajímat a začne lovit druhého. Často loví Herma, který ji tak moc nepotřebuje a stále jí utíká. Sex bere Artemis jako dobrodružství nebo jako rekreační sport. V partnerství jsou pro ni rozhodující stejné zájmy a stejné postavení. Díky svému přespřílišnému sklonu k soupeření se nejenže nedokáže radovat z úspěchů svého partnera, ale mnohdy jej kvůli tomu i ztrácí. Ale když jí muž uteče, dělá mu problémy.
S postupujícím věkem ubývá Artemis bojovnosti a zejména lovecké vášně. Mění se v měsíční bohyni Seléné. Přestává se štvát za vnějšími cíli a obrací svou pozornost dovnitř. Polohou pro Artemis v pozdějším věku je černá a bílá (současně) bohyně magických umění Hekaté. Bývá zobrazována se třemi hlavami hledícími současně do minulosti, přítomnosti i do budoucnosti. Spojuje podsvětí s běžným životem. Na jedné straně bába bylinkářka, vědma, porodní bába a udržovatelka starých tradic, na druhé straně zhrzená ježibaba a semetrika. Hekaté je prastará bohyně. Jejími symboly jsou had a dýka. Jejími zvířaty psy, lišky a zající, její stromy jsou tis a vrba. Když jednou rozhněvala svou matku, utekla na zem a později do podsvětí. Zde coby neviditelná královna dohlíží na pokání a smývání hříchů zemřelých. Když za temných nocí vzchází na zem, potuluje se po cestách a křižovatkách cest. Na jedné straně nás dokáže potrápit děsivými sny, na druhé straně nám dává nemalé dary. Má moc nad čarami i kouzly, nad životem i smrtí. Smrt, kterou přináší Hekaté je částí přirozeného cyklu. Cosi musí zemřít, aby se mohlo zrodit nové. Pomáhá nám poznat svou temnou stránku, bez čehož není možná cesta ke skutečnému jasu.
Poznámka: Artemis, Seléne a Hekaté tvoří dohromady trojjedinou bohyni s aspekty panna, žena a stařena ________________________________________
Variace
• Žena žijící v kontaktu s přírodou, ekoložka, farmářka, atd. kterou vztahy s jinými bytostmi uspokojují více, než vztahy s lidmi. • Bojovnice - sportovkyně nebo bojovnice za práva žen, dětí a slabších v tomto zlém mužském světě. • Seléné, klidná žena spíše středního věku žijící v souladu s rytmy přírody • Hekaté, moudrá vědma, bylinkářka či čarodějka, která překonala černobílé vidění, využívající ke své práci sil přírody.
Athéna (Pallas Athéna)
Athéna (vyslov Atchéna) je bohyní moudrosti, řemesel a rozvážně vedeného boje. Tatínkova dcera. Moudrá, praktická, logická, diplomatická, uvážlivá a stále plná energie. I jejím heslem je všeho s mírou. Má smysl pro celek i pro detail. Jejím teritoriem jsou města. Je jí dobře ve společnosti mužů. Již v mládí si raději hrála s chlapci a děvčata považovala za hloupější. I dospělé ženy mírně přezírá. To ubíjí její přátelství s nimi. Ztráta přítelkyň ji však často mrzí.
V současné době se uplatní i jako manažerka, učitelka či vědecká pracovnice. Potřebuje mít vedle sebe muže formátu Dia, ke kterému by mohla s obdivem vzhlížet. Ať již doma nebo na pracovišti. Ke svým činům potřebuje jeho požehnání. Také radí a pomáhá těm, kteří mají jasný cíl - hrdinům (i budoucím) a zároveň mírní jejich emoce. Neúspěšní či trpící ji příliš nezajímají.
Zvládá dobře to, co musí a dosahuje toho, co chce - vlivu a moci. Umí soupeřit a přitom si zachovat přízeň. Jejím teritoriem jsou města. Zakládá je i ochraňuje. Žije cílevědomě, je dobrá pro práci, méně již pro vztah. Více než erotika ji vzrušuje tvůrčí práce, myšlení a moc. Uplatňuje se tam, kde je třeba myslet, i tam, kde jsou třeba praktické dovednosti. Málo kdy je bezstarostná uvolněná. Její život spíše připomíná cestu nebezpečnou krajinou. Nejenže se na ni vybavila helmou, ale žije ve střehu a obává se budoucnosti. Je kritická ale i sebekritická.
Athéna vynalezla flétnu, trubku, hliněný hrnec, pluh, hrábě, uzdu, válečný vůz i loď. I když je bohyní války, raději smiřuje spory a pomáhá dodržovat zákony. Mnoho bohů, polobohů i Títánů by se rádo s Athénou oženilo, ale Athéna všechny odmítá. Partnerství vidí jako dokonalý vztah v dokonalém domově. Díky zaměření na práci si často najímá ke svým dětem chůvu. Bývá dobrou matkou dětem chytrým, praktickým a v těchto směrech soutěživým. Sportovně založeným, přírodu milujícím a citlivým či nesmělým dětem nerozumí.
Mládí, krásu, manželství, mateřství i stáří – toto vše sice bez problémů zvládá, ale není to její vnitřní potřebou. Její parketou jsou schopnosti a dovednosti. S mladšími muži si pohrává, starší a mocné obdivuje. Cokoli dělá, je zároveň funkční i hezké. Ctí řád i pravidla a někdy je dodržuje i když vidí, že výsledek nebude příliš morální. Ne vždy dosahuje svých cílů férově, občas se uchýlí i k podrazu. Účel světí prostředky. Občas kvůli cíli zapomíná na lidi. Také romantika je jí zcela cizí. Vůči emocím (vlastním i cizím) je velmi odolná.
Pokud vede válku, upřednostňuje taktiku a strategii před unáhleností. Dovede být přísná, nesmiřitelná i mstivá. Na hrudi někdy nosí hlavu Medúzy. Pod jejími chladnými logickými argumenty leckteré a nejen mužské srdce zkamení. Překoná-li tyto své vlastnosti, stane se z ní Athéna Sophia, moudrá žena s emocionálním nadhledem, která v sobě spojuje dary vitální, emocionální i mentální úrovně.
________________________________________ Variace
• Bojovnice za vysněnou lepší společnost i se všemi, kteří tento ideál svým jednáním narušují. • Praktická řemeslnice či umělkyně vytvářející krásné věci nebo věci užitečné pro život. • Duševní (mentální) pracovnice pomáhající mladým při jejich rozvoji a zapojování se do společnosti a starším k dosažení úspěchů. • Moudrá žena, která ve svém životě propojila své mentální schopnosti se světem emocí a citů.
Afrodíté
Lehkomyslná i rozmarná bohyně krásy, vášně, touhy a tvořivosti. Zrodila se z Nebe a Moře (emocí) a představuje touhu vytvořit nebe na zemi. Je posedlá vášní po nesmrtelném, dává radost i naplnění naší každodennosti. Svým zlatým pásem poutá pozornost bohů a v lidech v tu chvíli probouzí božské. Pomocí něj skrývá nedostatky svého těla i nedokonalosti duše. Inspirující žena, dobrá milenka, ale velmi špatná partnerka. Podobně jako Dionýsos vychutnává život tady a teď. Vyhledává každodenní tělesné a erotické potěšení, chce být okouzlující a přitažlivá.
Je chytrá, ale není intelektuálka. Svým šarmem dokáže způsobit, že ostatní považují za rozumné či dokonce nezbytné to, co chce ona. A dodatečně pro to najdou rozumové zdůvodnění. Afrodíté dělá cokoliv s obrovským zaujetím. Ať je to pití šálku kávy nebo svádění muže. Vše proměňuje v radost a krásu, umí být smyslná i kreativní. Toto nám dává a toto po nás chce. Role oběti je jí cizí. Je sebevědomá a současně ochotná přijímat.
Žena Afrodíté věnuje plnou pozornost tomu, co muž říká, i když jsou to v podstatě hlouposti. A muž hned pookřeje, mění se tím a roste. Konečně mu někdo rozumí. A vůl se cítí jako býk. Jenže ona za chvíli odpluje a věnuje pozornost zase někomu či něčemu jinému. A pokud dotyčného muže současně zasáhne Erotův šíp touhy, přináší utrpení.
Mladým mužům dává sílu jít za svými sny. Alchymisticky zúrodňuje hrubou mužskou hmotu a mění ji v cosi vyššího a krásnějšího.
Má dvě základní podoby – nebeskou (Úránia) a pozemskou (Pandémos). Pandémos představuje její lidskou podobu projevující se ve vztazích a v běžném životě. Je plná touhy i nenávisti. A utrpení, pokud touhy nejsou naplněné. Je zdánlivě naivní, bezuzdná a hýří jak v oblasti krásy tak v oblasti sexu. Sex s Afrodítou je zpravidla úžasný. Dokáže jej využít jak pro vlastní prospěch, například pro získání nových šancí. Ale také ke zkompromitování partnera. Pokud to přežene, stává se rozvracečkou manželství a kamkoli přijde, přináší spoušť.
Úránia představuje hledání rovnováhy. Jde zase za ušlechtilým cílem, je obrovsky tvořivá. Neskutečně ji uspokojuje to, co právě dělá. Prostě to dělá s nadšením a s láskou. Bez ní by byla každá byť sebetvořivější práce nudou nebo otročinou. Dává nám touhu po čemsi vyšším i pochopení, že není štěstí bez utrpení ani zisk bez oběti. Koho Afrodíté posedne, tomu dá spoustu energie. A oni září zdravím. Ať jsou to milenci či umělci.
Manželství a děti, to ji příliš neoslovuje a pokud nemá podporu Héry a Démétér, zůstává svobodná. Anebo prostřídá několik manželů, aby zjistila, že s žádným to není ono. Její slabou stránkou je povrchnost ve vztazích. Pokud Pandémos nedozraje v Úránii, silně prožívá krizi středního věku, trpí jak roky tak i vráskami.
________________________________________ Variace
• Bojovná, mladá, dravá ale nestálá a přelétavá žena dobývající muže. • Pandémos, ze života se radující a oslňující žena nacházející smysl života v tělesných rozkoších, v erotice a romantické lásce. • Úránia, žena, která transformovala svůj erotický potenciál do vytváření rovnováhy a krásna
Gáia
Bývá zobrazována jako sedící nebo pololežící žena s plody přírody nebo s rohem hojnosti v rukou. Již v úvodu jsme si řekli, že Matka Země, bohyně Gáia, připadla všem božským bratřím rovným dílem, a že Zeus (představující mentální úroveň) si nárokuje vládu i nad ní. Ale zde nejde o vládu, ale o moudré hospodaření a o moudrou péči. Naše tělo patří stále bohyni Gáie, z ní povstalo a do ní se zase vrátí. Je to nám svěřený vklad, se kterým máme moudře hospodařit a skrze ně uctívat Matku Zemi, bohyni Gáiu, která stála na prvopočátku všeho. Ona zrodila všechny naše vyšší úrovně – vitální, emocionální a mentální a tyto úrovně na ní závisí. Až budováním dalších úrovní se vytváří něco, co je na ní nezávislé.
Aby se toto všechno mohlo podařit (vedou nás k tomu oklikou nemoci a utrpení a přímější cestou buddhismus a zen, ale zpravidla ne ve své komerční formě), musí být ty nižší úrovně jakž takž v harmonii.
Bohyni Gáia nám přináší smyl pro pohodlí i odpočinek, stabilitu až zemitost. Patří jí i základní síla naší bytosti – kundalini. Je to síla, ve které stojí božské archetypy svýma nohama a kterou přeměňují a nechávají projevit v oblastech, kterým vládnou. Nejblíže má k této síle Pan.
Podle hlasování se nejvíce návštěvnic těchto stránek o grafologii a psychologii identifikuje s Athénou a Afrodítou. Mezi nejméně "oblíbené" patří Hestia a na druhém místě Héra. Persefoné a Artemis představují průměr.
Je dobré, že můžeme být všichni v jedné místnosti a v trochu neformálnějším prostředí, než včera. Doufám, že by to mohly být dva dobré dny. Chápu, že jste asi trochu unavení, tak na vás nepůjdu moc tvrdě. A uvidíte, že jak bude den pokračovat, tak se vaše bubnování bude zlepšovat a zlepšovat.
První věc, kterou potřebujeme udělat, je vytvořit si posvátný prostor. A tohleto bude ten náš prostor. Potřebujeme mít pochopení, že se tady může stát něco dobrého a něco zvláštního. Byl bych rád, aby si ti z vás, kteří byli na přednášce včera, vzpomněli co jsem říkal o kontemplativní mysli jako o opaku ke kalkulativní mysli. Dnes ráno si uděláme malé cvičení, které často používám při vyučování kontemplativní modlitby.
Budu recitovat frázi z písně a požádám vás, abyste ji opakovali. A potom společně zůstaneme jednu minutu v tichosti. Pokuste se během ní usebrat a být tady a teď.
Buďte pokojní a vězte, že já jsem Bůh.
Buďte pokojní a vězte, že já jsem.
Buďte pokojní a vězte.
Buďte pokojní.
Buďte.
(Po minutě ticha) Pomalu se vynořme z tohoto ticha, aniž bychom to ticho ztratili. A společně se pomodleme Otče náš …….
V naší zemi se tohle někteří lidé neradi modlí. Připadá jim to, že Bůh je mužský. A oni říkají, že Bůh je nad pohlavím, že není ani muž ani žena. S touto otázkou jsme také bojovali. Co bychom s tím měli dělat? Zdá se, že potřebujeme rozpoznat a přiblížit se také k ženské podstatě Boha. Protože Bůh samozřejmě není mužský nebo ženský, ale je obojí. Ptáme se ale, proč Ježíš používal právě tohle slovo “abba – tatínku”, jako od malého chlapce. Byla to jenom náhoda? Nebo to bylo jenom kulturně podmíněné?
Čím víc jsem cestoval a čím víc jsem poznával, jak univerzální je otcovské zranění a kolik lidí nikdy nepoznalo bezpodmínečnou lásku svého otce, tím víc věřím, že Ježíš vědomě vybral pro Boha to nejobtížnější pojmenování. To slovo, které je pro mnoho lidí těžší vyslovit. Slovo, kterému je obtížnější věřit.
Potkal jsem mnoho synů, jejichž otcové byli zabiti ve válce, mnoho synů alkoholických otců a mnoho synů, kteří měli otce emocionálně vzdálené. Proto věřím tomu, že ta mužská stránka Boha je tou obtížnější pro to, aby se jí věřilo. A my se přesto odvažujeme toto odvážné slovo říkat.
Ale my, protože evidentně muži jsme, potřebujeme najít, co je na té mužské části Boha dobrého. Zjišťuji po celém světě, že my muži máme komplex méněcennosti - téměř si připadáme vůči ženám méněcenní. Nejsem tady od toho, abych říkal, že jsme lepší, ale musíme najít co je dobrého na tom, být muž. Vždyť alespoň polovina z toho, čím Bůh je, je mužská - je tím, co to znamená být mužem. A ovšem, ta druhá půlka je tím, co to znamená být ženou.
Našli jsme skvělý způsob, jak do této mužské duše vstoupit a říkáme tomu 4 mužské archetypy. To slovo je složeno ze dvou řeckých slov, které znamenají dominantní (t.j. hlavní) obrazy. Jak jsem říkal už včera, tyto archetypy byly objeveny studiem starých legend. Tyto čtyři postavy byly nalézány napříč kulturami, ale nakonec to nejsou čtyři různé postavy, ale čtyři části každého z nás.
Během těchto dvou dnů si uděláme čas, abychom si prožili všechny čtyři.
KRÁL
BOJOVNÍK
MAGIK
MILOVNÍK
Tyto čtyři se nějakým způsobem udržují v rovnováze. Jestliže jste pouze jedním z nich, tak převezmete jeho temnou stránku. Jestliže jste pouze KRÁLEM, tak se z vás stane TYRAN. Ale to se stane jasnějším postupně, jak budeme pokračovat. Uvidíte ty pojmy v literatuře, v poezii, v umění. Uvidíte, že toto jsou čtyři obrazy, které nás nejvíce zaměstnávají, čtyři „posedlosti“. Možná používáme pro ně jiná slova, ale to, co se budeme snažit najít, je ta energie v pozadí. Dále chci říct to, že KRÁL, i když je to jen jedna čtvrtina celku, je tou částí, která všechny drží pohromadě. Takže s KRÁLEM počkáme a budeme o něm mluvit až v závěru, zítra odpoledne.
V horní části diagramu – KRÁL a BOJOVNÍK jsou ty více mužské části našeho celku. A dole ten MUDRC (MAGIK) a MILOVNÍK jsou spíše ženské prvky, ženské části naší duše. Takže už z toho vidíme, že ten vršek a spodek musíme držet v rovnováze, abychom byli celým mužem.
A jak jsem už říkal včera, jako malý chlapec začnete tím, že jste fascinován jedním z těchto typů. Pro většinu malých chlapců je to BOJOVNÍK, ne vždy. Třeba já jako malý chlapec jsem spíš byl MALÝ KRÁL, nebo spíš malý princ. Chtěl jsem mít velký obraz všeho. Ale to se nám všechno vyjasní postupně, a tak pro teď je to všechno.
Ještě snad k překladu slova MAGICIAN – kouzelník, mág, MAGIK a nebo MUDRC – moudrý muž. Pravděpodobně jsou obě verze v pořádku, ale jsem rád, že to tu zaznělo. Protože ten MAGIK má pro většinu křesťanů divnou, matoucí souvislost. Přestože v Matoušově evangeliu máme mágy z východu. Ale o tom budu také později mluvit.
Právě tak slovo MILOVNÍK má v sobě určitou erotickou konotaci, která tam ale také patří, nechci to příliš zduchovňovat.
Vzpomeňte si, když jste byli malými chlapci, jaké příběhy vás fascinovaly. Jaké byly postavy, se kterými jste se nejvíce ztotožňovali, „převlékali“ se do nich. To byla vaše první archetypální fascinace. To bylo to, čím jste chtěli být. Tuto fascinaci si nemůžete odepřít, je silná, zůstává ve vás a časem si vás najde. Kdo máte syny, tak to na nich můžete vidět a nemá smysl se snažit to změnit, je to prostě v nich. Např. když kluk je MILOVNÍK a táta z něj chce mít BOJOVNÍKA, tak to toho malého kluka zraňuje. To nemůžete dělat. I když někdy otec, když je BOJOVNÍK, touží po tom, aby jeho synové byli také BOJOVNÍCI.
Ukážu vám příklad kluka MILOVNÍKA, o kterém budeme dnes dopoledne mluvit. Učil jsem v Kalifornii, když ke mně přišel mladý muž a požádal o rozhovor. Říkal, že jeho otec je americký námořník. A ten mladý muž, když byl klukem, tak se ze všeho radoval a měl vztah k umění. A když byl sám doma s maminkou, tak se takhle mohl chovat. Jednoho dne byl tak šťastný, že doma chodil po bytě a všechno líbal. Říkal: „Dobré ráno, židle, dobré ráno, stole“. Vtom jeho otec mariňák vešel do místnosti a řekl: „Co to ten chlapec dělá? Já nechci, aby můj kluk byl zženštilý.“ V otcových očích ten chlapec viděl neschválení, nesouhlas, a od toho okamžiku se mu všechno změnilo. Řekl mi: „Já jsem v sobě toho milovníka zabil. A od té doby už jsem nikdy nebyl šťastný“. Dneska je autorem scénářů v Holywoodu, ale trvalo mu téměř do třiceti let, než poznal, kdo doopravdy je.
MILOVNÍK v malém dítěti ještě není tak utlačený, jak se to stane později v životě, to malé dítě má ještě tu schopnost ječet nadšením. Vidíte to úplně jasně třeba u dvouletého dítěte. Když uvidí například psa, tak taky ječí radostí. MILOVNÍK je totiž vaše schopnost pro extázi, pro užíváni si radosti, pro vzrušení a nadšení.
Připadá mi zajímavé, že křesťanství říká, že Bůh je Láska, ale z těch všech čtyř částí se téhle nejvíc bojíme. Právě proto, že to má v sobě i trochu erotiky a toho mi se bojíme. Bez MILOVNÍKA je ale život nudný, černobílý. Bez MILOVNÍKA je život samé povinnosti, dřina bez kapky sladkosti. MILOVNÍK je vaše schopnost vidět krásno a nadchnout se tím, nejen to vidět intelektuálně. Jestli nemáte schopnost se nadchnout, tak jste v sobě milovníka zabili. A to mnoho mužů udělalo. Viděli jste někdy film, nebo četli jste knihu Řek Zorba? Tam je zobrazen klasický archetyp milovníka. Pamatujete si jak Zorba tancuje na pláži?
Jsou kultury, které MILOVNÍKA osvobozují mnohem víc, než jiné. Mnozí muži se od toho odtahují, protože to souvisí se sexualitou, a my se bojíme, kam by nás to mohlo zavést. Bojíme se, že uděláme něco špatného, zlého, že budeme nevěrní svojí manželce. A my se tolik bojíme té možné chyby, že nenalézáme ten dar. To platí i pro mnohé muže v celibátu, kteří si myslí, že když nebudou milovat nikoho, tak automaticky budou milovat Boha. Jenže Láska je v jednom kuse, je celistvá. Buď milujete všechno, nebo nemilujete nic. Buďto vidíte to dobré, pravdivé a krásné ve všech věcech, nebo to nevidíte vůbec.
