Existenciální terapie: dynamická psychoterapie

Irvin Yalom: Existenciální terapie: dynamická psychoterapie

Existenciální psychoterapie je forma dynamické psychoterapie. „Dynamický“ je pojem v oboru duševního zdraví často používaný – jako například ve slově „psychodynamika“; a má-li člověk pochopit jeden ze základních rysů existenciálního přístupu, je nutné jasně vymezit význam pojmu dynamická terapie. „Dynamický“ má jak laický, tak odborný význam. V laickém smyslu „dynamický“ (odvozený od řeckého dynasthai, „mít sílu nebo moc“) evokuje energii a pohyb („dynamický“ fotbalista nebo politik, „dynamo“, „dynamit“); ale toto není jeho odborný význam, neboť kdyby byl, který terapeut by se přiznal k tomu, že je nedynamický – to jest pomalý, loudavý, stagnující, netečný? Ne, tento pojem má konkrétní odborné použití, které obsahuje vlastní pojetí „síly“. Freudovým hlavním přínosem k pochopení člověka je jeho dynamický model duševního fungování – model, který předpokládá, že v člověku existují konfliktní síly a že myšlení, emoce a chování, jak adaptivní, tak psychopatologické, jsou výslednicí těchto konfliktních sil. Dále – a to je důležité – tyto síly existují na různých úrovních uvědomění; některé jsou vlastně zcela nevědomé.Psychodynamika člověka tudíž zahrnuje různé nevědomé a vědomé síly, motivy a obavy, které se odehrávají uvnitř nás. Dynamické psychoterapie jsou terapie založené na tomto dynamickém modelu duševních dějů.Prozatím v pořádku. Existenciální terapie, tak jak ji budu popisovat, se pohodlně vejde do kategorie dynamických terapií. Ale co když se zeptáme, které síly (a obavy a motivy) jsou spolu v konfliktu? Jaký je obsah tohoto vnitrního vědomého a nevědomého zápasu? Právě na tomto rozcestí se existenciální terapie loučí s jinými dynamickými terapiemi. Existenciální terapie je založena na zásadně jiném pohledu na konkrétní síly, motivy a obavy, které se v člověku vzájemně střetávají.Přesnou povahu nejhlubších vnitrních konfliktu nikdy není snadné identifikovat. Klinický psycholog pracující s postiženým pacientem málokdy dokáže zkoumat prvotní konflikty v jejich nejčistší formě. Místo toho v sobe pacient nese nesmírně složitou sadu problému: prvotní problémy jsou hluboko pohrbeny, obaleny mnoha vrstvami vytěsnění, popření, přemístění a symbolizace. Klinický vyšetřovatel se musí spokojit s klinickým obrazem mnoha nitek tak spředených dohromady, že jejich rozpletení je krajně obtížné. Pro identifikaci prvotních konfliktu je třeba použít mnoha přístupových cest – hluboké reflexe, snu, nočních můr, záblesku hlubokých prožitku a vhledu, psychotických výroku a studia dětských zážitku. Na vhodném místě tyto cesty prozkoumám, ale prozatím muže být užitečný stylizovaný, schématický výklad. Stručný přehled tří protichůdných pohledu na prototypický vnitrně-psychický konflikt člověka – freudovský, neofreudovský a existenciální – ilustruje pomocí zdůraznění rozdílů existenciální pohled na psychodynamiku.FREUDOVSKÁ PSYCHODYNAMIKAPodle Freuda je dítě ovládáno instinktivními silami, které jsou vrozené a které se, tak jako vějířovitý list kapradiny, postupně rozvíjejí v rámci psychosexuálního vývojového cyklu. Jsou tu konflikty na několika frontách: duální instinkty (instinkty ega versus libidózní instinkty nebo, ve druhé teorii, Eros versus Thanatos) jsou vzájemně protikladné; tyto instinkty se dostávají do střetu s požadavky prostředí a později s požadavky zvnitřněného prostředí – nadjá; od dítěte se požaduje, aby hledalo kompromis mezi vnitřním tlakem k okamžitému uspokojení a principem reality, jenž požaduje odklad uspokojení. Instinktivně poháněný člověk je tudíž ve válečném stavu se světem, který zabraňuje uspokojení vrozených agresivních a sexuálních sklonů.NEOFREUDOVSKÁ (INTERPERSONÁLNÍ) PSYCHODYNAMIKANeofreudovci – zejména Harry Stack Sullivan, Karen Horneyová a Erich Fromm – představují jiný pohled na základní konflikt člověka. Dítě, spíše než aby bylo poháněno instinkty a předem naprogramováno, je namísto toho bytostí, která, s odhlédnutím od vrozených neutrálních vlastností jako temperament a míra aktivace, je zcela utvářena kulturním a mezilidským prostředím. Základní potřebou dítěte je bezpečí – přijetí a souhlas od druhých lidí – a kvalita interakcí s významnými dospělými, kteří mu toto bezpečí poskytují, určuje jeho charakterovou strukturu. Dítě, přestože není poháněno instinkty, má nicméně velkou vrozenou energii, zvědavost a nevinnost těla, inherentní potenciál růstu a touhu po výlučném vlastnění milovaných dospělých. Tyto vlastnosti nejsou vždy v souladu s požadavky okolních významných dospělých a mezi těmito přirozenými tendencemi k růstu a potřebou bezpečí a přijetí nastává klíčový konflikt. Pokud dítě nemá to štěstí a jeho rodiče jsou natolik zapleteni do svých vlastních neurotických problémů, že nedokážou ani poskytnout bezpečí, ani povzbudit autonomní růst, pak u dítěte vzniká těžký konflikt. V takové situaci je růst vždy obětován ve prospěch bezpečí.
Úzkost ze smrti: definice
Nejprve mi dovolte prozkoumat význam „úzkosti ze smrti“. Budu používat synonymně několik pojmů: „úzkost ze smrti“, „strach ze smrti“, „smrtelná hrůza“, „strach z konečnosti“. Filozofové hovoří o uvědomění si „křehkosti bytí“ (Jaspers), o děsu z „nebytí“ (Kierkegaard), o „nemožnosti dalších možností“ (Heidegger) nebo o ontologické úzkosti (Tillich). Mnohé z těchto pojmů v sobě zahrnují rozdíl v důrazu, neboť lidé mohou strach ze smrti prožívat velmi odlišně. Můžeme se vyjádřit přesněji? Čeho přesně se na smrti bojíme?Badatelé zkoumající tento problém se domnívají, že tento strach je složen z několika menších, oddělených strachů. Například James Diggory a Doreen Rothmanová požádali velký vzorek (N = 563) lidí z celkové populace, aby uspořádali podle důležitosti několik dusledků smrti. Toto byly běžné obavy ze smrti, uspořádané podle klesající četnosti výskytu: 1. Má smrt způsobí žal mým příbuzným a přátelům.2. Všechny mé plány a projekty skončí.3. Proces umírání může být bolestivý.4. Už nebudu moci dále nic prožívat.5. Už se nebudu moci starat o ty, kdo jsou na mně závislí.6. Bojím se, co by se se mnou mohlo stát, existuje-li život po smrti.7. Bojím se, co by se po smrti mohlo stát s mým tělem.Z těchto obav se některé zdají pro vlastní smrt okrajové. Strach z bolesti se očividně dotýká této strany smrti; obavy z budoucího života k této otázce přistupují tak, že smrt mění na událost neznamenající konec; obavy o druhé samozřejmě nejsou strachem o sebe. Strach z vlastní záhuby je pravděpodobně v ohnisku obav: „skončí mé plány a projekty“ a „už nebudu moci dále nic prožívat“.Jacques Choron prozkoumal hlavní filozofické názory na smrt a dochází k podobnému členění. Rozlišuje tri druhy strachu ze smrti: 1. co přijde po smrti, 2. „událost“ umírání a 3. ukončení bytí. Z těchto jsou první dva, jak zdůrazňuje Robert Kastenbaum, obavy související se smrtí.2 Zdá se, že je to právě ten třetí strach, „ukončení bytí“ (zničení, vyhynutí, sprovození ze světa), jenž je více centrálním strachem ze smrti; a právě o tomto strachu pojednávám v těchto kapitolách.Kierkegaard jako první jasně odlišil strach a úzkost (děs); dal do protikladu strach, jenž je strachem z něčeho, a děs, jenž je strachem z ničeho – „nikoli“, jak ironicky poznamenal, „strachem z nějakého nic, se kterým by člověk neměl co do činění“. Člověk se děsí (neboli má úzkost z toho), že sám sebe ztratí a stane se nicotou. Tato úzkost se nedá lokalizovat. Jak říká Rollo May: „Útočí na nás ze všech stran najednou.“ Strachu, který se nedá ani pochopit, ani lokalizovat, se nelze postavit, a tudíž se stává ještě strašnějším: plodí pocit bezmoci, který nevyhnutelně vyvolává další úzkost. (Freud se domníval, že úzkost je reakcí na bezmocnost; napsal, že úzkost „je signálem oznamujícím nebezpečí“ a že člověk „očekává nástup bezvýchodné situace“.Jak můžeme s úzkostí bojovat? Tím, že ji přesuneme z ničeho na něco. Toto měl Kierkegaard na mysli, když řekl: „To nic, jež je objektem děsu, se jaksi stává stále více něčím.“ Toto má na mysli Rollo May, když říká, že „úzkost usiluje stát se strachem“.Dokážeme-li přeměnit strach z ničeho na strach z něčeho, můžeme zahájit nějakou kampaň na vlastní obranu – to jest můžeme se oné obávané věci vyhnout, vyhledat proti ní spojence, vymyslet tajemné rituály na její usmíření nebo naplánovat systematickou kampaň na její detoxikaci.