MILOVNÍK má také trochu skandální, provokující povahu. Robert Moore, který tohleto zkoumal, říkal, že MILOVNÍK si chce všechno olíznout. Pokud vy si nechcete všechno olíznout, tak se možná toho MILOVNÍKA trochu bojíte. Je to velice spojené s ústy. Líbat a pít. Jestliže vás poezie nudí a umíte číst jenom noviny, tak jste v sobě pravděpodobně MILOVNÍKA zabili. Pro mnoho mužů je obtížné tancovat, protože nedovedou žít v přirozené extázi svého těla. Jestliže naopak umíte mít radost z barev, ze stínů, tak v sobě patrně kus MILOVNÍKA máte. A jestliže vychutnáváte krásu různých druhů hudby, tak v sobě také máte kus MILOVNÍKA.
Před dvěma týdny jsme se Stevenem skončili v Norimberku iniciační rituál. Ti němečtí muži měli všichni svlečené košile a někteří začali vyskakovat nahoru a dolů, jako masajští válečníci. A za chvíli to začali dělat všichni. Pak začali skákat po té veliké místnosti jako gazely a další začali bubnovat a křičet. A Steven a já jsme tam stáli a říkali jsme si: „Tohle nedělají ani Američani“. A trvalo to celou hodinu a nešlo to zastavit. Vzal jsem si mikrofon a říkal jsem: „Jídlo je připravené a je tam pivo, můžete si dát pivo!“ (neměli pivo tři nebo čtyři dny). A oni říkali: „Ne, my budeme raději tancovat“. My si vždycky myslíme, že Němci jsou soustředěni jenom na svoji hlavu, ale oni když sestoupí dolů, tak sestoupí opravdu. Víc než my. Když osvobodili svoje pocity, tak byli až strašlivě svobodní.
Vášeň (chtíč) je laciná náhražka lásky. Taková podobná laciná náhražka je v Americe Disneyland, kam lidé chodí proto, aby se nechali bavit. Místo toho aby prožili nějaké hlubší city, prožívají falešné štěstí. My muži se ale tolik bojíme toho chtíče, že se bojíme i lásky. A to je špatné.
Naše dnešní téma je, jak se dostat do místa skutečné radosti, a ne jenom do zdánlivých potěšení. Steven vás potom při cvičení povede, jak v sobě nalézt toho svého MILOVNÍKA. Abyste rozpoznali, jak jste se ho báli, nebo jak jste ho možná i zabili.
Většinou se s ním mladí muži setkají, když se zamilují. Ty první dny poté, kdy vám někdo nastaví zrcadlo a řekne vám, jak jste krásní. A v těch dalších dnech se najednou všechno změní z černobílého na barevné. V dalších dnech si najednou všímáte věcí, kterých jste si dřív nevšímali. Věci, které vám dřív vadily, vám najednou nevadí. Komu by to vadilo? Když jste ve stavu MILOVNÍKA, je ve vás obrovská svoboda.
Ale milovník má také svoji temnou, nebo zraněnou stránku. ZÁVISLÝ MILOVNÍK - to je ten, který je zachycen ve stavu vášně nebo chtíče a myslí si, že to je láska. A místo toho, aby prožíval radost, tak je velice nesvobodný. Opravdová láska zvětšuje vaši svobodu, nezmenšuje ji. Narcistický člověk chce, aby mu všechno dělalo radost, ale neumí dělat radost druhým. Asi nejjednodušší indikace toho, že jste v kontaktu se svým MILOVNÍKEM je, jestliže se umíte smát. Jestliže úsměv přichází s velkými obtížemi, tak máte asi MILOVNÍKA zabitého.
Během mého krátkého pobytu tady jsem viděl u mnohých z vás, že jste se na mně zpříma podívali a usmáli se. To je výborná věc, když muž tohle dokáže udělat. Jestliže se bojíme usmát, tak se asi bojíme, že to nebude přijato nebo že to nebude vráceno. A mnoho z nás je v této oblasti zraněno, protože realita nám ten úsměv nevracela. V mém životě bylo mnoho dní, kdy jsem byl zevnitř velice šťastný. Chodil jsem po supermarketu a zjistil jsem, že se usmívám i na krabici mýdla. Logicky to nedává žádný smysl, ale jesliže jste v tom stavu byli, tak tomu rozumíte. Když jste v pořádku, tak je všechno v pořádku. A možná i na té krabici mýdla je ta dekorace krásná. Asi to není Picasso, ale je to pěkný. Takže, bratři, potřebujeme znovu najít tu schopnost oceňovat. Obecně muži jsou vychováni k tomu, aby neoceňovali, nebo aby jen negativně oceňovali, podceňovali.
Nevím, jestli to platí o mladých českých mužích, ale o amerických to platí. Když chtějí vypadat správně, tak musejí odsuzovat. „Tam jsem už byl, to je hloupý, to za nic nestojí“. Už to vidím i u šestnáctiletých chlapců. Rád bych použil slovo blazeovaný. Všechno už viděli, nic je nevzrušuje. Používáme pro to slovo cynický (u nás v Čechách i v Americe). Většina našich dětí, když je jim dvacet, tak už je cynická. I v oblasti sexu už je tolik volného vyjadřování, že tam není žádná romantika. Aby se udržovala extáze z té romantiky, tak k tomu je potřeba kousíček BOJOVNÍKA. A o tom bych se teď zmínil.
Pamatujete si, když jste potkali svoji první dívku, jak jste moc chtěli s ní mít sexuální zážitek? Ale doufám, že jste to trochu pozdrželi. To je instinkt BOJOVNÍKA. BOJOVNÍK vytyčuje hranice a říká si sám sobě ne. Bez kousku BOJOVNÍKA je ta logika taková, že MILOVNÍK se vždycky stane ZÁVISLÁKEM. Doufám, že na tom už můžete vidět, jak se ty jednotlivé části (archetypy) navzájem potřebují.
V Americe se říká, že sex by měl přijít při druhé schůzce. Není v tom žádná romantika, žádná hluboká schopnost pro radost. To se děje i v celém světě pornografie. Najednou existuje, i ve světě internetu, přístup k falešným vztahům. Najednou nemáte vztah se ženou, máte vztah s prsem. To se snadno stane návykovou záležitostí a nevede to ke skutečné extázi. MILOVNÍK musí mít svoji vnitřní disciplínu, jinak to dopadne špatně.
Ale teď nechci klást důraz na disciplínu, chci klást důraz na svobodu. Teď chci zdůrazňovat tu vnitřní schopnost cítit, hluboce cítit. MILOVNÍK je vnitřně svobodný i k tomu aby plakal, i k tomu aby se usmíval. A to někdy obojí současně, protože je tolik pocitů.
Steven vás povede a doufám, že se budete pohybovat tímto směrem. Doufám, že mi pomůžete si uvědomit nějaké postavy milovníků z literatury nebo z filmů. Můžete mít dát nějaký příklad postav? .... Forest Gump, Cyrano, Jonatan a David z Bible (David uměl tancovat a hrát na harfu)....
Ježíš - to je nejlepší rovnováha těch čtyř, stejně jako David ve Starém zákoně. Z toho je vidět i další význam toho, že Ježíš je syn Davidův.
Nějaké příklady herců nebo sportovců, nejen ty role, které hrají, ale jejich přirozené energie – Menšík, Paul Newman, ....., Mel Gibson, Mr. Bean -J ....
Před pár lety, když se rozdávaly Oscary, tak tam nějaký italský herec běžel pro Oscara přes sedadla. Potom udělal nějakou poznámku o Sophii Lorenové ...byl strašně svobodný ve svých emocích a publikum se nemohlo udržet smíchy.
Dá se říct, že italská kultura má hodně svobody a volnosti pro MILOVNÍKA, víc než jiné kultury. Ve Francii se MILOVNÍK stal velice sofistikovaným a pro nás vypadá téměř uměle, ale pořád je to MILOVNÍK. Steven i já bydlíme blízko Mexika a v mexičanech je MILOVNÍK také velice svobodný. Zjistíte, že ve většině severních evropských zemí byl velký strach z MILOVNÍKA. U těch anglosaských typů, což jsme my. Nějakým způsobem se to dostalo do opozice s naším pochopením, co by mělo být křesťanství. Když slyším zpovědi irských kněží, tak tam existuje jediný hřích, a to je sex. Je to tak, jako že všechno ostatní jim uniká a veškeré zlo si lokalizují do jediné oblasti. A přesto ti stejní Irové dokáží tak pěkně tancovat a zpívat. Vypadá to, jako že jsou rozpolceni. Je v nich přirozený Ir a je v nich katolický Ir. A snaží se to dát nějak dohromady. My si to moc dobře uvědomujeme, protože Irové formovali americkou katolickou církev víc, než jakákoli jiná skupina.
Budeme se tím dál zabývat a víc to pochopíme, až budeme studovat ty ostatní tři archetypy, protože ony dávají smysl ve vztazích navzájem.
Chci říct ještě jednu věc, než předám slovo Stevenovi. Neřekl jsem toho dost o dotyku. MILOVNÍKOVI je dobře, když se dotýká. Nejenom to, MILOVNÍK se potřebuje dotýkat, aby realitě porozuměl. Chce nejenom všechno olízávat, ale všeho se taky dotknout. A jak jsem říkal včera, kvůli mužskému strachu z obvinění z homosexuality se většina z nás tohle bojí dělat. Musíme ten stav pojmenovat a uvědomit si, že mít tento strach v sobě není ani zdravé, ani normální.
V naší kultuře zjišťujeme, že u mnoha mužů mnohé sexuální problémy nejsou způsobeny touhou po sexu. Je to něco, co bych nazval hladem kůže. Protože lidské tělo potřebuje být dotýkáno a dotýkat se. Protože je tak málo míst, kde tento hlad kůže může být ukojen, tak u muže je to všechno genitální, všechno se to soustředí na penis. A to je příliš zúžené, protože láska je mnohem širší než tohle.
V průběhu let ke mně přišlo mnoho mladých mužů, kterých se jejich otec nikdy nedotknul, neobjal je. A doslova ode mě chtěli, abych je obejmul, a pak začali brečet. A ti chlapi nebyli homosexuálové, byli to jenom normální zdraví muži. Chtěl jsem se zmínit o dotýkání, protože MILOVNÍK chce být dotýkán a je svobodný k tomu, aby se dotýkal.
A také když se oženíte, tak začne být velmi nebezpečné se dotknout nějaké jiné ženy. Takže máme tendenci žít v takové izolované komoře. Není pak divu, že máme takové velké sexuální problémy. Ještě nikdy jsem po světě nepotkal jediného muže, který by mi řekl: „Já mám zdravou sexualitu“. Žádný muž tohleto nikdy neřekne. Všichni máme pocit, že to máme nějaký zamotaný. Skoro každý muž se za něco v sexu stydí nebo má kvůli něčemu pocit viny, spojený se sexem. Ať je to o nějakém vztahu, nebo o masturbaci, nebo o pornografii. Když jsme ve skupinách mužů, jako je tahle, tak o tom máme začít mluvit, protože tady k tomu konečně máme svobodné místo. Protože zjišťuji, že si každý muž o sobě myslí, že je neobvyklý, nebo že pouze on má tenhle problém.
Ale to hlavní, co jsem chtěl teď zdůraznit je, že pokud by se nám podařilo obnovit nějaké zdravé dotýkání se, tak to bude velice prospěšné pro náš sexuální život.
Dnes odpoledne budeme mluvit o MAGIKOVI (KOUZELNÍKOVI, MUDRCOVI). Zatímco MILOVNÍK je vnější ženskost, tak MAGIK je vnitřní ženskost. Je to archetyp vědomí a uvědomění si. Je to ta část vás, která chce vědět a znát. Ta část, která je zvědavá. Jestliže jste ztratili všechnu zvědavost, pak jste v sobě zabili MUDRCE. Je to ta část vás, která chce vnímat a pozorovat. MAGIK má víc tvarů a forem, než kterýkoli jiný archetyp. Ta nejvyšší forma, té bychom mohli říkat Prorok, a nejnižší formou by mohl být Klaun (Šibal), někdo kdo dělá nějaké triky, např. královský Šašek.
V mnoha náboženstvích byl kněz viděn právě jako MUDRC (MAGIK). A není to nic zvláštního, vždyť naše katolické obrazy jsou dost podobné. Když kněz řekne: „Toto není chléb, to je Ježíšovo tělo“, tak to je vlastně řeč MAGIKA. MAGIK vám vždycky říká, že věci nejsou takové, jak se jeví. Vypadá to takhle, ale ve skutečnosti je to tohle. Když je jako zpovědník, říká: „Vypadá to jako hřích, ale ve skutečnosti to je uzdravování a odpouštění“. Dobrý MAGIK dovede všechno otočit tak, aby to bylo dobré a fungovalo to. A to je moudrost. Když kouzelník vytahuje králíky z klobouku, tak to je to, co pro vás dělá MAGIK. Činí nepochopitelné věci pochopitelnými. Je to něco jiného, než pouhá inteligence, je to moudrost.
MAGIK vám také pomáhá setkat se s vaším stínovým já. Stejně tak jako prorok, který to ale dělá pro celou kulturu. Pomáhá vám nejen se s vaším stínem setkat, ale také ho přijmout a možná v tom i uvidět určitý dar. Když nemáte žádného MAGIKA, tak nevíte co dělat se svými trápeními a se svými hříchy. Budou ve vás jen sedět a užírat vás.
MAGIK je vždycky zobrazován v nějakém jiném, alternativním oblečení. Protože on ten jiný, alternativní svět odhaluje. Tak např. čaroděj Merlin je zobrazován v hábitu černé a bílé barvz, nebo má na sobě obrázky slunce, měsíce a hvězd, protože odhaluje význam vesmíru. Možná proto se také kněží stále oblékají do rozdílného, neobvyklého, alternativního oblečení.
Rozdíl mezi pravým a falešným MAGIKEM je v tom, že ten pravý vám váš stín odhaluje, kdežto ten falešný ho schovává. Ve Starém zákoně se těm druhým říká dvorní proroci, a to byli takoví, kteří stále říkali jen to, co od nich chtěl král slyšet.
Takže KRÁL ve vás potřebuje MUDRCE, aby ho udržoval v pravdivosti a poctivosti. A v Bibli král téměř vždycky PROROKA zabije, protože ten skutečný PROROK neříká ty správné věci. Není jednoduché být pravým MAGIKEM. Systém vás nemá rád, když mluvíte skutečnou pravdu. Jednou z „povolených“ forem, kterou to teď má na západě, je politický karikaturista. Téměř nikdo nemá možnost říct prezidentovi, jak je stupidní, ale karikaturista ano. A on je vlastně také forma MUDRCE.
Není jednoduché být MUDRCEM nebo PROROKEM ani uvnitř církve. I církev chce od každého, aby byl loajálním člověkem. Není tam moc místa pro alternativní kritiku.
Zdravý KRÁL se MUDRCE nikdy nebojí. Ve Starém zákoně je ale jen jeden případ, kdy ti dva spolupracují. Když David poslal Uriáše do bitvy, tak ho prorok Nathan obviňuje. Nathan přichází na královský dvůr a říká Davidovi: „Ty jsi ten člověk!”. David to přijímá a v tu chvíli se stává celistvým, stává se všemi čtyřmi archetypy. Už dříve se stal KRÁLEM. Už se stal i milovníkem, který umí tancovat a zpívat. Už se také stal válečníkem, který zabil svých deset tisíc nepřátel.
Vždycky je ve vás jeden archetyp, kterého se nejvíc bojíte. A tak bych chtěl, abyste začali přemýšlet o tom, který to je, kterému se nejvíc bráníte. Většinou tohle se nestane dřív, než v druhé polovině života. Ale když se vám podaří přijmout i tu čtvrtou část, tak se stanete velmi celistvými.
Doma v Albuquerque sloužím jako vězeňský kaplan. A tohle říkám i těm indiánům a hispáncům ve vězení. A oni tomu rozumějí, protože je to viditelné a konkrétní. Ale nejtěžší je pro ně pochopit KRÁLE, protože oni většinou dobrého otce neměli. Ještě jsem to neříkal, ale KRÁL je jiná podoba otce. A my jsme společnost bez KRÁLE a bez OTCE.
Uvedu vám několik různých forem MUDRCE. Už jsem říkal Prorok, Otec, Zpovědník. Dále Liturg jako někdo, kdo vytváří rituál. Iniciátor, což je úloha, kterou už neznáme, Tvůrce posvátného prostoru, Duchovní vůdce, Rádce jako vychovatel (Mentor), nověji Psychoterapeut jako psychologický poradce. Nebo prostě Moudrý člověk, i když my už ani nevíme, kde ho hledat.
Jedno z velkých zklamání v církvi je, že lidé očekávají od kněží, že budou MUDRCI. Ale někdy ve středověku se kněží přesunuli víc k úloze KRÁLE. Říkáme kněžím a biskupům princové církve (v angličtině). A oni se také oblékají spíš jako králové, než jako kouzelníci nebo mudrcové. Matoušovo evangelium se nezmiňuje o králích a ani o třech. Zmiňuje mudrce, mágy z východu. Mágové z východu nám nedělají dobře, protože to by mohli být nějací slované z Ruska, takže jsme si vyrobili Tři krále, přestože pro ně není v písmu žádná opora. Když jsem to říkal v Německu, tak říkali: „Ale jo, byli to tři králové a jsou pohřbeni v Kolíně v katedrále.“ Je to pro mě velice signifikantní v tom, že vidíme to, co chceme vidět. A je nám lépe a jsou nám příjemnější králové než mágové.
Myslím, že syn chce vidět moudrého muže ve svém otci. Někoho, kdo mu řekne: „Synu, tohle bude fungovat a tohle nebude fungovat.“ MUDRC je jiný, než pouhý funkcionář. Funkcionář drží nějakou úlohu, nějaký titul a bere plat. Ale nemusí v podstatě ničemu rozumět, není to pro něj žádné umění. Opravdový mudrc vám nastavuje zrcadlo, pomáhá vám vidět kdo jste, přijmout kdo jste a nakonec se stát vším, čím jste. A tím vším se můžete stát až potom, co přijmete všechny ty různé části svého já.
Zdá se mi, že na Západě je hluboká touha po MUDRCOVI. Ale zdá se mi také, že my v Americe se díváme velmi cynicky už jen na možnost něčeho takového. Už jsme si za prezidenta zvolili herce a teď jsme si zvolili za prezidenta texaského kovboje. Ani se neočekává, že by tam vůbec nějaký moudrý člověk mohl být. Váš prezident a Nelson Mandela jsou dva z mála moudrých lidí na světové scéně.
Když nemáte MUDRCE, tak MILOVNÍK se také rozpadne. MUDRCE v tom smyslu té části z vás, která umí rozlišit mezi láskou a žádostí.
U MUDRCE se většinou předpokládá, že žije zvlášť, odděleně, někde v lese. Neboť moudrost vždycky přichází z nějakého ticha. Moudrost vždycky přichází z přírody. Když se necháte zachytit ve světě přidělených úloh a zaneprázdněnosti, tak velké moudrosti nedosáhnete. Vy, kdo jste sem v těchto dnech přišli, tak evidentně hledáte MUDRCE. Hledáte moudrost a já tady sedím v úloze MUDRCE. A říkám vám: „Ano, existuje taková věc jako moudrost“.
Normální škola vám tohle nedá. Iniciace přivádí moudrost na velmi vysokou úroveň. V podstatě pomáhá k tomu prožívat úděl života a smrti, pracovat s tímto velkým problémem. Jak žít v tomto světě a neztratit svou duši. Jak se setkat se všemi těmi malými smrtmi a vnitřně nezemřít. Tou hlavní otázkou je, jak se může každý z vás dobrat věku šedesáti pěti let a nebýt zlostný, smutný a zatrpklý. A to je duchovní otázka. Jestliže máte dobrou spiritualitu, tak se v pětašedesáti ještě budete usmívat.
MUDRC, MAGIK je mistr proměny. Když jsme byli mladí katoličtí chlapci, tak jsme ve farnosti měli jednoho starého irského monsignora a jednoho mladého kněze, který přišel přímo z Irska. A ten starý monsignor nám vždycky přivodil strašně špatný pocit ohledně sebe samých. Ale ten mladý kněz, ten vždycky říkal: „To nevadí, co jsi vyvedl, stejně jsi pořád dobrej kluk.“ V sobotu ráno jsme všichni museli jít ke zpovědi, a tak jsme se všichni řadili do fronty u zpovědnice toho mladého kněze, zatímco k tomu starému monsignorovi nechodil nikdo. My jsme si dokonce vymýšleli hříchy, abychom s tím mladým knězem mohli mluvit, protože byl takovým dobrým otcem. To je to, co dělá MAGIK. Vezme vaše hříchy a způsobí, aby z nich pro vás bylo něco hezkého. MAGIK vždycky všechno mění. A to je ten důvod, proč se stále držíme toho slova MAGIK, protože to prostě a jednoduše není jenom moudrý muž.
Ale MAGIK má také svoji temnou stránku. Můžeme jí říkat ZLÝ ČARODĚJ. Nebo obyčejněji – MANIPULÁTOR. Ten, který používá svoje schopnosti k tomu, aby vás ovládnul a zničil. Nebo proto, aby sám sebe udělal bohatým a slavným. V americké televizi jsou kazatelé, říká se jim teleevangelisté, a ti jsou velmi slavní a bohatí. Mají třeba pět domů v různých zemích, jezdí v BMW a RollsRoycech, a přitom se odvažují mluvit o chudém Ježíši, jako by ho zastupovali. Tohleto je ten ZLÝ ČARODĚJ. Používá slova ne k tomu, aby vás osvobodil, ale aby sám sebe povýšil. Opravdový MAGIK a také opravdový KRÁL vám dává svoji moc. A dává vám svoji moudrost. Nechce, abyste jen tu jeho moudrost uctívali.
Náboženství je v tomto smyslu velice nebezpečné. Po prvotní náboženské zkušenosti si člověk připadá jako mudrc. Připadá vám, jako že jste na vyšší úrovni, než všichni ostatní. Proto je důležité, abyste té náboženské zkušenosti zůstali věrní po dlouhou dobu. V Americe máme dvacetileté kluky, kteří měli během bohoslužby nějakou citovou zkušenost, a ti se vás pak snaží na rohu ulice spasit. Mluví o znovuzrození, ale bez toho, abyste napřed umřeli. A to - napřed umřít – je k tomu potřeba. Proto iniciace tak moc zdůrazňuje smrt. A to znovuzrození se pak o sebe už postará samo.
Robert Moore, autor knihy o těchto čtyřech archetypech, říká, že pokud vás duchovní zkušenost nepoučí o smrti, tak se stane startovací dráhou pro UFO. Věřící lidé, pokud nehovoří o kříži, tak se stanou UFO - neidentifikovatelnými létajícími objekty. Myslím si, že proto má náboženství na mnoha místech tak špatnou reputaci, protože produkuje strašně moc lidí, kteří jsou jako UFO.
Proto mám tak rád Ježíše, protože on není vůbec idealista, on je realista pokud jde o podstatu života. Ježíš zosobňuje jistě všechny čtyři archetypy najednou, ale ve svém učení je především MAGIK. Pro vás, kteří jste byli včera s námi v kostele - to evangelium, o kterém jsem se snažil kázat, je totálně MUDRCKÁ řeč. A proto si myslím, že se nám nepodařilo pochopit většinu jeho podobenství a Horské kázání. Protože nejsme připraveni na to, čemu jsem včera říkal subversivní (podvratná) moudrost. Nejsme připraveni na takovou moudrost, která neudržuje daný stav věcí, ale podvrací, obrací jej. Tzv. dvorní prorok vždycky status quo (stav věcí) udržuje, zatímco pravý prorok vždycky „danému“ stavu věcí nastavuje zrcadlo. Dítě je také často MAGIKEM, protože dokáže říkat pravdu, kterou my říct nedovedeme. Jako v té pohádce „O císařových nových šatech“, kde dítě řekne, že císař je nahý. Děti někdy řeknou to, co je zřejmé, zatímco my jsme byli vycvičeni k tomu, abychom lhali.
Pokud náboženství neznovuobjeví tu svoji MAGICKOU funkci, tak si myslím, že máme problém. A jestliže jednotlivec neznovuobjeví svou MAGICKOU funkci, tak on sám bude mít problém.
Pokud jste viděli pohádku „Lví král“ nebo „Tanec s vlky“ s Kevinem Costnerem, tak v obou filmech bylo s našimi čtyřmi archetypy vědomě pracováno. Jestli jste viděli „Tanec s vlky“, tak jistě potvrdíte, že je to velice mužský film, ale posunuje muže do nového směru. Je to úplně jiné, než ty staré filmy s Johnem Waynem, kde on byl vždy jen bojovník a nic jiného.
Pokud v sobě nemáte MAGIKA, tak BOJOVNÍK bude vždycky nebezpečný. Nebude vědět, jaká bitva stojí za to, aby byla vybojována a bude potřebovat jakoukoliv bitvu. BOJOVNÍK je velmi závislý na ostatních třech archetypech. A dnes to máme tak, že většina chlapců začíná jako BOJOVNÍCI. Proto mladý muž tak potřebuje otcovskou péči. Otec tomu chlapci musí zprostředkovat kus MILOVNÍKA, MAGIKA a nakonec KRÁLE.
Dalším atributem MAGIKA je doslova bullshit detektor, což mírně přeloženo znamená detektor keců. Pomáhá vám detekovat, když klamete sami sebe. Tohle také potřebujeme od dobrého přítele. Potřebujeme někoho, kdo by nás udržel v poctivosti. Ale když si tu roli vezmete na sebe, tak se naučíte, jak být poctivými sami k sobě. Naučíte se také, abyste se kvůli svým chybám neutloukli, ale abyste je (a sebe) proměnili.
Jak dosáhnout toho MAGIKA uvnitř, jak být MAGIKEM? Těžko se o tom mluví, protože na to není žádná automatická odpověď. Moudrost není něco, co se dá rychle získat. Steven mluvil dnes dopoledne o paradoxech, o zacházení s protimluvy a konflikty, s opozicemi. Řekl bych, že nejlepší způsob, jak se dostat do kontaktu se svým vnitřním MAGIKEM, je právě v boji s paradoxy, protimluvy a opozicemi. Hlavně s těmi uvnitř sama sebe. Ten, kdo chce mít všechno jednoduché a stále klid sám v sobě, často nenalézá mnoho moudrosti. Udržuje ho to v dětinské formě víry a náboženství, kde dostává sice jednoznačné, ale dětinské odpovědi. Říkáme, že velká víra je schopná absorbovat i velké pochybnosti. Jestliže byste se nikdy nervali s pochybnostmi, tak nemyslím, že byste měli velkou víru.
Myslím, že i ten samotný vnitřní boj je nutný k získání vlastností MAGIKA. Je to o tom, co jsem včera popisoval jako žití na rozhraní, kde musíte žít s určitou úrovní pochybností a s určitou úrovní úzkosti. Jestliže máte ve svém životě nějakého KRÁLE, tak je to snazší. Jestliže starší, moudrý muž vám v takových situacích řekne, že to je v pořádku, tak to berete, i když tomu zrovna nemusíte všemu rozumět. Ale když takového moudrého muže nemáte, pak potřebujete odpověď teď hned, abyste se svojí úzkosti zbavili. Takže s růstem toho MAGIKA v nás má hodně společného také trpělivost a výdrž.
Jde také o opak toho, jenom číst knihy. Možná jste také potkali nějaké nepříliš vzdělané lidi, kteří mnoho knih nepřečetli, ale přitom byli velmi moudří. A můžete potkat lidi s dvěma doktoráty, kteří jsou hloupí v tom smyslu, že nemají žádnou moudrost. Intelekt totiž hledá řízení, ovládání. Moudrost je něco jiného než intelekt. Moudrost se nesnaží ovládat, moudrost hledá prostornost. Prostornost pro to, aby se postupně mohl objevit velký obraz vcelku. Jestliže vám někdo poctivě a upřímně radí, abyste byli trpěliví, tak to je MUDRC.
Ano, úloha MAGIKA je také v omezení extrémů, a to i ve všech ostatních archetypech.
Budeme si muset nechat otázky na večer, a tak začněte přemýšlet o tom, co jsem neřekl a co byste ještě chtěli vyslechnout.
Richarde, ty jsi říkal, že se MILOVNÍK směje a MAGIK se směje také. Jaký je mezi jejich smíchem rozdíl?
Nepamatuji se, kdy jsem mluvil o usměvu u MAGIKA. MAGIK se určitě umí usmívat, ale není to jeho základní vlastnost. Á, už to mám. Když jsem říkal, že se v pětašedesáti budete usmívat, tak to jsem měl na mysli celého člověka na konci života, ne speciálně MUDRCE, MAGIKA. Ten MAGIK sám je spíš vážnější.
Kdo víc bubnuje? MAGIK nebo MILOVNÍK, nebo oba stejně?
BOJOVNÍK a MILOVNÍK bubnují nejvíc. Ale každý z nich pro to má jiné důvody. MAGIK jde naprosto jasně skrz hlavu. Zatímco MILOVNÍK jde přes tělo a srdce a přes břicho. Ale není jen jedno správné místo, pokud si to udržíte v rovnováze. Viděl jsem, že někteří z vás čtou mou knihu Enneagram, a tam se dochází ke stejnému závěru.
Jak dopadne „čistý“ MAGIK? (otázka nezaznamenána, zkonstruována na základě odpovědi)
Tak za prvé, bude to mít všechno jen v hlavě. Bude vypadat velmi introvertně. Nebude z něj vycházet mnoho energie ven, všechnu energii bude vtahovat do sebe dovnitř. Asi by chtěl hodně být sám, se svými myšlenkami a knihami. Asi bude nezdravý, neurotický a egocentrický, protože svoji energii nevysílá ven.
A jak mu kdo pomůže? (otázka nezaznamenána, zkonstruována na základě odpovědi)
V určitém smyslu všichni tři. MILOVNÍK ten ho dostane pryč z hlavy do těla. KRÁL, ten mu řekne, že existuje širší perspektiva, než ty jeho nápady. A BOJOVNÍK mu řekne, že musí pro ty svoje myšlenky bojovat a pracovat, že nestačí je mít jenom v hlavě. BOJOVNÍK mu také pomůže vytyčit hranice té jeho touze po větší a větší znalosti. O VÁLEČNÍKOVI jsme nemluvili, ale zítra to bude dávat lepší smysl. Základní vlastností BOJOVNÍKA je vytyčování hranic a jejich ochrana.
Rozumím, když říkáte, že člověk vnímá věci srdcem. Nerozumím, když vnímá věci břichem.
To je obvyklý zmatek mezi pojmy břicho a srdce. Záležitosti srdce souvisí se vztahy mezi lidmi. Je to o tom, jak lidé myslí o vás a co vy si myslíte o druhých lidech. Je to o vaší schopnosti oceňovat nebo podceňovat. Naproti tomu, energie břicha je mnohem spontánnější, okamžitější. Je mnohem intuitivnější, instinktivnější - to je asi to nejlepší vyjádření. Nemusí to tolik souviset s osobními vztahy, je to o všem. V angličtině mluvíme o reakci vnitřností. Lidé, kteří jsou s nimi v úzkém kontaktu, mohou většinou reakci „svých vnitřností“ důvěřovat. U nás v Čechách se říká „hnout žlučí“ a také to je velice autentické. V Enneagramu se lidé rozlišují na lidi hlavy, srdce a vnitřností. Jeden z důvodů, proč mi to tak snadno mluví je, že jsem člověk vnitřností. Možná vás to překvapí, ale já vlastně nepřemýšlím o tom, co říkám. Jde to rovnou z mých vnitřností do pusy J . Když jsem na tom dobře, tak je výsledek dobrý, ale když mi to nejde, tak můžu říkat pěkné hlouposti. Stevenovi to jde hůř, protože on je jednak srdcový člověk, ale také hlavový, takže on o tom co mluví musí napřed přemýšlet. Zatímco já o tom, co řeknu dál, nepřemýšlím. To vám říkám jen jako příklad toho, co to znamená fungovat z vnitřností, z břicha.
Jaký je vztah mezi MUDRCEM ve mně a mým svědomím a jaký je vztah mezi MUDRCEM ve mně a ctností?
Začneme tím prvním. To co pravděpodobně myslíte svědomím, toho se dotkneme u pojmu KRÁL. Král je archetypem pořádku a zákona. Mnohem více bude rozumět tomu racionálnímu. Zatímco MAGIK je otevřený tomu neracionálnímu nebo iracionálnímu. KRÁL je víc spojen s levou hemisférou mozku a MUDRC zahrnuje pravou i levou. Takže bych to viděl tak, že MAGIK je víc schopen toho, čemu říkáte moudrost, a KRÁL je víc obrazem intelektu a racionality. Na Západě jsme po staletí tyto dva moc nerozlišovali, mysleli jsme si, že to je totožné. Mysleli jsme si, že když jste vzdělaný člověk, tak jste také moudrý člověk. Ale jak jsme si už řekli, to nemusí být pravda. Jsou to dva různé archetypy, ale je báječné, když spolupracují. Pak máte to nejlepší. Myslím si že jeden z důvodů, proč mě lidé poslouchají je, že jsem původně absolvoval výcvik v klasické teologii a filosofii. Takže rozumím řeči KRÁLE. Ale hodně z mých zkušeností je zkušenostmi MUDRCE, MAGIKA. Takže se snažím (a nevím, zda se mi to daří), je oba držet v rovnováze. A když říkám ctnost moudrosti, tak tím myslím archetyp MUDRCE, MAGIKA.
Říkal jste, že dobrý MAGIK dokáže transformovat i zlé do dobrého. Ale my jsme limitováni tím, že zlé je zlé a dobré je dobré. Můžete nám doporučit nějakou techniku, jak transformovat zlé do dobrého?
Dalo by se říct, že to je skoro celá biblická tradice. Už v Exodu je Bůh Izraele definován jako ten, kdo přeměňuje smrt v život. Bůh si vždycky bere ty biblické postavy i s jejich chybami a používá je. Je to něco jako posvátná alchymie. V Lukášově evangeliu se o tom říká: „Poznáte spásu podle odpuštění hříchů“. Každý, kdo se stal soucitným nebo trpělivým, tak se do toho stavu dostal tím, že se setkal se svými vlastními chybami a svým vlastním zlem. Biblicky je dobro převráceným zlem. A vy asi říkáte: „ My jsme si mysleli, že dobro je zlo, kterého jsme se vyvarovali“. Dnes jsem četl podobenství o farizeovi a výběrčím daní. Ježíšříká jasně, že jeden z nich je objektivně hříšník a druhý je objektivně zlý člověk. Ale říká, že ten dobrý člověk není ospravedlněn a ten hříšník je ospravedlněn. Nebo podobenství o marnotratném synovi, které je vlastně příběhem o dvou synech. Máme tam jednoho syna, který to dělá správně ale ve skutečnosti je špatný a druhého syna který to dělá špatně, ale ve skutečnosti má pravdu. Je smutné, jak málo tahle podobenství ovlivnila křesťanskou morálku. Nebo Ježíšovo podobenství o pšenici a plevelu. Říká se tam: „Neměl bych jít a vytrhat plevel?“ A pán říká tu nejvíc šokující věc: „Ne, jen nechte obojí, ať roste společně až do sklizně.“ Protože když půjdete a vytrháte plevel, tak s ním vytrháte i tu pšenici, protože je od sebe nepoznáte. Vím sám ze svého života, že když jsem byl mladý františkánský novic, tak ty věci, o kterých jsem si myslel, že to jsou moje největší síly, se nakonec ukázaly být jedněmi z mých největších slabostí. A některé z těch věcí, za které jsem se nejvíc styděl a nechtěl jsem, aby o nich někdo věděl, to byly ty věci, které mě nejvíc přivedly k Bohu. Můj první vyučovací předmět je Písmo. A myslím, že až se církev stane zase víc biblickou, písmovou církví, tak mnoho z těchto otázek bude jasnějších. Asi pro většinu z nás je to ale velký obratve vědomí.
Bylo tady řečeno, že MAGIK je trpělivý nebo že doporučuje trpělivost. Otázka je na úlohu trpělivosti při přechodu do kontemplativního myšlení.
Jediní lidé, kteří se dobře modlí, jsou ti, kteří jsou modlitbě věrní. Věrnost je tam základní kriterium. Thomas Merton, americký mnich, učil mnohé z nás. Řekl ke konci svého života: „Nevím, jestli jsem se vůbec někdy modlil. Ale to jediné co vím je, že jsem nikdy neztratil touhu se modlit.“ Touha konat vůli Boží je Boží vůle. To je všechno. Když už nemáte tu touhu, pak máte problém. Bůh vám dává touhu ho hledat. Myslím že stav hříchu znamená to, když zastavíte tu touhu. Myslím, že vaše otázka je dobře položená. V určitém smyslu, vytrvalost je všechno. Matka Tereza to říkala velice pěkně,že v duchovním životě neexistuje žádný úspěch, existuje tam jenom věrnost. Byl jste tam v sobotu večer, když jsem mluvil o cestě hrdiny? Ten Mladý muž chce mít úspěch, a to i v modlitbě. Ale Svatý blázen, ten už úspěch nepotřebuje, tomu stačí „jenom“ vztah. A to je úspěch. A to je také asi dobré místo, kde skončit. Děkuji všem.
Dnes ráno chceme mluvit o BOJOVNÍKOVI. A teď se také přesouváme od těch víc ženských částí muže k těm víc mužským archetypům. Dávám ve své zemi mnoho duchovních cvičení kněžím. A zjišťuji, že kněží, kteří jsou starší než já, mají tendenci být BOJOVNÍCI a KRÁLOVÉ a kněží, kteří jsou mladší než já, mají tendenci být MUDRCI a MILOVNÍCI. A každý máme půlku pravdy a pořád se snažíme dát dohromady všechny čtyři.
Archetyp BOJOVNÍKA byl v Evropě z pochopitelných důvodů po Druhé světové válce odmítán. My (v Americe) jsme ho odmítali po Vietnamu. Ten BOJOVNÍK, samec, už nebyl tak obdivován. Viděli a prožili jsme mnoho zla, které vznikalo z válečnické energie. Ale jsem přesvědčen, že pokud nenajdeme tu dobrou stránku BOJOVNÍIKA, tak tu špatnou budeme mít stejně.
BOJOVNÍK byl naposledy pozitivně vyučován u středověkých rytířů. Rytíř, než se stal rytířem, tak musel strávit celou noc na kolenou před Nejsvětější svátostí. A musel slíbit, že bude ochraňovat chudé, ženy a církev. Ale teď po mnoho staletí je BOJOVNÍK jenom pro peníze, zisk a lakotu své země.
Jediné místo, kde je bojovník ještě důmyslným způsobem vyučován, je v Orientu. Předpokládám, že ve vaší zemi máte také spoustu škol juda, aikida, karate a jiných bojových umění. My to velmi obdivujeme, a to právě proto, že už to sami nemáme. Bojovník je tam vyučován k respektu ke svému nepříteli a k respektování sama sebe. Je to velmi odlišný obraz, který byl bohužel v Evropě a v Severní Americe téměř ztracen. Ve většině historických kultur VÁLEČNÍK nebyl jenom divoch. Byl cvičen v kázni, byl jemný, něžný, a někdy to byl dokonce učenec. A věděl také, kdy sílu použít a kdy ji nepoužít. A věděl také, jak sílu použít, protože znal její hranice.
BOJOVNÍK je, jak říkáme, závislý archetyp. Totálně závisí na tom, aby měl dobrého KRÁLE. Dobrý KRÁL říká BOJOVNÍKOVI: „Synu, tahle bitva stojí za to, aby se bojovala, ale tahle bitva za to nestojí.” Mladý muž neví co dělat se vším svým testosteronem a veškerou svou energií. Říkáme tomu “neřízená střela”. KRÁL ho musí učit té široké perspektivě, tomu velkému obrazu, a MUDRC ho musí učit moudrosti. Čeho se teď v Americe bojím je to, že náš prezident není MUDRC a není dobrý KRÁL. On sám je malý BOJOVNÍK, jak říkáme – texaský kovboj. Všichni mladí kluci v Americe teď slyší, že mají bojovat. A je velmi strašidelné, když nemáte dobrého KRÁLE, který by ty BOJOVNÍKY vedl.
Říkáme si, díky Bohu za sport. Sport je ve skutečnosti ritualizovaná podoba válečnictví. Sport se objevuje ve všech kulturách, protože potřebujeme bezpečný způsob, jak naložit se všemi těmi VÁLEČNÍKY. Ale i tam potřebujete mít trenéra nebo někoho, kdo ty mladé muže řídí a vede.
BOJOVNÍK je ta část ve vás, která se snaží sama sebe někam dostrkat. Rád sám od sebe hodně vyžaduje. Jak stárneme, tak tohle většinou ztrácíme. Začínáme být měkcí a takoví plandaví, a už sami sebe nikam netlačíme. Když se nikam nedostrkáte jako mladý muž, tak jako starý už to nedokážete určitě. V našich seminářích v Americe duchovní vůdci mají velké obavy o budoucnost kněží, protože ti mladí mužové jsou většinou velice měkcí a nechtějí na sobě tvrdě pracovat. Bohaté země neprodukují příliš mnoho opravdových BOJOVNÍKŮ, protože nemusíme sami sebe do ničeho tlačit. Nemusíme sami od sebe mnoho vyžadovat.
Jak jsem říkal, když jsem se zmiňoval o iniciaci - muž se vydá vždycky cestou nejmenšího odporu, pokud není nějak vyučen k tomu, aby byl bojovníkem. On ale ty starší muže, kteří ho učí, jak má sám sebe zatvrdit a zakalit, uctívá a respektuje, protože ví, že to potřebuje.