Smysl života a další základní náležitosti
Naše lidská potřeba celkového percepčního rámce a systému hodnot, o nějž lze opřít jednání, spolu tvoří „ryzí“ důvody, proč hledáme v živote smysl. Obecně se však otázka smyslu neobjevuje izolovaně: jsou na ni navázány a maskují ji další otázky, jiné než smysl per se.Vraťme se na chvíli k Tolstému, jenž se často ptal: „Má můj život nějaký smysl, který nebude zničen smrtí, jež mě nevyhnutelně čeká?“ „Všechny mé činy, cokoli dělám, budou dříve či později zapomenuty a já sám budu pryč. Proč se tedy čímkoli obtěžovat?“ Tyto otázky se netýkají smyslu, ale meta-smyslu a točí se kolem otázky pomíjivosti: zanecháme za sebou něco trvalého? Zmizíme beze stopy, a pokud ano, jak může na našem životě vůbec záležet? Je všechno bezúčelné, pokud, jak si stěžoval Bertrand Russell, „všechna námaha věku, všechno obětování, všechna inspirace, každé vzepjetí lidského ducha je předurčeno k záhubě v obrovské smrti slunečního systému a celý chrám lidského pokroku musí být nevyhnutelně pohřben pod troskami rozpadlého vesmíru?“Ernest Becker přesvědčivě argumentuje, že naší „univerzální ambicí“ je „prosperita“ („trvalé prožívání“) a že smrt je hlavním nepřítelem, s nímž musíme zápasit. Lidé se snaží překonat smrt nejen nejrůznějšími způsoby popisovanými v prvním oddíle této knihy, ale také tím, že na nich záleží, že něco ze sebe zanechají zde:Člověk překonává smrt nejen tím, že stále utišuje svůj hlad [to jest, ve zjednodušených blažených vizích nebe], ale zejména hledáním smyslu života, nějakého většího schématu, do něhož by zapadal ... Výrazem vůle je žít, palčivou touhou každé bytosti je mít vliv, zanechat stopu na této planetě, protože zde žila, vznikla na ní a pracovala, trpěla a zemřela.Přání zanechat po sobe něco, na čem by záleželo, co by se počítalo, je tedy, tvrdil by Becker, výrazem úsilí o překonání smrti. Smysl, použitý ve významu, že člověk svým životem zanechal stopu, že něco změnil, že část sebe zanechal pro potomstvo, se zdá odvozený od přání nezaniknout. Když si Tolstoj stěžoval, že jeho život nemá žádný smysl, který by nebyl zničen nevyhnutelnou smrtí, neříkal, že smrt ničí smysl, ale že neumí najít smysl, který by zničil smrt.Příliš snadno předpokládáme, že smrt a smysl jsou na sobě zcela závislé. Má-li vše zaniknout, jaký smysl může potom život mít? Má-li být naše sluneční soustava nakonec spálena na popel, proč se o něco snažit? Přesto, i když smrt dodává smyslu další rozměr, smysl a smrt nesplývají. I kdybychom uměli žít věčně, přesto bychom stále hledali smysl. Co když prožitky přecházejí do paměti a pak navždy mizí? Jaký význam to má pro smysl? Takový bývá osud prožitku. Jak by tomu mohlo být jinak? Prožitky jsou časové a člověk nemůže existovat mimo čas. Když jsou pryč, tak jsou pryč a nic se s tím nedá dělat. Zanikne minulost? Je pravda, jak řekl Schopenhauer, že „to, co bylo, existuje stejně málo, jako to, co nikdy nebylo“? Copak paměť není „skutečná“? Frankl tvrdí, že minulost je nejen reálná, ale trvalá. Lituje pesimistu, který propadá zoufalství, když vidí, jak se mu každý den s odtrženým listem ztenčuje nástěnný kalendář, a obdivuje člověka, který si každý další list uschová a s radostí vzpomíná na bohatství prožitku ve dnech, které jsou v těch lístcích kalendáře zachyceny. Takový člověk si pomyslí: „Namísto možností mám skutečnosti.“Zabýváme se zde hodnotovými soudy, nikoli faktickými tvrzeními. V žádném případě není objektivní pravda, že nic není důležité, co netrvá věčně nebo co nakonec nevede k něčemu jinému, co vytrvá věčně. Určitě existují cíle, které jsou úplné samy o sobě, aniž by potřebovaly nekonečný řetěz důvodů stojících mimo nás. Jak řekl David Hume v osmnáctém století: „Je nemožné, že by mohl existovat pokrok donekonečna a že jedna věc muže být vždy důvodem pro věc jinou. Něco musí být vhodné samo o sobě, kvůli svému okamžitému působení nebo kvůli souladu s lidským cítěním nebo prožíváním“. Kdyby žádné cíle nebyly samy o sobě úplné, kdyby vše muselo být zdůvodněno něčím jiným stojícím mimo, což by dále rovněž muselo být zdůvodněno, pak zde máme nekonečný regres: řetěz příčin, který nikdy neskončí.Nejen že se úzkost ze smrti často maskuje jako absence smyslu, ale také se úzkost pramenící z vědomí svobody a osamělosti často zaměňuje s úzkostí z absence smyslu. Považovat existenci za součást nějakého velkolepého plánu, který existuje „tam venku“ a v němž je člověku přidělena nějaká úloha, je způsobem, jak popřít vlastní svobodu a vlastní odpovědnost za plán a stavbu vlastního života a způsobem, jak se vyhnout úzkosti z nezakořeněnosti. Strach z absolutní osamělosti také člověka nutí, aby hledal identifikaci s něčím nebo někým. Být součástí větší skupiny nebo angažovat se pro nějaké hnutí nebo věc jsou účinné prostředky jak popřít osamělost.