BOJOVNICKÝ archetyp je archetypem odvahy, stálosti a vytrvalosti. Jeho základním heslem je - „No pain, no gain (žádná námaha, žádný zisk)”, česky někdy říkáme - „Co nebolí to neroste”. Dokonce se mu líbí, když může cítit trochu bolesti. Připadá si jako hrdina a sbírá si z toho mužnou energii.
V Novém Mexiku, kdy bydlím, je velmi slunečno a horko. (Tady v Evropě jsme už asi měsíc slunce neviděli.) Minulé léto jsem na slunci kopal díru, abych zasadil strom. A hodně jsem se u toho samozřejmě potil. Ale po chvíli jsem se cítil dobře, že se tak moc potím. Pak se mi začalo chtít zajít dovnitř a dát si studené pivo, ale jakmile si pro to studené pivo zajdete, tak tu svoji energii BOJOVNÍKA ztratíte. Ale když si řeknete ne, můžete tam zůstat další půlhodinu a dál pracovat. My víme, že bychom to tak měli udělat, ale často to neuděláme, pokud nemusíme.
Např. když chodíte do práce a zůstáváte tam každý den, tak v tom je kus VÁLEČNICKÉ energie. Když zůstáváte věrní svojí ženě, přestože vidíte kolem sebe jiné krásné ženy, tak v tom je energie BOJOVNÍKA. Bojovník ví, jak sám sobě říci ne. Jedině kultury, které produkují tuto energii, jsou schopny něčeho velikého. Muž se musí naučit, jak sám sobě říci ne. Říkáme tomu odložená odměna. Všichni víme, jak je toho zapotřebí, ale nikdo z nás to nedělá zvlášť rád. Myslím si, že to je důvod, proč mladí muži jdou dobrovolně do armády nebo k námořnictvu. Dobrovolně se podrobují tomu drilu a tomu seržantovi, přestože na něj nadávají. Ale ve skutečnosti ho mají rádi. Mnoho městských chlapců z Ameriky jde do armády nejen kvůli penězům, ale hlavně proto, aby jim byli vytyčeny hranice, které tolik potřebují.
V tom je také atraktivnost velmi konzervativního náboženství, protože tam je to naprosto jasné – černé a bílé. BOJOVNÍK nemá rád svět odstínů, má rád černou a bílou. Chce vědět, kdo jsou ti dobří a kdo jsou ti špatní. Když to ví, tak je šťastný. Ví koho ochránit a koho zastřelit. A samozřejmě, že moji lidé jsou vždycky ti dobří a ti druzí jsou ti zlí. Tady vidíte, proč potřebujeme MUDRCE.
Asi většina válek v historii byla vybojována náctiletými chlapci. A generálové byli staří chlapi, kteří jim říkali, jak bojovat. A ti kluci často velice hrdinsky svůj život obětovali dřív, než vůbec poznali, co život znamená.
BOJOVNÍK rád ochraňuje hranice. Opravdové, a nebo ty vnitřní, psychologické. To je asi nejdůležitější pojem pro pochopení BOJOVNÍKA - Dejte mu nějakou hranici, kterou může střežit. Ta VÁLEČNICKÁ část ve vás ochraňuje vaši vlastní identitu a ochraňuje vaši rodinu, zvláště vaše děti a vaši manželku. Chlap musí mít nějakou válečnickou energii, jinak ztratí ponětí o tom, co je důležité a co ne.
To krásné na VÁLEČNÍKOVI je jeho loajalita, hluboký smysl pro věrnost. U našich mladých mužů to moc nevidíme. Oni vlastně nejsou ničemu věrní. A přitom starší generace mužů byla v Americe věrná vlajce. Z té si dělali až téměř modlu. A to se možná teď (po teroristickém útoku) děje znova. Věrnost své zemi je mladými muži vnímána skoro stejně, jako věrnost Bohu. A KRÁLOVÉ se vždycky dovedli odvolávat na tento hrdinský instinkt u mladých BOJOVNÍKŮ.
Generace mého otce málokdy plakala. Byli to velice tvrdí chlapi. Jediná chvíle kdy plakali, byla tehdy, když vyprávěli příběhy z Druhé světové války, kdy přišli osvobozovat Evropu. Tehdy se cítili, že byli nejblíž Bohu a nejblíž pravdě. A tohle se rozpadlo po naší vietnamské válce, když zjistili, že nedělali nic hrdinského. Když jsem to říkal před pár lety ve Švýcarsku, jeden mladý Švýcar mi vyprávěl, že jejich otcové měli sami ze sebe velmi dobrý pocit, protože cítili, že ochránili švýcarské hranice před Hitlerem. Ale asi před pěti lety se ukázalo, a bylo to i v novinách, že Hitler už předtím uzavřel dohodu se švýcarskou vládou, že je v žádném případě nenapadne. A když tihle staří švýcarští muži zjistili, že je jejich vláda zneužila a že nebyli žádní hrdinové, dva z těch švýcarských chlapců mi řekli, že jejich otcové spáchali sebevraždu. A jiní mi říkali, že jejich otcové byli velice deprimovaní a velmi, velmi smutní. Protože si mysleli, že to byla ta jedna velká věc, kterou udělali, a najednou se zjistilo, že nebyla tak velká.
Být VÁLEČNÍKEM pro mladého muže znamená, dát mu identitu a dát mu hranice. A v první etapě života mu to může velice dobře sloužit. Méně zdravé a potřebné to bývá ve druhé polovině života - s výjimkou té věrnosti.
Vždycky když máte RYTÍŘE, tak máte také toho TEMNÉHO VÁLEČNÍKA, ČERNÉHO RYTÍŘE. Ten buďto není v poslušnosti vůči KRÁLI, nebo je poslušen špatného KRÁLE. Používá svoji VÁLEČNICKOU energii ne k tomu, aby chránil druhé, ale aby sám sobě získal slávu. TEMNÝ VÁLEČNÍK není schopen zranitelnosti nebo soucitu a sympatie. Všechno svoje zlo on promítá do svého předpokládaného nepřítele. Necítí žádný stud ze zabití nepřítele, naopak se proto cítí slavně. V Americe jsme měli obrovskou nemocnici pro muže, kteří bojovali ve Vietnamu. Nebylo možné je reintegrovat do normální společnosti, protože byli jako lidé příliš brutalizováni a pro lidskou společnost byli jako její členové příliš nebezpeční. Získali návyk na krev a zabíjení. To je určitě ta temná stránka BOJOVNÍKA. Potřebuje obětního beránka, potřebuje nepřítele, aby svoji dobrotu mohl definovat jako opak toho, že někdo jiný je špatný.
Někteří říkají, že mechanismus obětního beránka je nejdůležitější mechanismus v lidské historii. V podstatě historie, historie VÁLEČNÍKŮ, je o tom, kdo zabil koho. A jak to teď vidíme, tak to není dostatečný, přijatelný obraz historie.
Zúčastnil jsem se nějakých iniciačních rituálů v Africe. A přestože byly velice silné, tak pro mě byly taky trochu zklamáním. Protože to jediné co iniciují je BOJOVNÍK, ne ty ostatní tři. Učí toho mladého chlapce, jak přijímat bolest. Např. u Masajů a téměř v celé Africe jsou chlapci obřezáváni. U Masajů ten chlapec leží nahý na zemi a na jeho ruce a nohy položí oblázky. Pak přijde medicinman s nožem a pokud jediný z nich spadne, tak ten chlapec neprošel zkouškou. Většina z nás si to nedokáže vůbec představit. Takže je tam obrovská schopnost přijímat bolest, vydržet ji, ale nic moc navíc. Protože náčelník si udržuje všechnu moc a neučí ty mladé, aby byli MILOVNÍKY nebo MUDRCI.
Jak uvidíme dnes odpoledne, klíč k celé téhle věci je KRÁL. KRÁL udržuje ty ostatní tři v rovnováze. KRÁL je také jinou podobou OTCE a my jsme společnost bez KRÁLŮ a bez OTCŮ, takže ti zbývající tři jsou neřízeni, bez kontroly. Máme špatné VÁLEČNÍKY, máme závislé MILOVNÍKY a máme manipulativní MAGIKY/MUDRCE. A tím tajemstvím je mít jednoho muže s velkou vizí, který dokáže stimulovat tyhle zbylé tři části. A pamatujte si, že nemluvíme o čtyřech různých mužích, ale o částech vás samých.
Pozn.: My češi máme podobnou zkušenost, jako ti Švýcaři, s obranou své země po Mnichovské zradě.
- Tohleto, jak víte, velice vykastruje, odmužští muže ve společnosti. Proto říkám, že o BOJOVNÍKOVI nemůžete říkat, že je špatný, ale musíte v něm najít ten dobrý význam. A každému muži musí být umožněno ten dobrý význam svého BOJOVNÍKA najít. Jsem si jist, že tohleto musí být pro muže ve vaší společnosti velké zranění. Stejnou věc jsme slyšeli v Maďarsku. Maďaři se velmi stydí za to, že pomohli komunistům vás v roce 1968 znovu ovládnout. Neznal jsem tuhle historii, ale oni nám to řekli.
Pozn.: Dochází k renesanci šermířství. Prý někdo spočítal, že je teď u nás víc mečů, než v době husitských válek. Toto asi bude také symbolika, související s archetypem BOJOVNÍKA.
- Ano, určitě to má s tím něco společného.
Pozn.: My, kteří jsme prožili osmašedesátý rok ve věku BOJOVNÍKŮ, tak jsme taky pocítili velikánské zklamání z toho, jak jsme dopadli.
V osmašedesátým jsme byli na dílně, osmdesát chlapů. Okupace rozhlasu – nakonec hráli hymnu. Zažil jsem, jak chlapi brečeli. Všichni jsme brečeli. Naše hymna, to je sentimentální písnička. Chlapi potřebujou chorál. Potřebujem buďto chorál sv. Václava, nebo husitskej – Kdož sú Boží bojovníci. Když jsme zpívali hymnu, brečeli jsme. Kdybychom zpívali chorál, chorál chlapa narovná a ten hledá něco pádnýho do ruky.
- Je velmi dobré a já jsem moc rád, že si říkáme takové věci, protože tím to všechno aktualizujeme.
Steven s vámi dnes po přestávce udělá cvičení, které bude více zaměřené na tělo, než na mysl. Teď vám děkuji za pozornost.
Poznámka k atmosféře: Na úvod jsme po přestávce, sedmdesátka chlapů, společně ve stoje a v „plné zbroji“, zazpívali Svatováclavský chorál.
Steven to hodnotil: „Tak to byla jedna z nejmocnějších energií BOJOVNÍKA, kterou jsem v Evropě slyšel.
Teď budeme mluvit o KRÁLI. KRÁL, přestože to vypadá, že jen jen čtvrtkou, drží všechny ostatní části pohromadě. Je tou částí, která tmelí. A čím víc toho dokážete udržet pohromadě, tím víc jste KRÁLEM. Ježíš je tak mocný KRÁL, že dokáže zahrnout i svoje nepřátele. Zatímco FALEŠNÝ KRÁL si vždycky nepřátele vytváří. Opravdový KRÁL si je tak sám sebou jistý ve své síle, že skutečně může do svého království zahrnout a přijmout své nepřátele a není tím ohrožen.
KRÁL je archetypem pořádku a zákona. Ale zákona v tom nejlepším smyslu. Udržuje všechno tak, aby to bylo fér, spravedlivé a pravdivé.
KRÁL se vždycky zobrazuje, jak klidně sedí na trůně. On ví, kdo je. Nepotřebuje svoji identitu bránit, nepotřebuje ji obhajovat a dokazovat, on je prostě ten, kdo je.
KRÁL vždycky sedí s nohama na zemi, protože je symbolem toho, být uzemněný. V Maďarsku jsme viděli spoustu soch sv. Štěpána. On je vždy zobrazován s žezlem a jablkem, takjako Karel IV. To žezlo je jeho penis a to jablko jsou jeho koule, jako symboly mužné síly. Koruna je symbol jeho vědomí. V rukách má tedy VÁLEČNÍKA a na hlavě MUDRCE. A v jeho luxusním oblečení je možné nalézt MILOVNÍKA. Takže se mu říká Pán čtyř čtvrtin.
Jestliže dokážete udržet pohromadě malý svět, tak jste malý KRÁL. V naší františkánské komunitě máme bratra, který je dobrým tesařem. A v tesařské dílně rozumí všem nástrojům a jak se s nimi pracuje. Když do té dílny vejdeme, tak vždycky jasně víme, že on je tam KRÁL. Ale když vyjde ven ze své dílny, tak je velice pokorný. Tam už není KRÁL.
O Ježíšovi říkáme, že je KRÁL KRÁLŮ. Dokáže udržet pohromadě různé lidi, různé názory, snad i různá náboženství.
Většina KRÁLŮ jsou jednoduše králové kmenoví. Dokáží udržet pohromadě jenom lidi, kteří se jim podobají. A to nejsou moc velcí králové. Jestli musí mít vaši poddaní stejnou barvu kůže nebo stejné náboženství jako vy, tak nejste moc velcí KRÁLOVÉ. Letos budu měsíc mluvit v Jižní Africe. Říkají mi, že je skvělé, jak Nelson Mandela dokáže udržet pohromadě ty různé skupiny. On je jeden z toho mála KRÁLŮ, které na zemi teď máme.
KRÁL je ve své podstatě posvátný obraz. Možná proto se představa posvátných práv KRÁLŮ udržela tak dlouho. Někdy drží pohromadě zemi a nebe. Má obrovskou moc k tomu, aby nám říkal: „Je to v pořádku, jsi v bezpečí.“ Jestliže se sám cítí nezabezpečený, jestliže má v sobě strach, tak se nikdo jiný nemůže cítit bezpečně a beze strachu.
Chtěl bych, abyste pochopili, že tady primárně nemluvím o politické postavě, ale o OTCI a o té KRÁLOVSKÉ části ve vás. Robert Moore ve své knize říká, že králem se nemůžete stát dříve, než ve svých padesáti letech. Teď napsal novou knihu a posunul tu hranici na pětapadesát. Takže jsem rád, že už mi je padesátosm J . Protože tak dlouho trvá, než můžete zachytit a udržet ty věci pohromadě. Tak dlouho to člověku trvá, než se může stát SVATÝM BLÁZNEM.
V Bibli máme samozřejmě i několik obrazů ŠPATNÝCH KRÁLŮ. Vidíme Saula, který je ohrožen mladým Davidem. Protože David je víc MILOVNÍK a víc BOJOVNÍK, a to Saul není. Jednou Saul hodí své kopí přes místnost, aby Davida zabil. FALEŠNÝ KRÁL je ohrožen každým, kdo má takovou sílu, kterou ten král nemá.
Když si vzpomenete dál v Bibli, tak David jednou přijde do jeskyně, kde Saul spí. Zabodne kopí vedle Saula, potom přejde na druhou stranu údolí a křičí na něj. V tu chvíli se David stává opravdovým KRÁLEM, protože mohl použít svoji sílu, ale nepoužil ji. KRÁL si je tak jistý ve své síle, že ji nemusí používat. Nemusí ji vůbec ukazovat navenek.
Když jsem se ptal černochů ve vězení, jestli se někdy setkali s KRÁLEM, tak vždycky mluvili o Martinu Lutherovi Kingovi. Protože Martin Luther King dokázal milovat i bílé lidi. Když vystoupil proti vietnamské válce, tak ztratil i mnoho svých černých následovníků. Ale on byl ochoten jít i proti svým vlastním lidem v zájmu většího morálního cíle.
Když se ptám bílých mužů v Americe, jestli znají nějakého KRÁLE, tak řeknou – John Kennedy. Když on byl ve svém úřadu, tak celá země byla semknutá, a to velice pozitivně. A je zajímavé, že se ta doba označuje jako doba Kamelotu, kde Kamelot je jméno města krále Artuše.
Když se setkáte s velkou postavou, tak to přirozeně víte. Když zdravý otec vejde do místnosti, tak se celá rodina cítí bezpečně. A cítí sounáležitost. Zatímco falešný KRÁL rozděluje a vytváří nedůvěru a strach.
Důvod, proč je tak obtížné přežít pro sekulární mužské hnutí je, že nejsou schopni opravdově definovat KRÁLE. Vy, kteří jste byli na mé přednášce v neděli, pamatujete si ten můj diagram o pravém Já? To je to, co vy jste v Bohu a co Bůh je ve vás. A to je ten důvod, proč KRÁL dokáže držet pohromadě Nebe a Zemi, protože on je obojí. Když nedovedete mluvit o Bohu, tak je velice obtížné definovat Krále, protože tam není co držet pohromadě. V tom případě musím najít posvátnost uvnitř mého soukromého Já. A to je velice křehké a vždycky se to rozpadne.
Takže říkáme, že KRÁL je jako hromosvod, který drží pohromadě Zemi a Nebe. Je obrazem pevnosti, jako skála. A jak už jsem jednou říkal, to co teď máme, je společnost bez KRÁLE. A není tu nic, co by všechno udržovalo pohromadě. A vy, bratři, musíte v sobě tu KRÁLOVSKOU část nalézt. A to vám dá schopnost dát život druhým mužům. A dá vám to přirozenou autoritu skoro v každé situaci. Ne autoritu, protože na sobě máte nějakou uniformu, ne autoritu, protože máte nějaký titul, ale autoritu, která vychází z toho, že víte že víte.
Všichni po této přirozené autoritě toužíme a není jednoduché ji najít. To je asi to největší zklamání, které nacházejí synové ve svých otcích. Že to nejsou přirození KRÁLOVÉ. Ale jak zjišťujeme v iniciačních rituálech, otec nikdy neinicioval svého syna. Není o tom jediný příklad v žádné kultuře. Protože váš otec je pořád příliš mladý, když vás vychovává. Možná mu ještě není padesát. Pořád se ještě snaží přežít s vaší matkou, se svou manželkou.
Takže iniciátoři jsou většinou dědečkové. Nebo starší, nepříbuzní muži, kteří mohou být přirozeným KRÁLEM. To, co král musí sdělovat svojí samotnou bytostí je, že moc může být dobrá. Moc, síla, nemusí být ničivá. Moc se dá používat, aby chránila a bránila. Moc se dá použít k tomu, aby vám dávala vnitřní bezpečí. A v určitém smyslu, všechny čtyři archetypy jsou o moci. Ale KRÁLOVSKÁ moc je tak veliká, že může pochopit všechny ostatní síly. A nejen je pochopit, ale přijmout je do sebe.
Dalším obrazem ŠPATNÉHO KRÁLE je Herodes. Cítí se tak nejistý, že je ohrožen dvouletým chlapcem. NEJISTÝ KRÁL je ohrožen každým, kdo se mu nepodřizuje. To je třeba podnikatel, který potřebuje vyhodit mladšího člověka ve firmě proto, že je nadanější, než on sám. To je ten člověk, který potřebuje udržovat ženy v podřízenosti a utlačené. A znovu opakuji, když opravdu máte sílu a moc, tak ji nepotřebujete používat. Král se většinou nezobrazuje, jak bojuje v nějaké bitvě, ale jak klidně sedí na trůně.
Když jste KRÁL, tak máte přirozenou schopnost žehnat druhým lidem. Pamatuji se, když jsem byl mladý kněz a založil jsem komunitu v Cincinatti. Na sklonku sedmdesátých let nás tam bylo asi tři sta v opravených starých domech. Přestože jsem byl velice mladý, tak jsem tam byl viděn jako KRÁL této skupiny. A pamatuji se, jak sledovali každý pohyb mé tváře a kladli si otázku: „Je Richard šťastný, líbí se mu to, nebo ne. Jak je to dnes? Líbí se mu to, co děláme, nebo se mu to nelíbí?“ A když jsem vypadal nešťastně, nespokojeně, tak ti mladí chlapci byli velmi rozrušení a sami nespokojení. A když jsem jim řekl, že udělali dobrou práci, tak jim to štěstí vydrželo tři dny. Byl jsem užaslý z toho, jakou jsem měl moc. Netušil jsem, že moje slovo může tolik znamenat.
V Čechách biskupové, když jdou uličkou, také třikrát žehnají? Je to krásný symbol velkodušnosti, otevřenosti. MALÝ KRÁL si potřebuje chránit svoje komplimenty pro sebe. Ten opravdový, VELKÝ KRÁL, je může velkodušně rozdávat. Na tohle my chlapi nejsme moc dobří. My neumíme lidi oceňovat a podporovat, když udělají dobrou práci. My moc neumíme někoho poplácat po zádech a říct mu: „ To bylo dobrý.“
Na Američanech zjišťuju jednu dobrou věc. A to, že když v Americe uděláte něco dobře, tak vám to řeknou. Ale skoro se nám musí vysvětlovat, že tohle požehnání potřebujeme. Vaši synové a vaše dcery to od vás potřebují, jako od otce. FALEŠNÝ KRÁL není schopen žehnat ostatním, protože sám příliš moc potřebuje žehnání.
KRÁLE si ukazujeme jako posledního, protože KRÁLE je nejtěžší pochopit. KRÁL je poslední, ke kterému přicházíme. A mnoho lidí skutečného KRÁLE nikdy nepotkalo. A co je ještě horší, nikdy nenašlo svého vnitřního KRÁLE. Tu část z vás, která ví, že jste dobří. Tu část z vás, která ví, že máte vnitřní, zděděné dobré vlastnosti a kvality. Nemusíte si to vyžadovat od druhých lidí, protože to už máte v sobě. Nemusíte být populární v novinách, nemusíte mít velkou reputaci, protože to o sobě víte. Uvnitř. A sem chceme všichni dojít.
Ale říkám vám, tohle je unikátní dar od Boha, to není jen nějaký psychologický proces. Také můžete zůstat jen MALÝM PRINCEM. To jste možná věděli už jako malí chlapci. Věděli jste, že jste zvláštní a že jste dobří. A věděli jste, že vás nějakým způsobem Bůh použije. A věděli jste, že máte sílu pro druhé, nejen pro sebe. Pamatuji si, jak jsem jako sedmiletý chlapec šel domů ze školy. Nevím už, jestli sestřičky nám v ten den řekly něco skvělého nebo co, ale pamatuji se, že jsem šel, rozhlížel jsem se kolem a říkal jsem si, že jsem střed světa. Že Bůh a já máme mezi sebou něco dobrého. On má rád mě a já mám rád jeho. Byl jsem MALÝ PRINC.
Už jako mladý muž se můžete dostat do kontaktu s KRÁLEM, takovými malými způsoby. Když vás vaše dívka poprvé políbila, tak jste možná byli princem celý týden. Někdo vám musí nastavit zrcadlo a říci vám, že jste dobří a že jste krásní. Kdo máte malé dítě tak víte, že když se na něj v kolíbce usmějete, tak ono se na vás podívá s naprostou radostí a potěšením.
Nacházíme se v očích druhých lidí. Konečně a úplně se ale nacházíme v Božích očích. A to je ten konečný KRÁL, který sám ze sebe ví, kdo je. A tohleto je to, co víc než cokoli jiného chci pro vás. To se nutně nestane v jednom emocionálním okamžiku, ale doufám, že to je cesta, na kterou vás můžeme vyslat. Abyste, až vám bude padesát nebo pětapadesát, někteří tam už jste, tak abyste věděli, že máte v sobě život, a že máte v sobě život pro druhé.
Podle hlasování se nejvíce návštěvníků těchto stránek identifikuje s archetypem Mága (22%), na druhém místě je to Bojovník (15%). S králem a milovníkem se již tolik návštěvníků neztotožňuje (7% a 6%)
Animus je vnitřní obraz muže uvnitř ženské psýché, kondenzát veškeré zkušenosti ženských předků ve vztahu k mužům. Jeho analogií je logos jako princip ducha a tvůrčího slova.
Waterhaus: Rybář a Siréna
Na rozdíl od animy je animus uvnitř ženy složeninou několika mužských obrazů či podosobností, které navenek naopak hledají vyjádření v průmětu do jednoho muže. Ideál, který by tuto mnohočetnost kompletně pojal, se tak stává prakticky nemožný. Spíše si žena vybere muže odpovídající jednomu z těchto obrazů, uchýlí se ke kompromisu, s tím že jiné možnosti si zapoví, popřípadě vyzkouší více mužských typů a zjistí, který je pro ni nejlepší. Vnitřní polyandrie se navenek projevuje jako ženská tendence k monogamii, což je přesně naopak, než jak je tomu u mužů.
"Jako se mužova anima skládá především z méněcenného a afektivního vztahování, tak se animus ženy skládá z méněcenného úsudku či spíše mínění." (Jung: Člověk a duše, s. 93)
Animus v ženě je zdrojem nepodložených, ale o to důrazněji projevovaných mínění (otřepané pravdy, fráze, jednoduchá hesla, nadávky, otřesné nelogičnosti, chyby v kauzalitě). Takový projev přivádí obvykle muže do stavu nepříčetnosti, jako reakce na to se probouzí mužova anima, čímž se na chvíli role muže a ženy prohodí: muž na výčet "pravd" a "logických argumentů" reaguje afektivně, podrážděně, iracionálně: v tu chvíli je obětí své animy. Muži trpí iracionálními náladami a ženy iracionálními přesvědčeními. Animus je také zdrojem (iluzorních) ženských fantazií o mužích. Jako je kvalitou animy neurčitost, je kvalitou anima určitost, jednoznačnost. Je-li žena ovládána svým animem, projevuje své názory s intenzivní určitostí, přičemž to vůbec nemusí znamenat logičnost nebo podloženost takového úsudku.
Animus a projekce
Typickou projekcí anima jsou pro ženy celebrity a známé osobnosti, herci a zpěváci, ale také charismatičtí umělci, úspěšní sportovci a politici.
Žena může mít několik "favoritů", z nich každý odráží jednu ze stránek jejího anima (typ ideálního otce, šikovného milence, spolehlivého manžela, či prostě typ svalnatého zahradníka). V reálu si však více či méně (podle své zralosti) připouští čistě snovou realitu svých představ.
Animus a růst
Jako u muže hrozí, že zůstane animou připoután ke své matce, hrozí u ženy, že zůstane připoutána ke svému otci (v pohádkách je to princezna zavřená králem do věže). Pak si žena vybírá opakovaně partnery příliš podobné otci, což má být výzva, jak nalézt cestu z věže ven, ne jak v ní zůstat.
Rozvíjením své vnitřní stránky se žena stává vědomější a určitější, pokud jde o to, v co věří a cítí, a je schopna tyto své postoje a názory otevřeně vyjadřovat. Přestává být pasivní, stává se iniciativní.
Spojením se svým duchem, animem se žena stává nezávislou a svobodnou. Avšak než se tak stane, snaží se žena obvykle navázat kontakt s duchem skrze projekci na muže, s nímž žije. Děje se tak v několika možných rovinách:
Čtyři fáze rozvoje anima (představy o tom, v čem spočívá mužnost) jsou symbolizovány 1) Atletem (žena si mužství ztotožňuje s mužským tělem a muskulaturou), 2) Plánovačem (oceňuje na mužích schopnost nezávislosti, iniciativy a plánované aktivity), 3) Profesorem (knězem, psychologem, zpěvákem, je plna obdivu k tomu, kdo "vládne hlasem a slovem") a konečně 4) Moudrým rádcem (žena nalezne optimální spojení mezi vědomím a nevědomím, naslouchá své intuici a řídí se jí.)
Podoby archetypu dítěte v pohádkách: paleček, trpaslík. Objevuje se jako zvěstovatel na nejméně pravděpodobných místech (zrodí se z kamene, stromu, vody, brázdy.)
V anglických strašidelných příbězích: "zářivý hoch" (Radiant Boy) spatřený na místě římských ruin.
V literatuře a filmu: Malý princ, Bastien a Atrej v Nekonečném příběhu.
Ve folklóru: trpaslík, elf; skryté síly přírody; kovový mužíček (anthróparion) oživující rudné šachty.
V alchymii: hermafrodit; "nahý chlapec" u Mistra Eckharta
Podoby archetypu dítěte v dnešním světě: Jezulátko
Univerzálně: věčný chlapec (puer aeternus); Faustova proměna hocha a jeho přijetí do "sboru blažených pacholátek"
V oblasti psychopatologie: dítě jako bludná představa u duševně chorých žen; homunkulové, kteří přicházejí v houfech a souží nemocného
Ztvárnění archetypu dítěte v procesu individuace (metoda aktivní imaginace): krokodýlové, hadi, opice; dítě v květním kalichu, ve zlatém vejci nebo v centru mandaly.
Ve snech: jako syn či dcera, chlapec, jinoch nebo panna, někdy exotického původu (čínského, indického) s temnou pletí nebo vypadá kosmicky, je pod hvězdami nebo má hvězdnou korunu; syn krále či dítě čarodějnice s démonickými atributy; "těžce dosažitelný skvost" - drahokam, perla, květina, nádoba, zlaté vejce, kvaternita, zlatá koule - neomezeně proměnlivé motivy.
Slavné osobnosti: Mozart jako věčné dítě? "O Mozartovi se říká, že až do smrti zůstal jako dítě, což je pravda, ale můžete to obrátit přesně naopak: Mozart nikdy dítě nebyl. Poslechněte si jeho Missu solemnis, kterou ve dvanácti letech diriguje u vídeňského dvora! Dítě může okoukat některé operní postupy, ale aby cítilo jistou metafyzickou dimenzi? A ona tam je! To je dílo obrovsky zralé bytosti. Pravda, Mozart má ve svém chování řadu infantilních projevů. Většinou si jimi ulevoval, když skládal obrovskou náročnou strukturu. Ten přetlak, který v něm je, se musí ventilovat. Navíc jeho inspirační zdroje jsou svérázné – někdy až šokují. O tom svědčí například jeho koprolální a dvojsmyslné výlevy v korespondenci se sestřenicí Bäsel. Kdyby se jejich otcům dostaly do ruky tyhle dopisy, tak by je postihl mrtvičný záchvat… " říká Zdeněk Mahler
Archetyp dítěte jako minulý stav
Motiv dítěte není zbytkem vzpomínky na vlastní dětství. Spíše je to obraz jistých věcí z našeho dětství, které jsme zapomněli. Archetyp je vždy obraz patřící celému lidstvu. "Motiv dítěte představuje předvědomý aspekt dětství kolektivní duše."
Vize sebe sama jakožto dítěte může být podmíněna disociací mezi přítomným a minulým stavem. Například "člověk, který se příliš oddělil od svého původního charakteru v zájmu svévolné persony, která odpovídá jeho ambicím. Stal se z něho nedětský a umělý člověk, který tak přišel o své kořeny."
Analogicky, i "lidstvo se taktéž dostává do protikladu s podmínkami svého dětství, to znamená s původním, nevědomým a instinktivním stavem, a že nebezpečí takového rozporu, který umožňuje vizi 'dítěte', skutečně existuje. Náboženská praxe, tj. stálé vyprávění a rituální opakování mytického dění, tedy slouží k tomu, aby mělo vědomí znovu před očima obraz dětství a všeho, co s ním souvisí. Tak se spojení s původním stavem nepřeruší." C. G. Jung: Výbor z díla, II. svazek
Funkce archetypu "Motiv dítěte nepředstavuje něco, co bylo a dávno zaniklo, není to tedy pouhý zbytek, nýbrž systém fungující v přítomnosti, jehož účelem je smysluplným způsobem kompenzovat nebo korigovat neyvhnutelné jednostrannosti a extravagance vědomí."
Jednostrannost vědomí je totiž nutný výsledek volního zaměření, selektivní koncentrovanosti, kterou si civilizovaný člověk vypěstoval jako nástroj svého rozvoje. Obsahy vědomí, neslučující se s jeho záměrem, vytěsnil, potlačil. Tím se čím dál více vzdaloval svým kořenům. Tento postoj sice dal modernímu člověku svobodu, ale způsobil mu komplikace, trhliny v instinktivním životě. Primitivní člověk se sice brání novému, ale je mnohem pevněji zakořeněn ve svém instinktivním životě a své tradici. Pokrok, kterého jsme dosáhli my má svou stinnou stránku v podobě stále trvající hrozby vykořenění. Tuto hrozbu si kompenzujeme "stále existujícím stavem dětství."
Odštěpená, zdánlivě deaktivovaná část vědomí se může proměnit v posedlost a zfalšovat zaměření osobnosti. "Jestliže je tedy dětský stav kolektivní duše vytěsněn až úplně vyloučen, nevědomý obsah ovládne vědomé zaměření a tak zabraňuje, falšuje nebo přímo ničí jeho realizaci. K životaschopnému pokroku však dochází jen při kooperaci vědomí a nevědomí." C. G. Jung: Výbor z díla, II. svazek
Budoucnostní charakter archetypu dítěte
Dítě je motivem potenciální budoucnosti.
Ale také syntézy protikladů: "V indvidiuačním procesu anticipuje postavu, která vznikne ze syntézy vědomých a nevědomých prvků osobnosti. Proto je to symbol sjednocující protiklady... je například vyjádřen kolem, kruhem, koulí nebo kvaternitou jako další formou celosti." (tamtéž, str. 243)
Symboly celosti se objevují na na počátku individuačního procesu nebo v prvních snech raného dětství. Jung místo pojmu "syntéza" navrhuje také pojem "entelechie", který odráží "apriorní existenci celostní potenciality." Archetyp dítěte je jak syntézou tak entelechií. Syntéza znamená slučování existujících rozporů, zatímco pojem entelechie naznačujě, že celý proces slučování je již dopředu "naprogramován" a individuace tedy probíhá podle jakéhosi předem daného plánu, ale také že archetyp dítěte má v sobě zakódován účel duše, podobně jako semeno obsahuje kód budoucího stromu.
Zdá se, že příběhy o "božském dítěti" zobrazují zranitelnost tohoto původního kódu po sebeurčení duše tváří tvář všem strašlivým překážkám - stejně jako jeho numinózní nepřemožitelnost a chráněnost magickými silami přírody. Ježíš tento paradox a zázrak vyjevuje pomocí metafory o hořčičném semínku:
"Je jako hořčičné semínko, menší než kterékoli jiné, padne-li však na úrodnou půdu, vzejde z něj veliký strom, jež ukryje všechny ptáky nebes."
Jednota a pluralita motivu dítěte
Pokud se ve snech nebo vizích objevují zástupy trpaslíků, homunkulů nebo chlapců bez jakékoli individuální charakteristiky, hrozí nebezpečí disociace (schizofrenie, fragmentace osobnosti). Množství "dětí" představuje produkt rozkladu osobnosti.
tajemné zástupy "človíčků" z filmu Princezna Mononoke
U normálních lidí však pluralita "dětí" znamená dosud neúplnou syntézu osobnosti: Člověk může prozatím zakoušet svou plnost jen skrze společenství rodiny, kmene nebo národa, s jehož pluralitou se identifikuje. (Necelistvá osobnost si svou neúplnost kompenzuje ztotožněním se s nějakou skupinou - např. fotbalovým týmem a zakouší tak náhradní pocit "celistvosti").
Naopak, pokud se motiv dítěte objeví v podobě jednoho dítěte, jedná se o předzvěst dokonané syntézy osobnosti. Jedná se však jen o zobrazení této možnosti, ke které jedinec může a nemusí dospět. Příběh dětského hrdiny je totiž dramatický: jeho úkol je takřka nemožný.
Dětský bůh a dětský hrdina Někdy vypadá "dítě" jako dětské božstvo nebo mladý hrdina. Oběma je společné 1) zázračné narození a 2) opuštění a ohrožení pronásledovateli. (Atrej z Nekonečného příběhu je pronásledován služebníkem nicoty - Gmorkem, Malý princ trpí osamělostí.)
Dětské božstvo, často v doprovodu zvířete, symbolizuje dosud neintegrované kolektivní nevědomí. Naopak, hrdina, původem lidský, se pozvedá se k nadpřirozenému (polobůh) a symbolizuje syntézu "božského" (= dosud nelidského) a lidského vědomí. Anticipuje blížící se celost osobnosti.
Motiv zázračného zrození
Zázračné zrození se snaží zobrazit zrod budoucího bytostného Já. Nikoli zrod fyzický, ale zrod psychický. Proto se tak na úrovni symbolického vyprávění děje "zrozením z panny" nebo z nepřirozených orgánů.
Ve filmu Malý Buddha jsme svědky legendárního zrození prince Gautama Siddhárty. Je to legenda o zázračném zrození archetypu dítěte, které předznamenává příchod bytostného Já (Buddhy).
Na obrazu Gerarda van Honthorsta vidíme zobrazení zázračného zrození v rámci křesťanské kulturní tradice. Ztvárnění se proměňují, ale archetyp, živoucí pravzor, působí napříč kulturami.
Motiv opuštěnosti a ohrožení
Motiv"bezvýznamnosti", opuštění, zavržení naznačuje křehkost celé situace, enormní potíže, které se pojí s dosahováním celosti - jak je tohoto velkého dobra téměř nemožné dosáhnout. Přítomnost draků nebo hadů (divoké zvěře v okolí dítěte) ukazuje nebezpečí, že nabyté vědomí bude znovu pohlceno instinktivní duší, nevědomím. (Jung dodává, že sny o hadech se také objevují, když se vědomí odchyluje od své instinktivní báze.)
Typický příklad opuštěnosti najdeme v pohádce Sněhurka, kterou zanechal myslivec v lese zvěři na pospas. Sněhurka přesto přežije, protože prastaré instinktivní síly přírody (trpaslíci) se o ni postarají.
Atrej z Nekončeného příběhu se zase potýká se svým zoufalstvím, beznadějí a smutkem, který musí v podobě koně Artexe nechat utonout v močálu (všepohlcující archaické síly kolektivního nevědomí). Kůň bývá symbolem vitality a vášně. Možná že se hrdina musel vzdát smutku spojeného s vášní. Odměnou mu byla schopnost létat (štěstí, radost, osvobození).
Zázračné schopnosti
Dalšími doprovodnými motivy archetypu dítěte jsou zázračné skutky, které tvoří paradoxní kontrast k jeho původní bezmocnosti. Hrdina vždy vykazuje zázračné (magické) shopnosti, ale i křehkou zranitelnost nebo náchylnost, nějakou osudovou slabinu, jež ho nakonec zahubí nebo zradí ("Achillova pata").
Zázračnými schopnosti mohou být například nezranitelnost (Achilles), schopnost přemisťování v prostoru v podobě nějakého zázračného zvířete (Atrejův létající pes Falco) nebo schopnost rozumět řeči zvířat (Jiřík ve Zlatovlásce). Arzenál zázračných schopností je samozřejmě nepřeberný.
Často bývají zázračné schopnosti odměnou za hrdinův dobrý skutek (něco jako "dobrá karma"); hrdina v klíčové situaci obdrží pomoc "shůry".
Vítězství nad pronásledovateli
Gmork (v Nekonečném příběhu) ztělesňuje všeničící Nicotu, která postihuje ty, kteří přestali věřit ve své vlastní sny a vize, kteří už neumějí tvořivě snít, kteří nevěří v moc tvůrčí fantazie, "matky všech možností" (C. G. Jung); neboť ti se stávají snadnou obětí vnější imagologie, médií a reklamy, jsou ovladatelní jako loutky.
Ty bytosti, které ve světě Fantázie pohltila Nicota, se v našem světe objevují jako Lži.
"Stanou se z nich bludy v hlavách lidí, klamné představy strachu, kde ve skutečnosti není důvodu se bát, lidi bažící po věcech, které jim ničí zdraví, kvůli nim se lidi zmocňuje zoufalství tam, kde nemají proč si zoufat," říká Gmork Atrejovi. "A neexistuje větší moc než lež. Protože lidi, abys věděl, žijí z představ. A ty se dají manipulovat. Tato moc je jediné, co má smysl. Proto jsem také stál po boku moci a sloužil jsem jí, abych se na ní mohl trochu podílet."
(Michael Ende: Nekonečný příběh)
"Hlavním hrdinovým činem je přemožení obludy z temnot: je to vytoužené a očekávané vítězství nad nevědomím. Den a světlo jsou synonyma pro vědomí, noc a tma pro nevědomí. Vznik vědomí byl pravědpodobně nejsilnější zážitek prvotních dob, neboť s ním vznikl svět, o jeho existenci předtím nikdo nic nevěděl. 'A Bůh řekl: Budiž světlo!' je projekce onoho dávného zážitku uvědomění oddělujícího od nevědomí. I dnes je mezi primitivy vlastnictví duše riskantní záležitost a 'ztráta duše' je typické duševní onemocnění, které nutí primitivní medicínu ke všemožným psychoterapeutickým zásahům. Proto se už 'dítě' vyznačuje skutky, které poukazují na tento cíl - vítězství nad temnotou."