Osamělost a vztah
Prožitek existenciální osamělosti vyvolává velmi nepříjemný subjektivní stav a tak jako u každé formy dysforie jej člověk nemůže snášet dlouho. Na osamělosti „zapracují“ nevědomé obrany a rychle ji pohřbí – pryč z dohledu vědomého prožívání. Obrany musí pracovat bez přestávky, protože osamělost je uvnitř v člověku a stále čeká na příležitost, jak na sebe upozornit. „Vlny éteru,“ jak říká Martin Buber, „se valí bez přestání, ale po většinu času máme vypnuté přijímače.“Jak se bráníme před hrůzou z absolutní osamělosti? Člověk si může vzít kus osamělosti do sebe a nést ji s odvahou, neboli, Heideggerovým pojmem,„rezolutně“. Co se týče zbytku, snažíme se vzdát se života bez partnera a vstoupit do vztahu s někým druhým, buď s bytostí sobě podobnou, nebo s bytostí božskou. Hlavní obranou před hrůzou z existenciální osamělosti je tudíž mezilidský vztah, a moje úvaha o klinických projevech existenciální osamělosti se musí nutně zaměřit na mezilidské vztahy. Ve svém důrazu se nicméně budu odlišovat od tradičních pojednání o interpersonální psychologii: nezaměřím se na takové potřeby, jako jsou bezpečí, citová vazba, sebepřijetí, uspokojení touhy nebo moci, ale místo toho se budu na vztahy dívat podle toho, jak zmírňují fundamentální a univerzální osamělost.Žádný vztah nemůže osamělost odstranit. Každý z nás je v bytí sám. Přesto můžeme samotu sdílet takovým způsobem, že nám láska vynahradí bolest z osamělosti. „Velký vztah,“ říká Buber, „prolamuje bariéry povýšené samoty, podmaňuje si její přísné zákony a staví most od já k já přes propast strachu z vesmíru.“Domnívám se, že dokážeme-li si přiznat svou osamělou situaci v existenci a s rezolutností se jí postavit, dokážeme se také s láskou obracet k druhým. Pokud nás však přemůže hrůza před propastí samoty, nenavážeme s druhými kontakt, ale místo toho po nich budeme lapat rukama, abychom se neutopili v moři existence. V tomto případě naše vztahy vůbec nebudou opravdovými vztahy, ale budou to znetvořeniny, potraty, karikatury toho, co mohlo být. Nebudeme přistupovat k druhým s plným vědomím, že jsou jako my, vnímající bytosti, rovněž osamělí, rovněž vyděšení, kteří si rovněž z pojiva věcí budují svůj zabydlený svět. V takovém případě se k druhým lidem chováme jako k nástrojům nebo k zařízení. Člověk si staví druhého člověka, teď už nikoli „toho druhého“, ale pouze „to“, do svého kruhu světa, aby tam plnil funkci. Základní funkcí je samozřejmě popření osamělosti, ale vědomí této funkce je příliš blízko k číhajícímu děsu. Je zapotřebí lepšího zamaskování: Objevují se metafunkce a my budujeme vztahy, které poskytují nějaký produkt (například moc, splynutí, ochranu, velikost nebo obdiv), který pak slouží k popření osamělosti.Tato psychická obranná organizace není nic nového: každý explanační systém chování postuluje nějaký ústřední konflikt, který je obalen vrstvami ochranných a kryjících dynamismů. Tyto nezdařené „vztahy“ se svými produkty, funkcemi a metafunkcemi tvoří to, čemu kliničtí psychologové říkají „interpersonální psychopatologie“. Popíšu klinický obraz mnoha forem patologických vztahů a u každého rozeberu jeho existenciální dynamiku. Avšak k plnému porozumění tomu, co vztah není, je nejprve zapotřebí pochopit, čím vztah v tom nejlepším slova smyslu být může.
Irvin Yalom: Existenciální psychoterapie
Irvin D. Yalom je čtenářům znám jako autor úspěšných románů a povídek z psychoterapeutického prostředí a psychoanalytické historie. Touto starší knihou se představuje též jako autor odborný. Existenciální psychoterapie je, Yalomovými slovy řečeno, první příručkou o tomto směru. Díky tomu, a také díky rozsahu se ani nedá říci, že by dávná doba vzniku zásadně vadila. Pokud si tedy odmyslíte zmínky o "novém" filmu Bezstarostná jízda.Existenciální psychoterapie tak jaksi navazuje či vychází z existencialismu, aniž by jej ovšem celý přijímala za svůj. Yalom, žák Rollo Maye (jedním textem zastoupen v Umění psychoterapie), definuje existenciální psychoterapie jako dynamický přístup k terapii, která se zaměřuje na záležitosti hluboce zakořeněné v bytí člověka. Tyto záležitosti jsou čtyři a určují strukturu knihy, jsou to: Smrt, svoboda, osamělost a ztráta smyslu.K poněkud nedominantní pozici existenciální psychoterapie uvádí historické souvislosti, která ji zavedly do antivědecké opozice, a obecné postřehy: Koneckonců, neurotičtí pacienti (i terapeuti) mají svých starostí dost, než aby si přidávali nádavkem takové bujaré položky jako je smrt a ztráta smyslu. Nejen to, existenciální filozofové předčí dokonce i psychoanalytické teoretiky v používání zamlženého a spletitého jazyka. Alespoň to v Yalomově knize nehrozí. Ovšem až později prozradí, že existenciální psychoterapie reaguje na problémy vzniklé v prostředí výchovy v nutkavé shovívavosti a naprosté svobody bez hranic v Kalifornii. Jedovatě se tomu říká krize z rozežranosti a po pár desetiletích ji pozorujeme celkem celosvětově.Již od počátku je jasné, že vzdor povinné úctě, je hlavním nepřítelem Freud a klasická psychoanalýza. Freud prakticky nedělal nic jiného než přehlížel. Je bohatě vysvětleno, jak chybně Freud přehlížel smrt a tři strany na to i proč to v rámci své teorie udělal. Nakonec jako by opravdu nejvíce vadilo, že programově přehlížel "ony síly" přesahující člověka. Zvláště, když mnohdy je patrné, že existencialistické zlé kvarteto prakticky jen převzalo roli pudu, neboť slovník knihy je překvapivě freudovský.Prvým a nejrozsáhlejším tématem je strach ze smrti, jak již bylo naznačeno kritikou Freuda. Lidé se mu brání dvěma bludnými vírami, který později sjednotil Rank: Vírou ve vlastní neporušitelnost a absolutního zachránce. Zde se objevuje zajímavá disproporce, tyto "víry" jsou považovány za škodlivé, avšak náboženství - víra v absolutního zachránce par excellence - je označována za prospěšnou. V průběhu knihy se ostatně ukazuje, že Yalom říká překvapivě mnoho základních a zásadních postřehů a fungování a vzniku náboženství. Kupříkladu různé techniky důkazu "věčné mladosti" jako je promiskuita nebo náboženské obavy. Není právě zde kořen islámského terorismu - kdy mladí a úspěšní přestávají být mladí a noví mladí jim ohrožují i ono úspěšný?Smrt je něco jako určitý druh přednášejících. Neslyšíte, co říká, dokud si nesednete do první řady. Celkově je poselstvím první části zjištění, že teprve uvědomění si smrtelnosti umožňuje plné prožívání. Místy je text poplatný sedmdesátým letům, moodyovskému pátrání po smrti a nacházení existenciálních fakt na místech, kde již prostě úřaduje jenom smrt. Kolem otrávené studně nalezneme spoustu osob reflektujících smrtelnost, avšak rozhodně nebudou podstatné pro existenciální nimrání na předměstí bohatého města.Druhá část knihy je o svobodě a přináší zajímavé souvislosti, patrně nejzajímavější z celé knihy. Svázána je odpovědnost, autorství, volba a především vůle. Odpovědnost je podstatou samostatnosti a přináší nejen osamění, ale i zneklidňující svobodu. Jak pravil Fromm: Dokonce i tyran je lepší než vůbec žádný vůdce. Pokud nestanoví hranice rodiče, rády je potom stanoví různé spolky. Yalom konstatuje, že klasické psychoneurotické problémy byly již v 70. letech v Kalifornii naprostou raritou, namísto toho nastupovaly freudovské antiproblémy - lidé nevědí, co je jejich problém. Vyhýbání se zodpovědnosti, odmítání samostatného chování, neschopnost rozhodnutí a volby. Zde Yalom uvádí program zaměřený na vytvoření odpovědnosti, který se nakonec ukázal býti v podstatě dobře organizovanou sektou se všemi absolutistickými požadavky na fungování jednotlivce.Kromě obecných postřehů a úvah je značná část věnována též samotné psychoterapeutické práci. Nejen konkrétním kazuistikám, ale i studiím úspěšnosti, porovnávání, metodickým a praktickým otázkám. Mnohdy Yalom vytahuje pozapomenuté terapeuty. Kapitola o vůli je postavena na terapii vůle Otto Ranka a kritika Freuda se zde konečně staví na méně vágní zásady - jeho psychický determinismus neponechává příliš místa pro vůli a svobodnou volbu. Rank tvrdil, že oidipský komplex má jedinou funkci, aby si dítě uvědomilo, že nemůže cokoli, aby se naučilo nedůvěřovat svému chtění. Kritika se nese v duchu citátu Sylvana Tomkinse, že Psychoanalýza je systematických výcvikem v nerozhodnosti.Autor však varuje i před buddhistickým ideálem života bez přání a emocí, který považuje spíše za něco jako vyhoření, ačkoliv například takové kurzy vědomého umírání, jiný příklad z buddhistické praxe by spadaly do jeho prospěšné kategorie uvědomění si své smrtelnosti. Ještě překvapivější je označení věštebných technik, například I-ťing, za přenechání rozhodnutí na něčem, tedy techniku vyhnutí se rozhodování. Člověk, který se účastní na rozhodování na sebe totiž bere odpovědnost za realizaci rozhodnutí. Vnucené rozhodnutí nezavazuje (a proto patrně tak rádi volíme špinavé politiky, aby za nás vykonali špinavou práci rozhodování).Vyhýbání se rozhodnutí umožňují též pravidla. Zde Yalom doslovně jmenuje náboženství a nařízení linkující život a chránící tak před nutností volby (a nutností odpovědnosti alias dospění). Jinou stranou problému pravidel je víra v jejich smysl sám o sobě. Yalom se ptá, proč je důslednost povyšována nad všechno ostatní. Vzápětí problematiku odlehčuje historkou z vlastní terapie: "Až budete do Clevelandu balit kufry, nezapomeňte si přibalit revolver. ...Když nebudete moct spát, vždycky se budete moct zastřelit."Poněvadž jednotlivé existenciální problémy se prostupují, jsou kapitoly stále tenčí a tenčí (viz obsah). Třetí je o osamělosti, ačkoliv to znamená především to, že je o vztazích. Příliš často mylně považujeme citovou vazbu k jednomu člověku za důkaz intenzity a čistoty lásky. Dle Fromma je to však příklad symbiotické lásky, která se projevuje sadistickou nebo masochistickou formou. Kromě něj Yalom obecnou teorii vztahů čerpá z Maslowa a Bubera. V terapeutické části pak dává především odpověď na otázku: "K čemu jsou mi lidé dobří?"I tato část obsahuje velice zajímavé postřehy. Sebevražda je zde vyložena jako magický čin - lidé na mě budou ještě dlouho vzpomínat - dosažení nesmrtelnosti. Opět jsou zde náboženské důsledky: Jedinečnost znamená i osamělost, proto se lidé stávají součástí jiného člověka nebo skupiny lidí. Dle Whiteheada je osamělost podmínkou opravdové náboženské víry. Náboženství je tím, co člověk dělá se svou samotou.Kromě těchto výprav do obecné teologie je v této části proveden obsáhlý rozbor terapeutického vztahu, patrně jeden z nejrozsáhlejších, zabývající se detailně všemi aspekty, od formálních až po ty bytostně existenciální. Navzdory směru, který vyžaduje vřelost a jisté otevření se, nakonec Yalom konstatuje nutnost jistého odstupu, neboť pacient má jediného terapeuta, ale ten má mnoho pacientů.Poslední existenciální obavou je ztráta smyslu, zde Yalom vychází z Viktora Frankla, jakkoli jej popisuje se všemi jeho vrtochy, a Maddiho. Druhý jmenovaný rozdělil projevy existenciální choroby, tj. ztráty smyslu na křižáctví (což pozorujeme formou řádění zapálených konvertitů a nových fundamentalistů), nihilismus (útočení na smysl čehokoli) a vegetování (právě zde uvádí jako příklad onu Bezstarostnou jízdu). V celé knize a zvláště zde jsou použity úryvky z L.N. Tolstoje. Nejen autor si zde povšiml, že chudý sedlák ztrátou smyslu nikdy netrpí, a že je vyhrazena pouze pro osoby od jisté úrovně blahobytu. Zcela závěrem pak píše, že čistá ztráta smyslu pramení z galaktické perspektivy pohledu na život jednotlivce a terapeut musí pacientovi pomocí od ní odhlédnout. Ostatně, i podle zmiňovaného Budhy není otázka po smyslu života povznášející.Překlad knihy je čtivý i ve šroubovaných a složitých souvětích. V poslední kapitole se překladateli vloudily dva překlepy - japonský básník, mistr haiku je Bašó, Pašó majó u Turkó, a podobně chasidský svatý rabín se obyčejně přepisuje jako cadik.
RNDr. Jaromír Kopeček, Ph.D.
Zejména zájemcům o psychoterapii je známa celá řada knih, emeritního amerického profesora psychiatrie Yaloma, které vyšly v českém překladu v nakladatelství Portál a byly jimi vlídně přijaty. Kniha, která je předmětem této recenze se od ostatních, nám již známých knih prof. Yaloma liší tím, že je systematickým úvodem do existenciální psychoterapie,oboru, který se vyvinul ze stále velmi populární humanistické psychologie, resp. z jejího prolínání s filosofií existence, ale i fenomenologií a psychoanalýzou. Její vystoupení znamenalo v psychologii obrat od laboratorního studia chování zvířat (behaviorismu) k tematizaci lidských hodnot a s tím souvisejícími významnými aspekty lidského života. V tomto smyslu jsou hlavními tématy Yalomovy knihy, psané stejně zajímavým ilustrativním způsobem jako jeho ostatní knihy, čtyři životní témata: smrt, svoboda, sociální izolace a chybění životního smyslu. Hluboká psychologická analýza těchto témat staví čtenáře nejen před panorama lidské existence, ale uvádí ho také do podstaty existenciální psychologie a psychoterapie.Hned na začátku své knihy její autor výrazně poukazuje na obtížnost slovně popsat a vysvětlit fenomén psychoterapie a vymezit takové psychické kvality, jako je např. laskavá péče, neboť každý terapeut přidává do své praxe cosi osobitě podstatného. Yalom, nazývaje to „přísadami“, to srovnává s kořením v jídlech a jeho záměrem je, jak říká, „navrhnout a osvětlit přístup k psychoterapii - teoretickou strukturu a řadu technik vyvěrajících z této struktury - který poskytuje oporu mnoha přísadám v terapii“. Také vymezit slovy co je „existenciální orientace“ není snadné, „neboť základy existenciální orientace nejsou empirické, ale hluboce intuitivní“, píše autor, nicméně však charakterizuje existenciální terapii jako „dynamický přístup k terapii, který se zaměřuje na záležitosti hluboce zakořeněné v bytí člověka“. Z těchto záležitostí pak v dalším textu věnuje pozornost již výše zmíněným tématům, ale ještě předtím konfrontuje s existenciální terapií jako „dynamickou psychoterapií“ psychodynamiku freudovskou, neofreudovskou (interpersonální) a podrobně analyzuje obor existenciální psychoterapie. Srovnávaje ji s Freudovou dynamickou strukturou, shledává, že je stejná, ale má rozdílný obsah; Freudovu sekvenci: pud→úzkost→obranný mechanismus nahrazuje: uvědomění si základní záležitosti→úzkost→obranný mechanismus. Těmito „základními záležitostmi“ „trpícího, bojácného člověka“ jsou: smrt, svoboda, osamělost a ztráta smyslu, které „tvoří hlavní osnovu existenciální psychodynamiky“. Jejich analýza pak tvoří podstatnou část této zajímavé knihy.