Shrnutí - základní atributy archetypu dítěte
opuštěnost, pohození, ohrožení; situace, která zdánlivě nemá žádné východisko
Tváří v tvář sfingám spočívalo řešení v neochvějné odvaze, navzdory očividné skutečnosti, že daleko silnější hrdinové selhali; jejich odvaha totiž byla jen na povrchu, pyšná a marnivá, nevycházela z instinktivní hloubky po jejich sebeurčení. Proto selhali, a Atrej zvítězil.
numinozita, fascinace vyplývající z "onoho třetího" za protiklady, jehož syntézou lze překonat "neřešitelnou situaci" (tak ji totiž vidí současné vědomí)
předznamenání budoucí, potenciální celosti, která současnému vědomí dosud není zcela známa; symbol dítěte anticipuje rodící se stav vědomí
"dítě" znamená něco, co dospívá k samostatnosti; k tomu je opuštěnost nutnou výchozí podmínkou
pokud výzva k obrácení se, změně vědomí, znovuzrození není žita, objevuje se jako mytologická, náboženská projekce (Jezulátko)
nepřemožitelnost dítěte: vládne nadliskými silami, které kontrastují s jeho nepatrností a opuštěností; zvítězí nečekaně nad všemi překážkami, protože obsahuje cesty životní síly přírody, o nichž vědomí ve své jednostrannosti zatím nic neví (Atrejův létající pes / drak Falco umožňuje hrdinovi přenést se přes všechny překážky)
představuje nepotlačitelnou instinktivní touhu každé bytosti "nemohu jinak" - nutkání k sebeuskutečnění
stejně jako bytostné Já, jehož je předzvěstí, se jeví jako "menší než malé - a větší než velké" (zrníčko písku v Nekonečném příběhu, hořčičné semínko v evangeliu)
dítě je hermafroditní: kosmogenní božstva mívají bisexuální povahu - sjednocují nejnápadnější a nejsilnější protiklady; tyto protiklady jsou buď v šeru prapůvodního vědomí ještě nerozlišeny - nebo jsou již znovu-sjednoceny
dítě totiž zahrhnuje stav počátku i konce: není jen symbolem prapočátku, nerozlišeného stavu jednoty, ale i završení, znovuzrození do nového dětství (renatus in novam infantiam); na východě říkají mudrcům "dvakrát narozený"
dítě symbolizuje předvědomou i postvědomou povahu člověka, nejranější dětství - i stav, překračující smrt; dítě tu bylo před vznikem vědomí a bude tu i po jeho zániku (Malý princ přichází ze své planety na Zem - kde se setkává se svým vědomým, dospělým "Já" - a opět se na svou malou planetu vrací, jeho návrat je však opředen tajemstvím nesdělitelným v řeči "dospělých". Stejně jako Bastien má svou "maličkou císařovnu" (Child Like Empress), která onemocní, malý princ má svou růži, kterou touží ochránit.)
"Vědomí obklopené psychickými silami, které ho chrání a nesou, ohrožují ho nebo klamou, to je pradávná zkušenost lidstva. Tato zkušenost se projikovala do archetypu dítěte vyjadřujícího lidskou celost. 'Dítě' je to, co je opuštěno a vydáno napospas a zároveň božsky mocné; nepatrný, pochybný počátek a triumfální konec."
Literatura: C. G. Jung: Výbor z díla, Brno 1998, II. svazek, str. 242 - 261 . Z této knihy také pochází většina citací v tomto článku. Michael Ende: Nekonečný příběh, Albatros Praha 2001
Archetyp Koré (Persefoné) je v psychologii muže součástí animy, v psychologii ženy spíše součástí archetypu matky nebo Bytostného Já. Odpovídá podvojnosti matka – panna a objevuje se střídavě v obou podobách. Mýtus o Démétér a Koré je bytostně ženský, muž má v tomto mýtu pouze úlohu svůdce nebo dobyvatele. Koré se v představách ženy zjevuje jako neznámá mladá dívka, neprovdaná matka, tanečnice, korybantka, menáda nebo nymfa. V pohádkách se objevuje jako rusalka, vodní víla a mořská panna. Z živočišné říše nabývá podoby kočky, hada, krokodýla, ještěrky nebo medvěda. Někdy se zjevuje jako bílá panna nesoucí černou opici nebo nahá dívka s věncem z květin. Ve snech muže na sebe někdy bere podobu hada, tygra neb ptáka.
Klasickou pohádkovou podobou Koré je Sněhurka (jejímž protipólem je zlá královna), Faustova Markétka, Car Panna Roberta Blye nebo Dětská císařovna z Nekončeného příběhu. "Panneskost" této postavy je symbolem soběstačnosti a aduality: nemá svůj protiklad, překračuje hranice mužského a ženského.
Bouguereau: Nymfy a satyr
Základním atributem Kory je bezmocnost, odpovídající původnímu mýtu, ve kterém je Kóré jako mladá, nevinná dívka trhající kvítky narcisu na rozkvetlé louce svedena a znásilněna bohem Hádem, který kolem projíždí se svým spřežením a poté ji unese k sobě do podsvětí. Její matka, Démétér ji marně hledá po celé zemi a propadá zoufalství. Nakonec dospěje k dohodě s Hádem, že Koré bude vždy moci na dvě třetiny roku navštívit svou matku, ale pak se zase na zbylou část roka vrátí do podsvětí. Doba, kdy je Koré v podsvětí, prý dala vzniknout období zimy, zatímco je-li Koré u své matky, vše opět kvete a panuje léto.
Bernini: Únos Persefony
Bezmocnost Kory se v rituálech projevuje jako obětování poraženého zvířete, někdy dokonce nevinného dítěte. Tyto rity jsou často krvavé, obscénní a orgiastické. Účastníci se koupají v krvi nebo ji pijí.
Tematika plození a svatby, zániku a smrti se v archetypu Kory neustále obměňuje. Představme si překrásný květ, který na okamžik rozkvete, aby byl vzápětí utrhnut. Zdánlivá krutost a nesmysluplnost těch několika okamžiků je však vyvážena účastí na věčném koloběhu života, který je ve svých předcích a potomcích nesmrtelný. Rituály, na první pohled krvavé a barbarské, pomájí člověku zakusit spojení s tímto nekonečným kontinuem bytí, čímž dávají životu/smrti, jež jsou neoddělitelné, hluboký smysl: člověk není jen osamělý ostrov, ale naopak celým oceánem, není jen náhodně vyrostlou květinou, ale celou loukou květin, člověk není jen osamělou melodií, ale nenahraditelnou součástí symfonie přírody. Život bez smrti by nedával žádný smysl, stejně jako smrt bez života. Zakoušet smrt (svých vzpomínek a emocí, které už nepotřebujeme - tedy znovuzrození) už uvnitř života samého je očišťující a překrásné, protože život a smrt jsou jedním celkem. Nekrofilní a vzhledem ke smrti paranoidní způsob uvažování může v lidské mysli vzniknout až rozumovým oddělením celku života a smrti.
Koré vyjadřuje čistotu, neposkvrněnost, nevinnost, nosí zcela bílý oděv (bílý jako sníh - Sněhurka) a vyvažuje tak daleko démoničtější a živelnější podstatu ženskosti, jímž je Démétér, Hekaté nebo Baubó a další podoby archetypu matky, které jsou asociovány s barvou temně rudou a černou. Teprve v tomto zvláštním protikladu orgiastické nespoutanosti – a bezmocné nevinnosti se rýsuje podstata ženství, kterou muž není schopen pochopit, neboť se na ženu dívá jen skrze projekci své animy. Démétér a Koré jsou ztělesněním matriarchátu, ve kterém je úloha mužského prvku zanedbatelná a nahraditelná. Účast na starověkém kultu Démétér byla povolena pouze ženám, muži měli vstup zapovězen. Démétér a Koré, matka a dcera tvoří protiklady nahoru – dolů, moc – bezmoc, starší – mladší. Žena je spojena s nekonečnou linií svých předků, miliony předchozích matek a dcer. Z každé dcery se stane později zase matka, je to věčný koloběh života připomínající klasické ruské „bábušky“, kde byla ve větší obsažena menší a v ní ještě menší atd. Toto spojení s linií mateřství s sebou přináší pocit nesmrtelnosti, pocit celosti a propojení s celkem života, zbavuje ženu pocitu izolace. To je účel všech rituálů, které jsou spojeny s archetypem Koré: mají obnovit pocit sounáležitosti s kontinuitou života, katarzi a omlazení. Ženská psýché se těmito rituály „nabíjí“ a očišťuje. Pradávným slovem, který pro to používáme, je REGENERACE, což neznamená nic jiného než znovuzrození. Podle M. Elliadeho je regenerace opakováním prvotního aktu Stvoření. Každoročními rituály se napodobuje chaos (orgie, šašek se stane králem a král šaškem), aby mohl být znovu nastolen, obnoven kosmický řád jako na počátku světa. Jde o zážitek "čistého" času v okamžiku Stvoření, spálení všech hříchů a vin celé obce.
V dnešní společnosti tyto rituály schází a Jung to přirovnává k nedostatku duševní hygieny. Je otázkou, do jaké míry může vůbec patriarchální společnost saturovat tyto ženské potřeby. Zdá, se že obálky ženských magazínů jsou plná slov o kráse a omlazování, ale spíše z toho důvodu, aby byly pro muže „vhodnými objekty“. Dnešní kultura naprosto postrádá hluboké ryze ženské rituály, které by ženám umožnily znovu zakoušet spojení s nekonečným životem skrze symbolickou smrt a znovuzrození a které by jim mohly poskytnout skutečnou vnitřní nezávislost na mužském světě. Na druhou stranu věk modelek na obálkách časopisů stále klesá, což sice můžeme vnímat jako „kult mládí“ a strach ze smrti a umírání, ale také jako zesílení fascinace archetypem Kory na kolektivní úrovni. Čtrnáct let, věk, ve kterém dnes modelky začínají svoji kariéru, v podstatě odpovídá věku a charakteristice Kory – panny, dívenky.
Z optiky muže, u něhož je Koré součást komplexu animy, můžeme dvojici Démétér – Koré vnímat také jako erotickou preferenci ženského typu „ochraňující a starostlivé matky“ – anebo „nevinné, mladé dívky“, v jejímž příběhu by byl muž rád pokušitelem, svůdcem a zasvěcovatelem.
V následující ukázce se setkáme s Markétkou (panna, Koré), Faustem a jeho stínem Mefistofelem...
Johann Wolfgang Goethe: Faust
MARKÉTKA
Já užasla. To prvně se mi stalo. Nic nemohlo se vytknout mě. A jemu, říkám si, se asi zdálo, že drze chováš se a neslušně, a tak si myslil, tuhle holku, že dostat může bez okolků. Nač zapírat? Já hned jsem tušila, že ve váš prospěch se to ve mně schýlí. Já tolik na sebe se horšila, že na vás horšit se, už nezbylo mi síly.
FAUST
Má lásko!
MARKÉTKA
Nechte jen.
Utrhne kopretinu a otrhává lístek za lístkem.
Má - Nemá - Má
FAUST
Ty tvářičko má líbezná!
...
MEFISTOFELES
To nadpozemské vyražení! Na horách, v noční rose, pelešení, nebe a zemi tisknout na svá ústa, cítit, jak duch nám přímo k božstvu vzrůstá, v dřeň země zarývat svůj pud, svou tuchu, šestero tvůrčích dnů mít v duchu, v pýše svých sil se zpíjet tím a tím, do tvorstva proudit citem milostným, tušit, co nezatuší smrtelníci, a posléze tu božskou intuici zakončit -
udělá posunek
nesmím říci nahlas, čím.
FAUST
Fuj na tebe!
MEFISTOFELES
To líbit se vám nechce. "Fuj" v mravním patosu se vysloví tak lehce: tím cudný duch se nesmí znesvětit, bez čeho nelze cudným srdcím být. Zkrátka, já plezírek vám přeju rád, čas od času si něco nalhávat, však nadlouho to nesnesem! Už zase jsi jak hřebec vyčerpaný buť chítčem nebo úděsem. Tak dost! Tvá milka sedí tam a všechno na ni zrovna padá. Žije jen snům a vzpomínkám a má tě hrozitánsky ráda. Tvé lásky kdys bouřil vztek a jek, jak když potok se vzedme při tání sněhů; do srdce vlils jí svou bouřlivou něhu - a teď zas už vyschl tvůj potůček. Místo by trůnil v lesích a pláni, měl by se postarat jemnostpán, aby přece byl groš lásky dán té chuděrce opičce za milování. Dlouhou chvíli má ukrutnou; u okna stojí a za mraky se dívá, jak přes starou hradbu města jdou. "Kdybych já byla ptáček!" si zpívá, zpívá až v půlnoc hlubokou. Hned je čilá, hned přesmutná, uplakaná je častokrát, pak zase klidná, jak se zdá, zamilovaná napořád.
FAUST
Ty zmije! Zmije!
MEFISTOFELESpro sebe
Počkat! Už v síti mi je!
FAUST
Apage, satanas! O té krásné ženě mi nemluv déle, v mé poblázněné smysly touhu nelij zas po jejím sladkém, sladkém těle!
Literatura:
Karl Kerényi, Carl Gustav Jung: Věda o mytologii, Brno 1997
Mircea Elliade: Mýtus o věčném návratu (Archetypy a opakování), Praha 1993
Johann Wolfgang Goethe: Faust, Praha 1973, přeložil Otokar Fischer
Motto: "Je-není. Je-není Ona. Není a tvoří, aby byla. Je a ničí, aby nebyla."
Archetyp matky ztělesňuje "magickou autoritu ženství"; moudrost přesahující rozum; to, co je "dobrotivé, pečující, snášenlivé, poskytující růst, plodnost a potravu"; místo magické proměny a znovuzrození; vše, co je tajné, skryté s svírající, co svádí a probouzí strach, co je neodvratné a osudové. Archetyp má numinózní nádech. Autorita vlastní, lidské matky těží částečně z moci vrozeného archetypu.
Základní 3 indické guny (trojzubec Kálí) přísluší rovněž archetypu matky: dobrota a péče (sattva), vášeň a orgiastická emocionalita (radžas) a temnota podsvětí (tamas). Trojnost Velké matky se dá také vyjádřit triádou - neposkvrněná krása (Koré - bílá barva), nespoutaná láska (Démétér - červená barva) a osvobozující smrt (Baba Jaga, Kálí, Hekaté, Smrtka - černá barva).
V nevědomí muže často archetyp matky splývá s animou.
Potenciálně pozitivní i negativní aspekty: vlastní matka, babička (Babička Boženy Němcové); tchýně, chůva, pramáti lidstva Eva, Matka Boží, mladá matka - panna (Koré), Sofia (mateřská milenka), moudrá kněžka Sibyla (V Čechách Libuše); nebeský Jeruzalém - cíl spásy, království Boží, ráj; církev, univerzita (alma mater), město, půda, nebe, země, les, moře, stojaté vody nebo bažina (stahuje a pohlcuje); hmota, podsvětí, luna (růst = dívka v rozpuku, úplněk = zralá žena v plnosti života a tvarů, ubývání = usychající stařena); místa porodu a plození: jeskyně, skála, pramen, hluboká studna, pole, zahrada, nádoba, květina (růže, lotos); děloha: díra, nora, pec, hrnec, cokoli dutého; zvířata: kráva, zajíc a jakékoli člověku pomáhající zvíře; kruhová mandala, roh hojnosti.
Dnešní roh hojnosti supluje mateřská náruč supermarketů - pozemského ráje v horizontální poloze (oproti gotické vertikále odkazující k transcendenci.) Konzumní kultura je rozšířením tohoto principu na celou společnost "dětí, které se nemohou odtrhnout od mateřského prsu, ukolébáni ve sladké dřímotě". V roli dítěte se nachází profesor, který se nemůže odtrhnout od své almy mater. Zúžením potenciálně moudrého archetypu matky je ryze materialistické pojetí skutečnosti, které zakrývá obzory daleko širší. I Bilbo Pytlík musel jednoho dne opustit svou pohodlnou, jistotu a výživu poskytující hobití noru, aby se vydal na Cestu, která vede dál a dál, přes hory a pohoří... která vede Tam a zase Zpět. Říká se, že se nebojíme neznáma, ale máme strach opustit to, co důvěrně známe. Překonání tohoto strachu je počátekem hrdinovy cesty. Co potkal Bilbo na nejzazším konci své cesty? DRAKA střežícího poklad (hmotu), na němž VELMI LPÍ. Drak (zvláště když žije vnitru HORY, z které vytéká PRAMEN) je samozřejmě nejtypičtějším zobrazením archetypu matky v celé jeho kráse, lstivé inteligenci a nebezpečenství.
Ambivalentní aspekty: bohyně osudu (súdičky). Ambivalenci archetypu matky lze vyjádřit slovy "milující a strašná" (viz. Galadriel v Pánu Prstenů); indická Kálí (kala znamená čas, její náhrdelník lebek se může kdykoli změnit v náhrdelník z chryzantém, je ztělesněním prapůvodního života, který nezná naše zjemnělé rozlišování dobra a zla, který nezná žádnou etiketu; smrt je návratem v její všeplodící lůno; bohyně času, života a smrti, v jedné ruce drží misku s jídlem, v druhé meč, třetí rukou nás zve k sobě a ve čtvrté svírá useklou lidskou hlavu). Její obdoby jsou Baba Jaga nebo balijská bohyně Rangda. V Egyptě najdeme bohyni Hathor, jejíž jméno znamená "ta se dvěma tvářemi" - tedy i Egypťané si byli velmi dobře vědomi děsivé dvojznačnosti Velké matky. Kromě symbolů krávy (vyživující mateřství) a Mléčné dráhy (galaktické měřítko překračující vše osobní a lidské, nekonečno, z něhož nás mrazí) bývá zobrazována s kruhem na hlavě mezi dvěma rohy, který jakoby říkal: "pomněme, že život a smrt, vznikání a zanikání jedno jsou." Archeologové, neznalí psychologických aspektů mytologie, si to však vysvětlují jako symboliku posmrtného života. Sup na hlavě mateřské bohyně odkazuje k tomu, jak končívá vše živoucí a tělesné a jak efektivně je to opět recyklováno. Také ale symbolizuje, stejně jako zuby a vyplazený jazyk Kálí, věčný, neukojitelný hlad Velké bohyně, zobák a chřtán, v němž skončí vše živé. V pravé ruce svírá Hathor klíč k tajemství života/smrti.
Velká bohyně jako Baba Jaga může být rozverná (pro což Egypťané nemeli příliš pochopení) a klást tajemné hádanky. Kuří nožka její chaloupky představuje spojení s hadími, chladnými a dravčími prapočátky života, z nichž nás, nebohé a přítulné savce, mrazí. Dveře chaloupky jsou stále obráceny do hloubi lesa: do podsvětí. Proto Ivan v Mrazíkovi trvá na tom, aby se chaloupka obrátila k němu, ke světlu vědomí. Její chaloupka bývá obklopena plotem z kostí a lebek napíchlých na kůly. Její hmoždíř symbolizuje neúčastný a z pohledu lidského mláděte až krutý vztah ke všemu stvořenému a složenému, které zákonitě podléhá zániku a rozkladu. Zrna obilí v hmoždýři symbolizují smrt duše, která neprošla znovuzrozením (nevyklíčila ve strom), ale podlehla zániku. Symbolika obilných semen se objevovala i v eleusinských mysteriích. Hmoždíř je pomyslným klínem bohyně Démétér, kam padají všichni mrtví. Setkává-li se hrdina s Babou Jagou, sestupuje do podsvětí o něco dříve, než by ho byla čekala, a proto bývá nerudná. Nutnost sestupu se nazývá katabasis. Sestupuje se za účelem zahojení starých ran. Nikdo nezaručí, že se hrdina vrátí zpět; může být semlet a rozdrcen. Jeho hmota poslouží vzniku nové hmoty.
Tomas Tranströmer popisuje náladu v podsvětí takto: "Nápoj, který šumí v prázdných sklenicích. Zesilovač, který zesiluje ticho. Cesta po každém kroku ještě delší. Kniha čitelná pouze v noci."
Přírodní metaforou Kálí je je vichřice, erupce sopky, rozbouřená řeka, tsunami, záplava, která smete vše a neohlíží se na jednotlivce. Je to mocnost (božství) ohromné energie, kterou můžeme skrze naši kulturní podmíněnost vnímat s odporem, ale kdesi v hloubi tušíme, jak jsme vůči ní maličcí a bezmocní. Člověk, který si spojuje archetyp matky výhradně s Věstonickou venuší může být překvapen, když mu voda odnese barák a mocná příroda otřese jeho zažitými jistotami.
Proč se dětem vypráví pohádky o Babě Jaze? Aby se probudili z iluze, že matka, poskytující potravu, tu bude věčně. (Robert Bly: Král Panna, s.49)
Připomínání "plnokrevných" obrazů Velké matky, Kálí nebo Baby Jagy má ve skutečnosti přínosný dopad: nelpět na ničem příliš - pokud vše, věci, lidé okolo nás, i my sami podléhá nemilosrdnému rozkladu a zániku, který je tak zákonitý jako je zrození a růst. Nepříjmání této skutečnosti a pohled na sterilizované obrazy prapůvodního mateřství zbavné jejich divoké ambivalence vedou naopak k dětinskému lpění na jistotách materiálního světa.
Jestliže lidé pouze přežívají, neboří jen svůj dům, ale vypalují svět.
(Rúmí)
Nezapomeňme, že Kálí tančí extatický tanec. Zříkáme-li se temné ambivalence a iracionality života/smrti, zříkáme se i veškeré extáze. Náš sestup do podsvětí může pomalu začít sám od sebe a nehrdinsky: v podobě deprese.
Zde se nám Galadriel ukáže i ze své "stinné stránky"...
Negativní aspekty: čarodějince, drak, velká ryba, had (to, co svírá a pohlcuje); hrob, sarkofág, vodní hlubina, smrt, noční můra; Lilith (na obrázku dole). V pohádkách je negativní aspekt matky vyjádřen nepřítomnou nebo nevlastní matkou, macechou. V české kultuře: polednice J. K. Erbena (reaktivní výtvor "příliš milující" matky). Matka, jež svou láskou dítě zadusí; přespříliš ochraňující láska matky, obracející se v nevědomé přání zlého.