Prof. PhDr. Milan Nakonečný
Pražské nakladatelství Portál uvedlo v závěru roku 2006 na knižní trh mimořádné dílo Irvina D.Yaloma s názvem Existenciální psychoterapie. Českému čtenáři se tak se značným zpožděním / původní anglické vydání vyšlo v roce 1980/ dostává do rukou cenný text, ve kterém se jeho autor zabývá čtyřmi velkými tématy lidského života, tedy smrtí, svobodou, existenciální izolací a nepřítomností smyslu, a to v kontextu dynamické, tedy existenciální psychoterapie. I když je kniha určena především psychologům, psychiatrům a všem, kteří „usilují o hlubší sebepoznání“, rozhodně by neměla uniknout pozornosti těm lékařům, zdravotním sestrám a ostatním reprezentantům pomáhajících profesí, kteří jsou často konfrontováni se smrtí svých pacientů či klientů. Důvod je prostý: značná část knihy tematizuje na vysoké teoretické a přitom srozumitelné úrovni, problematiku smrti. Bylo by chybou se domnívat, že pouze lidé, jejichž životní pouť končí v limitovaném čase, například z důvodu onkologických či jiných závažných nemocí, zažívají úzkost plynoucí ze zřejmé konečnosti a z problémů týkajících se smyslu konečného lidského života. Autor dokládá, že příčina existenciální úzkosti, která nás provází celý život a s kterou se také celý život nějakým způsobem vyrovnáváme, je spjata s vědomím smrti. To, že je každý člověk smrtelný a že jeho život je limitovaný, je zkušenost, poznávaná již v útlém věku /tedy mnohem dříve než se obecně soudí/, stejně tak, jako je popírána a vytěsňována způsoby, které „ovládají“ a nabízejí /právě dětem/ dospělí lidé, tedy ti, kteří ji již nějakým způsobem „zvládli“. Lze předpokládat, že poznatky a zkušenosti, které v celistvé formě Yalom nabízí čtenářům, umožní členům ošetřujících a pečujících týmů lépe porozumět a vhodněji reagovat i na existenciální a akcelerovanou úzkost ze smrti svých těžce nemocných nebo nevyléčitelně nemocných pacientů. Objemná kniha /526 stran!!/ o existenciální psychologii je rozdělena ve shodě s vybranými tématy lidského života do čtyř velkých problémových celků.Po nezbytném úvodu, kde jsou informace o existenciální orientaci a existenciální psychoterapii, je v první části tematizována smrt. Obsahem jednotlivých kapitol je život, smrt a úzkost, pojetí smrti u dětí, smrt a psychopatologie a konečně smrt a psychoterapie.Druhý problémový celek je věnován svobodě, a to s důrazem na odpovědnost a vůli.Obsahem třetího celku je osamělost, resp. existenciální osamělost, kde po jejím ozřejmění následuje například návod k pochopení mezilidských vztahů.Závěrečný celek pojednává o ztrátě smyslu /problém smyslu, smysly života, ztráta smyslu v klinických implikacích a klinický výzkum/ a psychoterapeutických strategiích při oslabení nebo ztrátě smyslu. V doslovu autor zdůrazňuje, že „každý z nás touží po trvalosti, zakořeněnosti, společenství a řádu: přesto všichni musíme čelit nevyhnutelné smrti, nezakořeněnosti, osamělosti a ztrátě smyslu. Existenciální psychoterapie je založena na modelu psychopatologie, který tvrdí, že úzkost a její maladaptivní důsledky jsou reakcí na tyto čtyři základní záležitosti“. Lze konstatovat, že stručněji a výstižněji nelze obsah knihy charakterizovat. Samozřejmě, že nechybí pečlivě vypracovaný poznámkový aparát /bibliografické odkazy/ a rejstřík. Je třeba ocenit též práci překladatele Ivo Millera, který se též významně podílel na výsledné kvalitě textu.Zbývá doplnit, že Irvin D.Yalom je emeritním profesorem psychiatrie na Stanfordově univerzitě /USA/ a že se český čtenář mohl již v minulosti seznámit s celou řadou jeho kvalitních publikací. Za všechny jmenujme alespoň tyto tituly: Když Nietzsche plakal /2000, 2003/, Máma a smysl života /2001,2002/ a Láska a její kat /2004/. Všechny uvedené knihy, i řadu dalších, vydalo nakladatelství Portál.
Prof.PhDr. RNDr. Helena Haškovcová CSc.
překladech Yalomových knih byla mezera. Vztah ke smrti a svobodě - horizont autorových odborných a beletristických prací, Yalomova obdivuhodná práce s těžce nemocnými a umírajícími - jsou neopakovatelné, blízké i vzdálené, srozumitelné, neopakovatelné, převážně však důvěrně přesvědčivé. O jeho pojetí existenciální terapie jsme se mohli mnohé domnívat. Dnes můžeme bezpečněji vědět.Po přečtení jsem tuto těžkou, vzácnou a dobře vázanou knihu zasunul do profesionální knihovny k autorově Teorii a praxi skupinové psychoterapie, pod Chválu psychoterapie a blíže k jeho beletrii. Ještě prozradím, že k autorově Léčbě Schopenhauerem. Tam mohu obě knihy nalézat v jejich vzájemné významovosti.Yalom jako teoretik hledí ozřejmit existenciální psychoterapii, aniž by podlehl pokušení zpochybnit základy jiných psychoterapeutických přístupů a tím méně si vzít na mušku naše dobové představy o rozumu. Chce osvětlit teoretickou strukturu a řadu technik k posílení existence. Poskytnout existenciální oporu nebo významnou existenciální „přísadu“ dobrým psychoterapeutickým směrům. Kniha je psána pro studenty a praktikující psychoterapeuty. Nepředpokládá filosofující pochybnost čtenáře.V úvodu čteme definici: „Existenciální terapie je dynamický přístup k terapii, který se zaměřuje na záležitosti hluboce zakořeněné v bytí člověka.“ Hluboce zakořeněná existenciální psychoterapie nahlížená v autorově horizontu dynamické psychoterapie pak může být o to méně průkaznou a hlouběji intuitivní, než jakou nacházíme v pracích daseinsanalytiků. Autor hledí intuitivně nebo umělecky, k existenciálně významným skutečnostem. V sobě vlastním rozpoložení a postoji vnímá a vyjadřuje existenciální tematiku. Vidí ji odděleně od samotného vidění, ve vlastní významovosti. Neusiluje o fenomenologické rozumění ani o fenomenologickou průkaznost.Autor, je-li teoretikem, je pozitivně empirickým existencionalistou. Předkládá čtenáři významně vědecké pojetí smrti, svobody, osamělosti a smyslu. Jeho pojetí smrti a svobody je tvrdé. Jedinečně a podnětně rozpracovává zejména bezvýjimečnost smrti, iluzivní ochrany před ní, samozřejmost svobody.V Rejstříku knihy nehledejme odvolání na Edmunda Husserla. Lehkou vzpomínku na otce transcendentální fenomenologie váže k plaveckému zážitku. Nevyjadřuje se k Husserlovu kritickému myšlení, fenomenologickému vidění, úhlu pohledu, rozvržení světa. Autorovo pojetí Heideggerova Dasien, poukazuje k „tam“, nikoli „zde“, jak je běžné. Da-sein nalézám mezi sebou a bytím. Mezi klientem a jeho bytím ho hledím ošetřovat.Autorova klinická zkušenost s existenciální problematikou je obsáhlá a objevná. Zejména čtyři kapitoly první části knihy: Život, smrt a úzkost. Pojetí smrti u dětí. Smrt a psychopatologie. Smrt a psychoterapie., přináší řadu významných podnětů k zamyšlení se nad smrtí, k rozlišení zdravějších a méně zdravých naladění se na smrt. Větší nebezpečí míjení či omylu nalézám ve 2. části, věnované svobodě. Ta je rozdělená do dvou kapitol: Odpovědnost. a Vůle. Chybí mi kapitoly Touha, Odhodlání mít svědomí, Mlčenlivé volání a možná i jiné. Ty by mohly být životnější, nadějnější, radostnější, pro naše zdraví možná léčebně prospěšnější než pro Yalomovy Američany. Mohu se však domnívat, že tady i tam působí touha a odhodlání převážně ku prospěchu zdravého života. Svoboda nám zatím asi není až takovou samozřejmostí a tíží. Souvisí také s vlastněním a vyvlastněním, s rozdíly v kultuře vlastnění, se vztahem ke světu, kterých se autor nepotřebuje tak významně dotýkat jako my. Třetí část knihy je věnována osamělosti a čtvrtá smyslu života. Nadhled je méně filosofický a místy i vnitřně rozporný. Např. čtvrtá část věnovaná smyslu života vyvolává a zároveň zpochybňuje otázku smyslu života.Textový rozsah, propracovanost a síla po sobě jdoucích částí knihy tedy negradují. První a druhá část jsou ve větším souladu s mnohým obecnějším rozmyslem nežli třetí a čtvrtá část. Ty posouvají existenciální tematiku blíže mravním a hodnotovým autoritám, blíže psychologie a teologie.Yalomova existenciální psychoterapie nedostižně propracovává smrt, připomíná tíhu svobody, osamělosti a ztráty smyslu ve světě. Autorovy pohledy jsou praktické, kasuisticky doložené, podnětné a přínosné. Přesto je zřejmé, že jen zúženě čerpá z naší, evropské tradice. Poděkujme za podnět, ale především hleďme i k širším fenomenologickým a existenciálním možnostem našeho kontinentu. Medard Boss fenomenologicky existenciálně pojednal prostor, čas, dějinnost, tělovost, spolubytí, vyladěnost a další nám společné existenciály. Martin Heidegger ještě významněji poukazuje k bytí, času, řeči, pravdě, svědomí, rozpoložení, rozumění, upadání, světskosti a k mnoha dalším významově léčebným možnostem. Také touha a radost jsou tu. Mají existenciální rozpoložení, kterému můžeme rozumět.