V abnormálních představách se archetyp matky zobrazuje jako zvíře, čarodějnice, strašidlo, lidožroutka nebo hermafrodit.
Ivan Bilbin: Baba jaga
Ve středověku byl vlivem křesťanské ideologie obraz archetypu matky rozštěpen. Přehnaným zdůrazňováním ženské cudnosti, pannenství a svatosti byly živelnější (chtonické) části obrazu vytěsněny do nevědomí, protože byly považovány za nemorální a nepřijatelné. Křesťanská kultura západního světa nedokázala udržet v obrazu Boží Matky celou ambivalenci živelného archetypu, jako tomu bylo u i indické Kálí nebo slovanské Baby Jagy. Vytěsněná, nevědomá stránka archetypu matky probouzela v mužích strach z "tajemného a nepoznatelného" ženského pohlaví, na které si muži vytěsněné obsahy obrazu matky projikovali. Svého strachu z "děsivého neznáma" se zbavovali "kladivem na čarodějince" a poklekáním před oltářem Panny Marie.
Zde vidíme, jak mocnou hybnou silou archetypy kolektivního nevědomí mohou být a že neztrácejí svou působnost, jsou-li kulturou vytěsňovány. Naopak. Co je vytěsněno, stává se daleko mocnější, protože jeho vliv je mimo naši kontrolu: vytěsněné pak ovládá nás.
Ženská emancipace a feminismus se do určité míry tyto "živelné a divoké" rysy ženskosti opět snaží pozvednout na vědomou úroveň, protože chápou, že je-li žena těchto rysů zbavena, stává se poddajnou a závislou ve vztahu k mužům. Znovu-nalézání ztracené divokosti a nespoutanosti může být pro ženu hlavním tématem její individuace, cestě k celosti, jak o tom pojednává Clarissa Pinkola Estés v knize Ženy, které běhaly s vlky.
A nakonec tajemství, které může pomoci osvobodit ženskou duši: "Stařena v ženě je tou částí její psýché, kterou necharakterizuje žádný vztah a která není vázána žádným svazkem." (Marion Woodmannová: Tanec v plamenech)
Archetyp moudrého starce je ztělesněním moudrosti, smysluplnosti bytí, vhledu, intuice a hlubokých znalostí. V pohádkách a mýtech se zjevuje jako čaroděj, mág, věštec, rádce, mentor, lékař, profesor, pohádkový dědeček, převozník, poustevník žijící v lese, duchovní mistr, guru, pravdu hledající poutník nebo moudrý mnich.
Moudrý stařec (latinsky Senex) je zosobněním neomezeného ducha.
V našem běžném životě se s ním nejčastěji setkáváme v podobě nějaké moudré rady, kterou nám "znenadání" poskytne náš přítel, kněz, bratr nebo člen rodiny, mocná duchovní bytost nebo osoba vyznačující se mravní ušlechtilostí. Rada a opora moudrého starce přichází v nejtěžsí chvíli duchovního vývoje (v době kdy je noc nejtemnější a úsvit zdánlivě nejdál). Jeho rada je jako semínko, které padne do naší duše a později, ve vhodný okamžik, vyklíčí a vyroste ve "velký strom, jenž ukryje všechny ptáky nebes". Můžeme jej potkat v podobě osoby obojího pohlaví, anebo jej "zaslechnout" v podobě vnuknutí, vnitřního hlasu nebo příběhu. Jeho možnosti jsou nekonečné jako duch sám. Stalo se vám někdy, že jste v knikupectví "jakoby náhodou" otevřeli nějakou knihu a vaše oči spočinuly na řádku, který jakoby v tu chvíli byl určen právě vám? Řekl vám někdo jakoby mimoděk něco tak jednoduchého a pravdivého, že vás až zamrazilo? Možná, že vám pokynul moudrý stařec. Kdo říká, že musí mít podobu staříka z pohádky? "Duch vane, kam se mu zlíbí,"praví se v Novém zákoně. Cílem, k němuž nás tento archetyp vede, je poznání a opravdová, vnitřní mravní ušlechtilost a čistota.
Ztotožnění se s archetypem moudrého starce může vést k roli náboženského, politického nebo sociálního spasitele. Nezapomeňme však, že ztotožnění se s archetypem vede k inflaci ega. Ztotožnění se s archetypem není cílem individuace, ale pastí, do níž může ego spadnout v podobě velikášství nebo naopak spasitelského, sebeobětujícího se komplexu, což jsou dvě podoby bohorovnosti. Nad delfskou věštírnou stál nápis: "Poznej sebe sama." To nebyla pouhá výzva k psychologickému poznání, jak to chápeme dnes. Tehdejší význam byl zhruba takový: Seznej člověče, kde jest tvé místo v řádu věcí. K věcem božským, mezi něž patří i toto orákulum, přistupuj pokorně a nezapomeň, že jsi jen člověk.
. Legendárním ztvárněním moudrého starce v naší kultuře je například Doktor Štrosmajer ze seriálu Nemocnice na kraji města, který zásluhou Miloše Kopeckého pozdvihl úroveň seriálu o třídu výš, neboť jako "moudrý stařec" s humorným nadhledem dodává všem lidským peripetiím jakýsi řád a smysl. Jeho vztah k doktorce Čeňkové je zobrazením archetypálního vztahu moudrého starce a animy, otce a dcery. Podobnou úlohu má Doktor Skružný (Rudolf Hrušínský) ve filmu Vesničko má středisková. V Čechách, zdá se, je nám nejbližším vtělením archetypu moudrého starce doktorská profese (čarodějnictví se u nás moc něpěstuje). Autorita "pana doktora" může být částečně podmíněna projekcí tohoto archetypu. O něco tradičnější podobu na sebe v jiných příbězích přijali kouzelník Merlin, čaroděj Gandalf z Pána Prstenů nebo Yoda a Obi-Wan Kenobi z Hvězdných válek.
Komentář ke kartě Osho Zen Tarotu (č. XIX - Nevinnost) zní: "Ze starce na této kartě vyzařuje dětinská radost ze světa. Obklopuje ho přirozený půvab, jako kdyby se smířil sám se sebou i s tím, co mu život přinesl. Zdá se, že hravě komunikuje s kudlankou, která mu sedí na prstě, jako by to byli ti nejlepší přátelé. Kaskády růžových květů kolem něj symbolizují hluboké odpoutání, uvolnění a svěžest. Odpovídají na přítomnost starce, jsou odrazem jeho kvalit. Nevinnost, jejímž průvodcem je hluboká životní zkušenost, je dětská, ale ne dětinská. Nevinnost dítěte je krásná, ale nevědomá. Jeho nevinnost nahradí nedůvěra a pochybnosti, jakmile povyroste a uvidí, že svět je nebezpečné a hrozivé místo. Nevinnost plně prožívaného života je naproti tomu moudrá a přijímá neustálé proměny zázračného života."
Pojetí ducha u C. G. Junga
„Duch, podobně jako bůh, je objektem duševního zážitku, jehož existenci ve vnějším světě nemůžeme nijak dokázat ani racionálně zdůvodnit.“ (Spirit and life, CW 8, odst. 626) „Z psychologického hlediska se fenomén ducha jako každý autonomní komplex projevuje jako záměr nevědomí, nadřazený záměrům já.“ (tamtéž, 643)
Pro Junga je duch něčím, co lze těžko blíže specifikovat (nechceme-li se uchylovat k teologickým spekulacím), co se ale psychologicky vzato projevuje jako nevědomá instance nadřazená vědomému egu. Na rozdíl od křesťanství nepostuluje ducha jako univerzální dobro, spíše jako cosi indiferentního. V praxi se to může projevit jako „vhled do situace“, pojmenování věcí pravými jmény, nevysvětlitelné, ale moudré vnuknutí, které však nemá moralizující podtext. To, co objasňuje, cestu, kterou tento náhled otevírá, není možné racionálně zdůvodnit nebo k takovému náhledu cestou racionálních kroků dospět. Jednoduše řečeno: co se týče sebeinteligentnějšího, ale v podstatě vždycky krátkozrakého ega - duch je vždy o krok napřed. Ví, vidí něco, co my zatím ne. Tento duch je však v nás; je to součást naší psychické totality.
Moudrý stařec je pak jakousi personifikací tohoto nadosobního principu, jeho "zjevením".
O něco jiné pojetí ducha nabízí Ludwig Klages. Postuluje ducha jakožto metafyzický princip nepřátelský původně extatické jednotě duše a těla. Více o tom zde.
Archetypy nejsou něco statického. Jsou to dynamické formy potenciálně proudící energie. Jeden archetyp se volně prolíná s dalším a v místě jejich prostupování vznikají nová ohniska energie, stejně jako když jedna barva plynule přechází v druhou. Můžeme si archetypy představit jako ohromná psychická gravitační centra, která zakřivují prostor kolektivního nevědomí a usměrňují naše prožívání do vzorců, které "vyšlapaly" nespočetné generace našich předků a které se vryly do kolektivní paměti lidstva. Z této kolektivní databanky informací můžeme do určité míry instinktivně čerpat. "Je tolik archetypů, kolik je typických situací v lidském životě," říká Jung.
Ačkoliv archetypy jsou pro nás nepoznatelné, existují mosty, které nás s archetypy spojují. Jsou to symboly. Tváří v tvář symbolu, zakoušíme cosi z numinozity, která symbol nabíjí fascinující mocí, jež mu archetyp propůjčuje - archetyp je jako nedohlédnutelný konec řady magnetů, zatímco symbol je kousek kovu, který je přímo před námi, ale sám není původcem magnetismu, jenž ho obklopuje. Jedním z prastarých symbolů jednoty života je strom.
Nemusíme popisovat a analyzovat posvátnost stromu. Stačí se ponořit do obrazu a nechat se oslovit. Cosi v nás hluboký význam tohoto symbolu zná a my nepotřebujeme jazyk, který nás jeho významu přibližuje jen zdánlivě; spíše mezi nás staví překážku. Když se ho vzdáme, vstoupíme do krajiny neomezné obrazotvornosti.
Pojďme se chvíli toulat touto virtuální krajinou, kterou nám technologie internetu umožňuje. Obraz nahoře obsahuje mnoho aspektů archetypu matky (pramen, kotlina, průrva). Vyčerpává se však tím? Když zapomeneme na slova, co z reality zůstane?
Orfeův sestup do podsvětí
Archetyp má svou působivost, i když neznáme mýtus, jímž je zobrazen. Naše nevědomí jej totiž už zná. Hledíme-li do tohoto obrazu, vzpomínáme. Právě toto měl Platón na mysli "rozpomínáním" (anamnesis).
Edward Munch: Puberta
Konkrétní archetyp se vymyká definici. Můžeme jej pouze transponovat v různých obměnách pomocí vizuálních nebo slovních obrazů. Způsob výkladu, který nás přibližuje k pochopení archetypu, se nazývá amplifikace. Amplifikace, neboli "zesilování", se provádí hledáním co nejbohatšího spektra možných asociací a konotací, které se vztahují k pomyslnému středu, významovému jádru archetypu, kolem něhož kroužíme. Asociace můžeme čerpat z široké palety pohádek, mýtů i typických životních událostí. Opisováním kruhu různými obrazy začíná posluchač tušit významové jádro a začíná se mu "rozsvěcet" - ve vědomí mu vystupuje to, co mají všechny zmíněné obrazy společného, z čeho čerpají svou příbuznost. Právě amplifikací se tušení nejasného praobrazu proměňuje v živoucí jistotu. Nedá se říci, že by se obraz zostřoval, ale spíše prohluboval, přičemž dno oceánu zůstává stále v nedohlednu. Hloubku nevědomí nelze změřit olovnicí.
De La Roche: Martyr
Jung výstižně říká, že "my nemáme komplexy, ale komplexy mají nás". Archetypy a komplexy mají cosi společného. Komplexy jsou obsahy našeho osobního nevědomí (jsou jen "naše", respektive my jsme "jejich"), zatímco archetypy jsou obsahy kolektivního nevědomí (jsou univerzálně lidské). Jako můžeme být (např. v afektu) zaplaveni energií komplexu, můžeme být dlouhodobě zaplaveni energií archetypu, a nemusíme si toho vůbec všimnout - jednáme zcela nevědomě. Stejně jako si až po odeznění afektu uvědomíme, že nás cosi zaskočilo a ovládlo a chovali jsme se na okamžik "jako pomatení" - uvědomíme si až s odstupem, že jsme velkou část svého života strávili v zajetí opakujících se motivů. Náhlé setkání se s výstižným příběhem, mýtem, knihou či filmem může způsobit "osvícení" či šok: najednou nám všelidská moudrost nastaví nemilosrdné nebo naopak hojivé zrcadlo a my pohlédneme "pravdě do tváře".
Pierre Auguste: Jaro
Typické životní situace mívají i typická vyústění - např. Romeo a Julie. Účinek archetypu se může podobat parfému, který nás omámí. Podobá se snu, z něhož se nemůžeme probudit. Rezonance, kterou cítíme, může být nakažlivá a šířit se jako magnetismus. Může uvést masu lidí do stejného stavu vzrušení, smutku či rozhořčení. Jsme "připraveni" cítit se a chovat podle určitých vzorců, kterým se těžko brání. Archetypy tak mají analogii v instinktech a instinktivním chování. Když pavouk tká síť, dá se s trochou nadsázky říci, že je posednut archetypem typickým pro svůj druh, který jej nutí tkát síť podle předem stanoveného kódu a který nazýváme komplexní dědičné schéma. Je-li řádným členem svého druhu - nemůže jinak.
František Kupka: Prométheus
Důvodem, proč mají někteří lidé problém přijmout existenci archetypů, je skutečnost, že pro amplifikaci obrazů je vědecký jazyk naprosto nevhodný, na rozdíl od jazyka plného metafor a poezie. Někteří lidé vysvětlují existenci archetypů čistě kulturně: jako naučená typická schémata, ačkoliv podle Junga jsou archetypy vrozené. Argumentem, který mluví proti čistě kulturní teorii archetypů, je otázka, proč mají archetypy tendenci vyvstávat při sníženém prahu vědomí - tj. na hranici spánku, při zjitřené imaginaci, u schizofreniků - tj. tam, kde se vlastně naopak od kulturních vzorců vzdalujeme nejdále. Navíc takové vysvětlení nepřináší žádný nový využitelný vhled. Naopak, teorie o vrozených formách imaginace a cítění vysvětluje, proč se někdy snažíme chovat naprosto jinak, než jak nás chce programovat naše kultura a prostředí: uchylujeme se ke schématům daleko starším.
Ideálem však není opustit schémata kolektivního vědomí (kultury a společnosti) a uchýlit se ke schématům kolektivního nevědomí (tj. archetypům), ale najít rovnovážný střed - mít nadhled nad obojím. Cesta k této rovnováze se nazývá individuace. Je to vymanění z masy vnějšího davu, ale i z masy davu v nás samých, bez ztráty lidské produktivity a tvořivosti.
Co je to archetyp? http://ografologii.blogspot.com/2008/05/archetypy.html
Oheň rád jiskří, rád se pouští do rozmanitých dobrodužství, je rád, když musí zdolávat překážky a výzvy, když musí dobývat, když sex překračuje nějaké tabu nebo morální zábrany: právě tato ambivalence je pro oheň dráždivá. Oheň totiž najdeme v křesťanském pekle, a současně je používán jako posvátná obět bohům. Oheň hltavě spaluje zemi jako potravu, a přitom vzlíná k nebesům. Tento rozpor mezi fascinací primitivní tělesností a touhou tělesné vazby překonat, transcendovat a spálit na popel - aby duše mohla vzlétnout k nebesům jako pták Fénix, je pro oheň charakteristický. V jeho prožívání vášně je cosi palčivého a přitom vznešeného. Může se mísit touha po nadvládě nad partnerem, touha zazářit a vyniknout, být lepší, neschopnost unést soka, konkurenci či srovnání, skrytá zášť a rivalita, touha zvítězit a ponížit, ale současně i touha dostát tomu, co je v duši nejušlechtilejší a nejvznešenější, dospět k nadpozemskému ideálu. A tak se sexualita stává jakýmsi bitevním polem, podiem životního dramatu.
Případná neuróza zde může nabýt projevů hysterických.
Voda je spojena s kouzlem, romantikou a intimním sblížením duší, jemným příšeřím, v němž hranice mezi já a ty mizí, nerozlišujícím, neostrým vnímáním, v něm se sny jednoho prostupují se sny druhého v jediném toku snění. Tato blízkost, připomínající prapůvodní jednotu v matčině děloze, je pro vodu vším. Žádný jiný element není schopen proniknout do takové hloubky jako voda. Dokáže se vcítit a bezvýhrad se odevzdat druhému. Vzdává se sebe sama, aby přijala druhého jako sebe sama. Nebezpečím je zde ztrácení se v druhém, bolestná závislost, pokud nám chybí vědomí vlastní identity: snaha žít skrze toho druhého, jakoby byl vším, zcela se do druhého vsáknout nebo k němu přilnout. Vodní milenec či milenka chtějí být ctěni za svou loajalitu a empatii. Sexuální akt je pro ně věcí momentálního rozpoložení a atmosféry, která visí ve vzduchu. Nemá nic společného se zemskou pravidelností, spíše s neurčitým bezčasím, tajemstvím, láskyplným naladěním. Teprve bezpodmínečná důvěra se stává mostem otevření, který dovolí tělesné setkání. Bez podpory jiných elementů a kvalit, může být takový most stejně tak iluzorní, domnělý, jako impressionistická malba, která včera byla tak skutečná - a dnes nezbyl než prázdný sen. Této zvýšené subjektivity a sugestibility může zkušený svůdce, zvyklý plavit se ve vodách jako pirát, snadno zneužít. Časy, kdy byla voda výhradní doménou žen, však minuly, a tak se totéž může přihodit muži, který naivně podlehne kouzlu zkušenější ženy.
Konflikty v oblasti vodního živlu mohou souviset se sklony k závislostem a depresi. Freudovskou paralelou je orální stádium psychosexuálního vývoje.
Vzduch je hravý a jiskřivý společník, který se nerad váže. K erotice přistupuje s lehkostí a zvědavostí, bere ji jako hru, zábavu a jako zdroj poznání. Málokdy však stojí vzduch sám o sobě, a tak příjmá zabarvení jiných elementů. Jelikož je přitahován tím, co je nedostupné, co nemůže mít, může se stát, že raději dobývá a chytá než "konzumuje", protože chycená kořist jej už nevzrušuje. Raději loví to, co je v pohybu, nejisté a v dálce. Co je blízko, stává se fádní. Jeho hry připomínají kočku, která své kořisti stále znovu dává šanci utéct, aby probudila svůj zájem. (Hunting is better than the catch.). Při svádění používá lichotek, ale i přímých otázek - jde mu o to, se prostě na věci domluvit. Nejvíce se bojí závislosti na někom, tudíž raději zůstává ve věčném pohybu odněkud někam, jako motýl, co přelétá z květiny na květinu. Hrozí, že zůstane věčným dítětem (puer aeternus), pokud neintegruje do vědomí i další živly ve stejné intenzitě jako vzduch.
Je-li vzduch méně hravý a více racionálně - kontrolovaný, pokud zarytěji lpí na nezávislosti já, hrozí nebezpečí schizoidní poruchy. Člověk se pociťuje v jakési ostré izolaci uvnitř sebe sama vůči světu jako potenciální hrozbě závislosti.
Země se v oblasti erotiky projevuje jako touha po jistotě, pravidelnosti a bezmezné věrnosti. Sex je chápán jako příjemný a pravidelný akt, jenž má v denním nebo týdenním plánu své přesné místo. Nebezpečím tohoto přístupu je rutina, nedostatek vášně, intimní blízkosti nebo hravosti. Zemitý milenec / milenka (má-li tu snahu) chce být chválen(a) za svou výdrž a technickou zručnost.
V elementu země se totiž prolínají smysl pro fyzično s touhou tuto vitální sílu podrobit kulturním pravidlům - a ty mohou jít často proti sobě, což se může projevit jako obsedantní neuróza spojená s nutkavými myšlenkami a pocity viny a snahou tuto vinu symbolicky smýt ritualizací chování a dogmatickým lpěním na čistotě a řádu. Živel země má zřejmě svou paralelu v análním stádiu psychosexuálního vývoje.
Nevědomý živel a sexualita
Co je nevědomé, skryté, spoutané nás tím více fascinuje v podobě projekce. Ačkoliv nevědomý živel může vyvolávat velkou přitažlivost a fascinaci něčím, volba erotického objektu na základě tohoto živlu je obvykle příliš primitivní a iracionální, takže ve výsledku může vést ke zklamání, protože se necháme zlákat něčím, s čím nekoresponduje zbytek naší osobnosti. Lecos se může vymknout z kontroly. Je to místo, kde máme tendenci něčemu poněkud slepě podléhat.
Na druhou stranu, není takové "vymknutí" odhalením něčeho, co v sobě máme a co jsme si předtím neuvědomovali? Něco starého se musí zhroutit, aby se otevřela cesta do neznáma. Nevědomé živly si hledají cestu ven z temnnoty nevědomí na světlo, a často tak činí právě skrze sexualitu. Sexualita může být místem, kde se setkáváme s nevědomým.