Irvin D. Yalom: Existenciální psychoterapie
Úvod Existenciální terapie: dynamická psychoterapieExistenciální orientace: cizí, leč zvláštně povědomá Obor existenciální psychoterapie Existenciální terapie a akademická komunita 1. SMRT
Život, smrt a úzkost Vzájemné propojení života a smrti Smrt a úzkostPřehlížení smrti v psychoterapeutické teorii a praxi Freud: Úzkost bez smrti
Pojetí smrti u dětí Všudypřítomnost obav ze smrti u dětí Pojetí smrti: Vývojová stadia Úzkost ze smrti a vznik psychopatologie Výchova dětí na téma smrti.
Smrt a psychopatologieÚzkost ze smrti: psychopatologické paradigma VýlučnostAbsolutní zachránce Směrem k ucelenému pohledu na psychopatologii Schizofrenie a strach ze smrti Existenciální paradigma psychopatologie: výzkumné poznatky
Smrt a psychoterapie Smrt jako hraniční situaceSmrt jako prvotní zdroj úzkosti Problémy psychoterapie Životní uspokojení a úzkost ze smrti: terapeutický opěrný bod Desenzitizace smrti 2. SVOBODA
Odpovědnost Odpovědnost jako existenciální záležitost Vyhýbání se odpovědnosti: klinické projevy Přijetí odpovědnosti a psychoterapie Vědomí odpovědnosti v americkém stylu Odpovědnost a psychoterapie: výzkumné poznatky Meze odpovědnosti Odpovědnost a existenciální vina
Vůle Odpovědnost, vůle a jednáníKe klinickému pochopení vůle: Rank, Farber, May Vůle a klinická praxePřání Rozhodnutí – volba Minulost versus přítomnost v psychoterapii 3. OSAMĚLOST
Existenciální osamělost Co je existenciální osamělost? Osamělost a vztah Existenciální osamělost a interpersonální psychopatologie
Existenciální osamělost a psychoterapie Návod k pochopení mezilidských vztahů Jak konfrontovat pacienta s osamělostí Osamělost a setkání pacienta s terapeutem 4. ZTÁTA SMYSLU
Ztráta smyslu Problém smyslu Smysly života Ztráta smyslu: klinické implikace Klinický výzkum
Ztráta smyslu a psychoterapie Proč potřebujeme smysl? Psychoterapeutické strategie
Doslov Poznámky Rejstřík

Egostavy

Christine Lister-Ford: Transakční analýza
Jako směr v psychoterapii, k nám byla transakční analýza nepřímo uvedena bestselerem jejího zakladatele, amerického psychiatra E. Berne´ho Jak si lidé hrají (1970, s úvodem M. Plzáka); kniha byla dodatkem k jeho dílu o transakční analýze v psychoterapii a v české literatuře byl tehdy termín „transakční analýza“ nahrazován termínem „analýza přenosu“, snad pro vyhnutí se obvinění z ideologické diverze, protože v jistém smyslu navazovala na psychoanalýzu. Transakční analýza je chápána jako analýza komunikace dvojího druhu: ve vnějším smyslu jako komunikace s partnerem interakce a ve vnitřním smyslu jako komunikace s emocionálními a intelektuálními složkami vlastní osobnosti; oba druhy komunikace vytvářejí funkční jednotu. Autorka naší knihy, britská psychoterapeutka, označuje tuto vnitřní autokomunikaci jako vývojový „model egostavů“, který „mapuje významné ranné zážitky (Dítě). vlivy druhých (Rodič) a integraci předchozích dvou do reality, do situace tady a teď (Dospělý)…Egostavy a životní scénář mapují vnitřní a mezilidské obtíže, které mohou vzniknout, jestliže ranné potřeby dítěte zůstanou neuspokojeny“. V předmětné Berne´ho knize se problémy s egostavy v sociální interakci projevují jako různé druhy životních, manželských, sexuálních a jiných druhů her, např. „Kdyby nebylo tebe“, nebo „Vidíš jak se obětuji“. Podle Lister-Fordové tyto „psychologické hry“ jsou „opakující se vzorce chování“, které „posilují a udržují scénář jedince“, tj. jeho sociální role jako produkty egostavů. „Scénář je nevědomý životní plán vytvořený v ranném dětství, který je postaven na rozhodnutích, k nimž došlo v reakci na vnější vlivy a vnitřní zranitelnost“. Po velmi stručném teoretickém úvodu autorka naší knihy s uváděním příkladů popisuje „cíle transakčněanalytického poradenství a psychoterapie“, jimiž jsou: autonomie, vnímavost, spontánnost, blízkost (vztahu k druhému). Za filosofický základ transakční analýzy pokládá humanistickou psychologii, „navzdory silným kořenům v psychoanalytické teorii“. Více než devadesát procent textu je potom věnováno praktickým otázkám, počínaje navázáním vztahu v poradenské praxi. Prakticky založený výklad pokračuje pojednáním o rozvoji vnímavosti, „znovunabytí spontánnosti a schopnosti navazovat blízké vztahy“ a končí kapitolou o autonomii. Kniha je především praktickou příručkou, z níž mohou pro svou odbornou činnost čerpat nejen transakční analytikové, ale všichni, kdo se zajímají o psychologické poradenství a psychoterapii.
Prof. PhDr. Milan Nakonečný
http://www.portal.cz/scripts/detail.php?id=20976
Předmluva
Eric Berne byl nápaditý a tvořivý teoretik i praktik, který rozvinul praktické a důmyslné způsoby práce s emočními problémy. Jeho klasické zásady a terapeutické techniky zůstávají i dnes stejně užitečné jako v okamžiku, kdy je formuloval. V této knize jsem čerpala z berneovských zásad a přístupů s cílem ukázat umění transakčněanalytické praxe. To se odráží i v poznámkách a doporučené literatuře. Tyto zásady jsem zarámovala do současného vztahového přístupu k terapeutickému setkání a ukázala jsem, co při něm klient a poradce s největší pravděpodobností zažívají.Knihu jsem psala pro studenty poradenství, stejně jako pro lidi z praxe, kteří chtějí lépe porozumět možnostem praktického uplatnění transakčněanalytické teorie. Čtenáři si z tohoto přístupu odnesou nejvíc, když s pomocí cvičení, jimiž je text prokládán, vztáhnou uváděné myšlenky ke konkrétní práci s klientem i sami k sobě. Kniha se týká především procesu a praxe. Text se řídí typickým schématem práce s klientem při užití TA a umožňuje zvolit krátkodobou či dlouhodobou variantu. Jednotlivé přístupy a dovednosti jsou představovány v tom stadiu práce, kdy jsou potřebné, a tak si mohou čtenáři utvářet základnu dovedností ruku v ruce se zlepšováním samotného průběhu poradenství. Hlubší poznatky o příslušných teoriích lze čerpat z doporučené literatury.První kapitola nabízí přehled o původu, fi lozofi i, klíčových východiscích a cílech transakčněanalytického poradenství, jeho vývoje a možného uplatnění. Je zde uveden přehled stadií terapeutického procesu spolu se základními terapeutickými intervencemi podle zásad transakční analýzy.První část se zaměřuje na utváření poradenského vztahu – jak vybudovat terapeutické spojenectví a vytvořit struktury, v nichž může poradenství začít.Druhá část ukazuje, jak může transakčněanalytický poradce utvářet a prohlubovat sebeuvědomování klienta, a v důsledku toho posilovat jeho schopnost jasně uvažovat a řešit problémy. To obecně vede k oslabování příznaků, jež se projevovaly na začátku.Třetí část prohlubuje práci poradce s klientem – prostřednictvím navázání kontaktu s jeho vnitřním dítětem mu poradce pomáhá odkrývat, co stojí v pozadí jeho problémů.Čtvrtá část ukazuje, jak poradce začleněním a propojením práce umožňuje klientovi posun směrem k osobní autonomii. Na závěr je věnována pozornost ukončení poradenského vztahu.Všechny kapitoly s výjimkou té první jsou doplněny cvičeními, jejichž cílem je umožnit poradci vstřebat a propojit naučený materiál z každé části textu. Pro každou etapu práce jsou jasně stanoveny cíle, žádoucí výsledky a dovednosti.Během bezmála dvaceti let školitelské a supervizní práce jsem zjistila, že jedním z nejlepších způsobů učení je pro studenty poslech audionahrávek z poradenských sezení. Vybízím studenty, aby si svou práci s klienty nahrávali a pořizovali si doslovný přepis krátkých úseků práce. Tato forma seberefl exe je skvělým způsobem autosupervize. Zjistíte, že si z této knihy odnesete víc, pokud jako pomůcku pro cvičení uvedená v textu využijete nahrávky z vlastních sezení. Pomůže vám to udělat si přehled o tom, jak uváděné teorie a dovednosti využíváte v praxi. Při využívání této formy záznamů nezapomínejte na etické zásady a po užití pásky smažte.Chci poděkovat redaktorce této ediční řady. Francesca Inskipp mi umožnila tuto knihu napsat a dala mi volnost, abych ji zpracovala po svém, neochvějně mne povzbuzovala a podporovala. Dále chci poděkovat Alison Poyner z nakladatelství Sage, která, když se blížil okamžik dokončení knihy, byla ochotně k dispozici, byla pružná a vstřícná.Jsem vděčná svým klientům, studentům a supervidovaným, kteří mne toho tolik naučili – doufám, že se mi v textu podařilo vyjádřit úctu k jejich moudrosti a schopnostem učit druhé; jsem vděčná mnoha svým učitelům TA po celém světě, kteří mne inspirovali k učení a hlubšímu porozumění; a konečně své trenérce Becky, trenérovi tenisu Amrovi a svým dvěma skotským teriérkám, Tessie a Bethy – ti všichni mě během dlouhých měsíců psaní udržovali v kondici!Doufám, že i vy si své putování s transakční analýzou užijete.
Návrat k vnitřním prožitkům
Dialog egostavůTato technika se může odehrát několika způsoby.* Poradce vyzve klienta, aby oddělil své tři egostavy, Rodiče, Dospělého a Dítě. Má si představit, že sedí na různých židlích a má přecházet mezi židlemi a vytvářet dialog jednotlivých stavů ega. V dialogu zpravidla převládají vzájemné výměny mezi Rodičem a Dítětem a poradce pravidelně podněcuje klienta, aby se postavil na místo Dospělého, aby dialog shrnul a zasáhl.Dialog egostavů je technika velmi užitečná k oddělení myšlenek, pocitů a chování jednotlivých stavů ega a k jejich prozkoumání z pohledu klientovy vnitřní zkušenosti. Většinou jsme na své vnitřní dialogy tak zvyklí, že si neuvědomujeme, jak nás mohou odvádět od skutečných přání a potřeb. Lidé, kteří ovlivnili utváření našeho referenčního rámce, nyní obývají náš mozek a rozhodují o způsobech, jak smýšlíme o druhých, o světě i o sobě. To prožíváme jako vnitřní dialog.Vynesení dialogu egostavů na světlo má dvě hlavní funkce:- objasňující funkce nám umožňuje slyšet, které vlivy v nás zůstaly a nadále nás ovlivňují;- funkce odstupu nám umožňuje poodstoupit a poslouchat, co říkáme – máme možnost zaslechnout sami sebe.Výsledkem jsou působivá zjištění či vhledy. Zaslechnout sami sebe na nás působí stejně, jako když zaslechneme, jak o nás mluví někdo jiný. Donutí nás to zastavit se, přemýšlet a ptát se.Příprava dialogu egostavůZpravidla se použijí tři židle, jedna pro každý ze stavů ega, s cílem vynést na světlo dialog mezi Rodičem a Dítětem, který se zpravidla odehrává pouze vnitřně. Dospělý egostav přebírá úlohu prostředníka mezi nimi a rozhoduje o realitě. Tato funkce za normálních okolností chybí nebo je zatlačena silou dialogu mezi Rodičem a Dítětem, který zpravidla převažuje. Dialog egostavů pomáhá posilovat fungování Dospělého. Klienti jsou zpravidla fascinováni tím, co sami sebe slyšeli při dialogu egostavů říkat. Jejich vnitřní komentáře, které brali za samozřejmou „realitu“, vyneseny na světlo chřadnou a ztrácejí na síle.Jak vytvořit dialog egostavůNejdřív ze všeho techniku klientovi popište. Vyzvěte ho, aby rozestavil tři židle a popsal, jak která představuje jeden stav ega. Je užitečnější, když to udělá klient, protože si může vybrat různé typy židlí, které představují prožívané vlastnosti egostavu: například vysoká rovná židle bude zastupovat přísného Rodiče a nízká stolička vystrašené Dítě. Také vzdálenost mezi židlemi bude mít svůj význam. Pokud však máme k dispozici jen obyčejné, stejné židle, tyto možnosti odpadají. Dospělý je zpravidla umístěn mezi Rodiče a Dítě, čímž se zdůrazní jeho funkce prostředníka.Povězte klientovi, že může svobodně přecházet mezi židlemi a hovořit z pozice jednotlivých egostavů.Klient si poté zvolí židli, z níž začne, zpravidla je to buď Dítě, nebo Rodič, podle toho, kterou stranu dialogu pociťuje v daném okamžiku jako silnější. Z pozice zvoleného egostavu nahlas vyslovuje slova, která zpravidla slýchá jen ve svém nitru, ve svém vnitřním světě. Když klient přestane mluvit z pozice jednoho stavu ega, přesune se na jinou židli, aby mluvil z pozice druhého stavu. Řeč míří na prázdnou židli představující ten egostav, který právě „domluvil“. Postup pokračuje, dokud:- se nedospěje k rozhodnutí,- to jeden z egostavů nevzdá, nebo - se neobjeví slepá ulička.Slepá ulička je „konec“ či uvíznutí, kdy oba egostavy pevně setrvávají na svých pozicích. Jestliže se dospěje do slepé uličky a nelze ji rovnou vyřešit, je třeba ji specifi kovat (zopakovat, co klient řekl, aby se uvíznutí objasnilo) a domluvit se, že se k situaci vrátíte při následujícím sezení.V průběhu dialogu je vždy třeba zapojit Dospělého – vyzvat klienta, aby se přesunul na židli představující dospělý egostav. V praxi k tomu často dochází právě na návrh poradce, protože klienta zpravidla pohlcuje dialog Rodič–Dítě. Dospělý sehraje důležitou úlohu, pomůže dospět k rozhodnutí nebo upozorní na uvíznutí dialogu ve slepé uličce. Na konci každého úseku dialogu egostavů požádejte klienta, aby si přesedl na židli Dospělého a shrnul dosavadní práci.Klientům je někdy trapné mluvit k židlím a mají pocit, že jsou příliš na očích a že to není užitečné. Pokud klient nechce dialog egostavů použít, je důležité to respektovat. Jakákoli technika je užitečná jen tehdy, když se při ní klient necítí nepříjemně. Techniku je možné přizpůsobit tak, aby lépe odpovídala klientovi (nebo dané situaci). Užitečnou modifi kací může být verze, kdy klient střídavě pronáší jednotlivé části dialogu z jediné židle – „Co na to říká vaše Dítě?“, „Máte na to Rodičovu odpověď?“, „Souhlasí s tím váš Dospělý?“ a tak dále. Někteří klienti se při takto upravené technice cítí lépe.