Nevědomý oheň: fascinace vizualitou, vzhledovou atraktivitou, která se zdá neodolatelná, magická, bez ohledu na iracionalitu takového sexuálního výběru (nevědomá funkce je velmi primitivní a archaická, je svým způsobem slepá) - vizuální vjem nás může "oslepit". Někdy jsou lidé s nevědomým ohněm fascinováni živočišnými a temperamentními lidmi opačného pohlaví, ze kterých září vášeň k životu, kterou sami postrádají. Svůj neprojevený oheň si mohou projektovat na černochy, jihoevropany a další exotické typy. Může ho lákat "zakázané ovoce", co je dobrodružné a nespoutané, ale protože sám ohněm nedisponuje v dostatečné míře, nemá dostatek odvahy, aby taková přání projevil nebo aby se odhodlal k činu. Proto se tato ohnivost projeví jen na úrovni vizuálních představ: vášeň doutná pod pokličkou.
Nevědomá voda: zde může být problém se strachem ze ztráty kontroly: nechat běh událostí volně plynout, člověk se úzkostlivě ovládá i během sexuálního aktu. Jinou podobou nedostatku vody může být citová plochost, oddělování sexu a citu, neschopnost je propojit, stmelit. Také neschopnost ponořit se v sexuálním aktu do hloubky, do neurčité časové dimenze. Nedostatkem vody může trpět partner, který nepociťuje dostatečnou míru empatie, souznění, napojení, kterého tento člověk není příliš schopen. Na druhou stranu sex může být naopak jedinou oblastí života, kdy se člověk setká se svými emocemi, kdy se setká s nevědomým v sobě. Jindy si to nedovolí, má stále "upnutou kravatu". Sexuální akt může pak nabýt obzvlášť silného významu jako místo setkání se se svou emocionalitou, s hloubkou života. Člověk se pak může stát sexem posedlý, protože jen tímto způsobem vstupuje do chrámu nevědomého, posvátného, do hlubokého kontaktu se životem.
Nevědomý vzduch: pro člověka s nevědomým vzduchem může být obzvlášť vzrušující erotická komunikace, slova, verbální narážky, erotické jinotaje, protože jeho intelekt je nejblíže nevědomému. Ačkoliv nedostatek vzduchu normálně souvisí s nedostatečnou přizpůsobivostí a flexibilitou, erotika může být právě oblast, v níž je tento člověk ochoten velmi experimentovat! Co se týče sexu, je naopak nadmíru zvědavý. Skvělé by bylo, pokud by se mu tato zvědavost a touha experimentovat přenesla i do běžného života.
Nevědomá země: pro člověka, jemuž chybí ukotvení a jenž se příliš vznáší s hlavou v oblacích, poskytuje sexualita uzemění. Nevědomá země se zde projevuje jako skrytá smyslnost v jinak subtilně nebo étericky působícím člověku. Jako vše nevědomé se může projevovat poměrně primitivně a jednoduše. Nepřítomnost zemského živlu ve vědomí se může projevovat jako nestálost a neochota přijmout omezení nebo dlouhodobý závazek.
U každého člověka je obvykle jeden živel dominantní. (V pohádkách to bývá král, který má tři syny). Ten je doplňován pomocným živlem, sekundárním, s nímž je dominantní svázán přátelskou vazbou (např. nejstarší syn). Tyto dva živly jsou pro člověka vědomé, člověk se v nich cítí dobře, jsou jeho domovem, dokáží si navzájem "přihrávat". O kombinacích dvou živlů, které jsou u vás nejvýraznější, se dočtete v druhé části tohoto článku.
Třetí živel je částečně vědomý a částečně nevědomý, jako slunce, které je už takřka za horizontem, ale ještě jej vidíme. Třetí živel člověk využívá zřídka, musí se na to soustředit. Má pro něj zvláštní, magický význam, představuje jeho skrytou sílu, kterou příliš často nevyužívá, ale když tak činí, jakoby se pohyboval vstříc nějakému tajemství. Tento třetí živel může podbarvovat jeho nálady nebo názory, ale člověk si to málokdy uvědomí. Nicméně, pokud je člověk otevřenější světu nevědomí, i s ním se může zkamarádit a využívat jeho zázračných sil. Zázračných proto, protože čerpá informace z celé nevědomé matrice. Obvykle se však o tuto třetí sílu opíráme jen zřídka, když ji naléhavě potřebujeme. Teprve když začínáme integrovat třetí živel, začínáme nejasně tušit, že existuje i čtvrtý.
Čtvrtý živel představuje slepou skvrnu, která je zcela nevědomá a představuje největší slabinu jeho charakteru, nejnáročnější výzvu, protože se zcela brání vědomému řízení. Člověk o něm buď nic neví nebo se tento živel projevuje velmi primitivně. Okolí jeho účinky vidí, ale člověk sám ne. Pod svícnem je největší tma. Stejná hierarchie 3+1 platí samozřejmě i pro Jungovské funkce. Tento poslední a nezavrženější živel je však nakonec tím, který rozhoduje o "spáse" a záchraně člověka, který se nakonec stane rozhodující, neboť skrývá největší poklad. V pohádkách bývá zobrazován jako nejmladší syn nebo dcera, někdo komu se všichni vysmívají, kdo je nějak zvláštní a jiný než ostatní. Králem zavržená Maruška v pohádce Sůl nad zlato nakonec svou solí zachrání celé království. Nevyčerpatelná slánka symbolizuje nevyčerpatelnou duchovní moudrost. V tabulce analogií se můžete dočíst, že sůl odpovídá elementu vody. Ohnivý král posedlý svou mocí a panovačnou vůlí tedy zavrhl cit, aby nakonec shledal, že bez citu to "nejde".
Pokusíme se zamyslet nad tím, jaké motivy sebou přinášejí kombinace dominantního a scházejícího živlu. Jak uvidíte, přestože jde o charakteristiku velmi stručnou, jde o popis Achillovy paty, s níž se potýkáme celý život. Cítit se dobře ve svém dominantním živlu a vytěsňovat signály živlu nevědomého, je totiž velmi pohodlné. Bohužel působením nevědomého živlu, nepřítomností něčeho, co by tam být mohlo a mělo, trpí nejen člověk sám, ale hlavně jeho nejbližší okolí. Působení něčeho, co zdánlivě není, je někdy silnější, než působení toho, co je. Už jen proto, že si to člověk nechce přiznat.
Nevědomý oheň nebo voda naznačují problémy se subjektivitou (a promítají se více do vztahů, kde s objektivitou nevystačíte), zatímco nevědomý vzduch nebo země naznačují problémy s objektivitou (čímž narušují přizpůsobivost vzhledem ke světu, kde je pro silně subjektivního člověka obížné přežít). Naše kultura preferuje objektivitu (země + vzduch), proto člověk, který má problémy s ohněm nebo vodou, působí zcela normálně, dobře zapadá do společnosti, je "znormalizovaný". Na jeho nedostatek odvahy a mravní cti (oheň) nebo lidské účasti a schopnosti proniknout do hloubky (voda) se hledí pouze jako na drobnou vadu na kráse.
Nevědomý oheň
Schází spontaneita, vášeň, odvaha, neumí vyjadřovat agresivitu, je chladný, kontrolující se a ustrašený. silný vzduch + nevědomý oheň: musí rozvíjet odvahu vstoupit do světa vášní, které má tendenci racionalizací zadusit v samém zárodku, příliš se ovládá, na vše má dopředu racionální argumenty, uchovává si citový odstup a nezávislost za každou cenu; až najde odvahu ve svém srdci, až přijde na to, jak ho jeho skeptické myšlení vlastně omezuje, že jeho zdánlivý odstup ode všeho je vlastně vězením, získá konečně jeho život náboj entuziasmu a zdravého šílenství, víry v to, že život má nějaký smysl; nejprve mu ale musí dojít, že za tím, co považuje za svou ohromnou duchaplnost a mazanost, se skrývá docela obyčejná a mrňavá zbabělost silná voda + nevědomý oheň: jemnocitný člověk, který se bojí opustit svůj ochranný obal; je ovládán a vláčen svými city, ale schází mu dlouhodobá síla vůle, která by jeho životu dávala nějaký směr; nechává se životem unášet, ale dokud nenajde svůj životní cíl, může zjistit, že se motá v kruzích, že stojí v místech, kde už kdysi dávno byl silná země + nevědomý oheň: neumí experimentovat, je příliš opatrný a nechce se pouštět do žádných nejistých podniků, působí toporně a strnule; když oheň integruje, jeho život získá švih a eleganci, jeho jiskra se rozhoří; do té doby však stále jen na něco ustrašeně čeká a místo závažných kroků a rozhodnutí se drží zaběhlé jistoty
Nevědomý vzduch
Uvažuje subjektivně a svévolně, má problémy s objektivním, logickým a abstraktním myšlením. silný oheň + nevědomý vzduch: ovládán tím, v co věří, že je pravda, vyslovuje náhlé, nezdůvodněné úsudky, které znějí jako vypůjčené a nevěrohodné fráze; musí se naučit uvažovat předem a teprve potom mluvit nebo konat, musí pochopit, že chce-li někoho o něčem přesvědčit, musí své tvrzení zdůvodnit silná voda + nevědomý vzduch: žije ve své vlastní vybásněné realitě a je proto neustále v konfliktu s objektivní realitou, potlačuje objektivní úsudek, opomíjí hlas reality, raději věří svému snu, zamotává se do vlastní sítě lží a obran před skutečností, čímž mate i své okolí, neumí rozlišovat nuance, rozdíly mezi dvěma věcmi, spíše všechny hranice smývá a nemístně zobecňuje; pokud nerozvine vzduch přinášející ostré rozlišování, svobodu a nezávislost, hrozí, že se zalkne ve svém vyfabulovaném niterném světě silná země + nevědomý vzduch: vidí svět s klapkami na očích jen v měřítku užitečnosti a použitelnosti, nevidí jiné možnosti, relativnost toho, co vnímá, nemá možnost odstupu, je pohlcen každodenními starostmi a rutinou; aby se osvobodil, musí v sobě probudit touhu po poznání, která mu skutečnost ukáže z větší výšky, jinak se mu jako mravenci, který se dívá z výšky několika milimetrů, bude každá drobná potíž zdát ohromná
Nevědomý živel země
Chybí mu smysl pro realitu, neumí své záměry dotáhnout do konce, chybí mu smysl pro odpovědnost a schopnost své činnosti strukturovaně rozvrhnout a naplánovat a tento řád pak dodržovat. Nestará se o každodenní život nebo finanční prostředky. Měl by se soustředit na praktickou realizaci svých nápadů.
silný oheň + nevědomá země: zahoří, nadchne se, ale brzy mu dojde palivo, vytrvalost, hrozí mu vyčerpání tělesné, psychické i finanční; výzva spočívá v lekci trpělivosti, což je pro prudký oheň to nejtěžší, a lekci omezení, že vše má svůj rámec, počátek a konec, to je pro ohnivý typ, který by se chtěl jen bavit, tíživé; bez přijmutí limitů mu hrozí vyhoření silná voda + nevědomá země: je příliš měkký, slabý a shovívavý, chybí mu půda pod nohama, není moc spolehlivý; musí se naučit být pevnější, tvrdší, určitější, získat sebedůvěru a sílu, dokázat, že je na něj spoleh, že je schopen vykročit ze svého citlivého světa směrem ke každodenní skutečnosti, v níž je třeba být silný
silný vzduch + nevědomá země: typický věčný chlapec, který nechce přijmout závazky a povinnosti, vznáší se jako orel ve světě svých představ a myslí si, že je výjmečný; výzva spočívá v přijmutí zemské tíže a odpovědnosti a realizaci svých nápadů, které vyžadují námahu, ale umožní mu dospět a být nějakým způsobem užitečný
Nevědomý živel vody
Schází mu empatie, soucit, instinktivní jistota a schopnost nechat věcem volný průběh, nechat řeku plynout. Žije tak, aby se ho nic nedotklo, nic do hloubky neprožívá. Zůstává na povrchu, není schopen proniknout k podstatě. Důvodem je obava ze světa hlubokých emocí.
silný vzduch + nevědomá voda: citově vyschlý a velmi povrchní člověk, který se paradoxně dokáže dojmout u filmu nebo u knihy, kde konečně uvolní své potlačené city - anebo v afektu; skrze tyto výlevy si dokazuje, že je citlivý a citově bohatý a nepřipustí si, že se jedná o lacinou selanku a infantilní projev emocionality; měl by se soustředit na rozvoj opravdových citů v jejich rozmanitosti a barevnosti, to však nedokáže, protože pocity od počátku racionalizuje, zlehčuje a vysmívá se jim; odmítá soucítit s ostatními, je chladný a myslí si tak, že je nad věcí
silný oheň + nevědomá voda: ačkoliv je zmítán emocemi a vyžívá se v dramatických výstupech, je vlastně velmi neosobní, povrchní a citově plytký, je velmi aktivní, ale schází mu trpělivost, empatie, pochopení druhých; druhé používá jako diváky a posluchače pro své výstupy; touží po moci a nadvládě, ale paradoxně zakouší bezmoc; od svých pocitů bezmoci utíká k hyperaktivitě; má se naučit prožít a unést svou bezmoc a tak vyzrát: poprvé se do hloubky ponořit do svých skutečných pocitů, které budou pravděpodobně (za maskou čiperné veselosti) nejprve bolestné silná země + nevědomá voda: má přehnanou tendenci mít vše pod kontrolou, neumí nechat život volně plynout, třese se strachy před hrozbou, že mu neočekávaná situace (jako povodeň) podlomí půdu pod nohama; existuje pro něj jen jedna naprosto jasná a racionální realita a vše, co toto jeho neochvějné pojetí skutečnosti překračuje, ho děsí a ohrožuje; musí se naučit chápat, že existují věci, jež lze jenom tušit, které se nedají uchopit, zvážit, změřit, a přesto jsou hodnotné a cenné; dokud se to nenaučí, bude se paranoidně bát "duchů", i když v ně rozumem nevěří, avšak jeho infantilní pocity, které ho ovládají, ano; přes svůj skeptický pragmatismus může mít dětinské citové záliby
Kombinace 1+1, dominantní živel a jeho sekundant
Oheň + vzduch
Oheň a vzduch se dobře snáší. V harmonickém spojení dodává oheň vzduchu víru v ideály a mravní výšku, čímž vzduch ztrácí svou vypočítavou a příliš ohebnou neutralitu. Přísun vzduchu je pro oheň požehnáním, neboť se má na co vrhnout, co strávit a tak se nadšeně vrhá do čtení knih a sbírání informací. Bez vlastních idejí, vlastních cílů se však může stát, že stále něco chce, ale neví co: jaksi bezcílně plápolá sem a tam. Rád příjmá myšlenky a ideje ostatních a činí z nich obsah své vlastní vůle, stává se jejich prodlouženou rukou, rád slouží vyšší moci. Hlavní charakteristikou tohoto spojení je tedy informační hltavost a idealismus, schopnost nadchnout se pro nějaký nápad nebo koncepci, bez ohledu na to, kdo ji vymyslel.
Země + voda
Země a voda se harmonicky doplňují. Voda zemi zalévá a zúrodňuje. Země vodě posyktuje potřebné omezení jejího toku. Země bez vody vysychá a drolí se, voda bez země se bezmezně nechává vysávat a zneužívat. Zemský člověk bez vody je suchý a s tvrdou skořápkou, stává se suchou hroudou, bezcitným materialistou, který se ničeho neštítí. Země s vodou naopak poskytují člověku praktické a činorodé zaměření (země) doprovázené hlubokým citem (voda). Hodí se pro pomáhající, řemeslné, ale i umělecké profese. Země a voda jsou ženské, pasivní elementy a ve svém spojení tvoří něco typicky ženského a mateřského. Představme si řeku volně tekoucí širou krajinou - všechna živá zeleň vůkol je možná jen díky vláze vody, všechna obdělaná políčka na obou stranách jsou možná jen díky píli a pracovitosti místních obyvatel. Zemitost a realismus se mísí s péčí a pracovitostí. Voda zde získává smysl pro čas a je podřízena smyslu pro povinnost a zodpovědnost. Pasivní elementy však mohou vytvářet past v podobě pohodlnosti, stálosti a přílišného lpění na neměnných jistotách, nedostatku odvahy vyhlédnout spoza svého hobitího kopečku.
Vzduch + voda
Spojení vody a vzduchu má v sobě cosi lyrického a básnického: spojení slov a citů. Intelekt je schopen proniknout do nevídaných hloubek, cit je schopen zvlétnout do nevídaných výšin. Takový člověk má velký smysl pro harmonii a hlavně hudbu. Z této kombinace se rodí vypravači, pohádkáři a básníci, kteří jsou schopni naladit se na své posluchače, na dno lidské duše a předávat slova, která se dotýkají našich citů (Michael Ende, Franz Kafka, Jules Verne). Vzduch však někdy přílišnými touhami přichází o svou jasnost a stává se příliš subjektivní, pozoruje vše v mlhavém opraru, stává se obětí své fantazie. Naopak při převaze vzduchu a povrchnosti, může dojít k líbivé sentimentalitě a kýčovitosti, tedy zneužití živlu vody, když jí sebereme hloubku. Při příliš prudké analýze vzduch city vysouší a zůstává jen prázdný cynismus. Člověk někdy něco rozumově chápe, na nebi je ihned jasno, ale vody jsou ještě dlouho po nějakém konfliktu nebo zážitku rozbouřené. Rovnováha citu a rozumu je u tohoto člověka křehká, ale když ji najde, stává se pramenem harmonie.
Země + oheň
Toto je dynamické, úspěšné, ale potenciálně konfliktní spojení. Heslo tohoto člověka zní: konám svou vůli. Tento člověk je pracovitý, vytrvalý a energický, někdy až tvrdý. Představme si sálající kovářskou pec, v níž se taví železo nebo boha Héfaista. Tento člověk svou přesvědčivostí a pílí překoná, ohne, jakýkoli odpor. Vyzařuje, je-li v harmonii, příjemné teplo a žár domácího krbu. Když však oheň začne převládat, kde zmizí zdravý zemský smysl pro správnou míru věcí, nastává efekt "spálené země", přílišný žár, posedlost, hyperaktivita vedoucí k destruktivitě nebo manažerskému "vyhoření". Když převládne země, oheň jen doutná, a člověk se stává příliš opatrný a potlačený oheň vede k nepříjemnému vnitřnímu napětí. Pokud se spojí přesvědčivá rétorika ohně se zavilou zemskou rigiditou, vznikají konzervativní náboženští fanatici a hlasatelé neměnných pravd. Takového člověka těžko zvikláte.
Oheň + voda "Mají se k sobě jako oheň a voda." Všichni tušíme, že jde o poněkud konfliktní spojení. Oba živly jsou krajně subjektivní a emocionální. Tento člověk má velmi osobní vidění světa. Sleduje svou vnitřní pravdu. Může se stát citovým tyranem nebo fanatikem, který nevidí nalevo napravo, jenž neustále žije na hraně mezi euforií a beznadějí, vzmachem a pádem. Pokud se jim však oba živly podaří alchymicky sloučit, jsou naopak velmi vřelí a starostliví lidé. Stávají se moudrými průvodci lidských duší, neboť chápou všechny podoby lidských emocí, a přitom mají odvahu kráčet vlastní cestou nehledě na podmínky vnějšího světa. Patří sem například malíř a básník William Blake, Charles Baudelaire nebo Vincent van Gogh a mnozí další umělci, buřiči a vůdci, kteří se pohybují mezi peklem a nebem.
Země + vzduch
Tento člověk se naopak cítí dobře v objektivním světě a proto má předpoklady být společensky úspěšný. Dobře zvládá praktické a každodenní úkoly, je chytrý, šikovný a dokáže taktizovat. Může být i obchodnicky mazaný, technicky nadaný a obvykle zastává materiální hodnoty (země). Najdeme zde mnoho vynálezců, neboť tato kombinace se hodí pro vědecké bádání (pozorování, měření, fakta + analýza, abstrakce). Např. Isaac Neewton nebo Tycho de Brahe. Tyto lidé se dobře orientují ve světě peněz - tedy vzdušných symbolů materiální hodnoty. Nyní k záporům tohoto typu: mohou být poněkud sušší (vzduch vysušuje zemi) - odtud záliba v suchém humoru. To je ještě sympatické. Přílišná "vyschlost", neoživená vodou nebo ohněm - tedy zdravou dávkou subjektivity, však hraničí s bezcitností a chladným kšeftařením. Také zde najdeme technicko-byrokratické typy, šedé kancelářské myši, vyznačující se neschopností bavit se o něčem jiném, než o náplni své práce - například o počítačích, pokud pracují v IT (země = hardware, vzduch = software). Nejsou ničím "špatní", jen jim chybí barvy života, kterými by získali na individuálnosti.
Literatura:
Banzhaf, Hajo: Živly jako obraz člověka, Bratislava 2001
_-_Nymphs_and_Satyr_(1873)+2.jpg)
Příspěvky