* Mezi dobře známé přístupy k dialogu egostavů patří: Stuntz, E.: „Technika více židlí“(„Multiple chair technique”), Transactional Analysis Journal, 3 (1973), s. 105–108; McNeel, J.:„Rozhovor Rodiče“ („The Parent interview“, Transactional Analysis Journal, 6 (1976), s. 61–68.
Co je transakční analýza?
Transakční analýza, díky svým jednoznačným výrokům vyvěrajícím ze snadno přístupného materiálu, díky své akceschopné povaze a díky malému rozsahu své odborné terminologie (v praxi sestávající z pouhých pěti slov: Rodič, Dospělý, Dítě, hra a scénář), nabízí snadno osvojitelný rámec. Eric Berne, Principy skupinové léčbyZjistíte, že transakční analýza (TA) je dynamický a inteligentní způsob práce, který ponechává prostor vaší tvořivosti a intuici. V praxi nabízí TA širokou škálu pojetí, z nichž lze čerpat porozumění nejrůznějším situacím, od jednoduchých až po ty složitější. TA má své kořeny v psychoanalýze, čerpá z kognitivních a behaviorálních škol, přijímá informace z existenciálních úvah, využívá fenomenologickou metodologii a v jejím středu stojí klient. S tím, jak TA nadále rozvíjí svoji teorii, dovednosti a práci se vztahy, usiluje o začleňování a modifikování toho nejužitečnějšího, co praxi přinášejí ostatní přístupy.TA ve svých psychologických pojetích a jejich praktickém uplatňování slučuje kognitivní, emocionální, behaviorální a fyzické rozměry. Mnozí by přidali též rozměr duchovní. TA má svou teorii duše, teorii emocí, teorii chování a teorii spojitostí mezi těmito oblastmi a somatickými či tělesnými zážitky. To z ní činí jedinečně obsáhlý a přizpůsobivý poradenský a psychoterapeutický přístup, který umožňuje pružné a vysoce cílevědomé formulace potřeb klienta i potřebných intervencí.Zdroje a vlivyMyšlenky, pojetí a dovednosti TA jako první formuloval a rozpracoval americký psychiatr Eric Berne. Na začátku čtyřicátých let 20. století Berne zahájil psychoanalytický výcvik s tím, že bude sám psychoanalýzu praktikovat. Během výcviku se však Berne setkal se dvěma lidmi, kteří významně ovlivnili rozvoj jeho vlastního myšlení. To ho vedlo k odklonu od tradiční psychoanalýzy a k vytvoření nových radikálních a tvořivých formulací pojetí, jazyka i praxe psychoterapie. Paul Federn vyvolal Berneův zájem o psychologii ega a pomohl mu utvořit si vlastní názor na strukturu osobnosti. Model stavů ega (tzv. egostavů) člověka, který Berne nakonec vytvořil, se skládá ze tří součástí, jimiž jsou Rodič, Dospělý a Dítě, a stal se nejznámějším ze stavebních kamenů teorie a praxe transakční analýzy.Další významný vliv představoval Erik Erikson, díky němuž si byl Berne trvale vědom důležitosti sociálních a vývojových vlivů na formování osobnosti. Vývojový pohled se odráží v mnoha klíčových koncepcích TA, které uznávají, že rané zážitky formují vnitřní psychické struktury, jež jsou rozhodující pro naše jednání.Berne rozpracoval své myšlenky prostřednictvím terapeutické praxe, ve svých dílech i při diskusích s kolegy. Dychtivě se učil a využíval každou příležitost k prohloubení svých vědomostí a zkušeností. Následovalo rychlé šíření TA, díky její snadné dostupnosti a tvořivému přístupu. Berne zažíval překvapení, když se z jeho knih, které psal jako čtivé klinické texty pro psychoanalytiky, staly bestsellery a po celém světě se prodaly miliony výtisků. TA byla přejímána a užívána jako nástroj v mnoha různých oblastech. Berneova práce sehrála v uplynulých 50 letech významnou úlohu v přetváření přístupu k duševnímu zdraví. Se základy TA teorie se seznamují studenti většiny poradenských studijních programů.Základní stavební kameny TAZákladní stavební kameny, s nimiž budeme pracovat v celé této knize, tvoří podstatu TA teorie a praxe. Jsou to rozbor egostavů, transakce, hry a scénáře. Model jedince: model egostavůModel egostavů je sám o sobě vývojovým modelem, který mapuje významné rané zážitky (Dítě), důležité vlivy druhých (Rodič) a integraci předchozích dvou do reality, do situace tady a teď (Dospělý). Závažné nedostatky při uspokojování potřeb dítěte nakonec vedou k psychickému oslabení a závažným intrapsychickým vadám. Egostavy a životní scénář mapují vnitřní a mezilidské obtíže, které mohou vzniknout, jestliže rané potřeby dítěte zůstanou neuspokojeny.Teorie komunikace: transakceDalší mimořádnou stránkou TA je teorie komunikace, tedy transakční analýza jako taková, jež umožňuje pochopit nejen to, jak vnitřní svět ovlivňuje interakce s druhými, ale umožňuje pochopit i samotné interakce. To je cenné v terapeutickém vztahu, dává nám to možnost volby a zlepšování komunikace.Psychologické hryHry jsou opakující se vzorce chování, které vedou k důvěrně známým „špatným“ pocitům. Přestože si zpravidla tyto vzorce do jisté míry uvědomujeme, nejsme si vědomi psychologických hnacích sil a „neukončených záležitostí“, které stojí v jejich pozadí. Hry posilují a udržují scénář jedince.ScénářScénář je nevědomý životní plán vytvořený v raném dětství, který je postaven na rozhodnutích, k nimž došlo v reakci na vnější vlivy a vnitřní zranitelnost. Pomocí analýzy těchto čtyř stránek člověka se podnítí klientova vnímavost, klient získá větší kontrolu nad vlastním životem a je lépe schopen měnit svůj osud.
Navázání vztahu
První schůzka klienta s poradcem je významnou událostí. Stejně jako v případě jakéhokoli nového vztahu je atmosféra nabita nadějemi, očekáváními, obavami a úzkostmi. Klient dává hodně v sázku. Připustil, nejdřív sobě a teď vám, že ne všechno je v pořádku. To ho okamžitě staví do zranitelného postavení. Odhalil své citlivé místo. To je samo o sobě velmi odvážný čin. Vlastně tím nepřímo vyslovil svůj pocit bezmoci – to, že považuje za obtížné svůj problém řešit sám a že vás žádá o pomoc. Před klientem stojí velký otazník: „Je můj problém řešitelný?“K vašim hlavním cílům patří:- setkat se s klientem,- zjistit, jaké má těžkosti,- umožnit klientovi, aby zjistil, jakým způsobem pracujete a co mu můžete nabídnout,- zodpovědět klientovy otázky.K nejdůležitějším výsledkům prvního setkání patří:- umožnit klientovi informované posouzení toho, zda jste vy a TA poradenství tím, co chce,- rozhodnout, zda klientovi můžete nabídnout, co chce,- rozhodnout, zda spolu uzavřete počáteční poradenskou smlouvu,- pokud má poradenství pokračovat, předběžně se dohodnout na přístupu.Setkání s klientemVytvoření vhodného emočního prostředíSvou žádostí o pomoc vám klient sděluje své přesvědčení, že jste schopni svými znalostmi a terapeutickými dovednostmi změnit jeho situaci. Klient uvěřil, vkládá důvěru ve vás a vaši schopnost mu pomoci. Jen bezcitný poradce by nepociťoval úžas a pokoru, jestliže mu druhý projevil takovou důvěru.RaportVytvořit vhodné emoční prostředí a přizvat do něj bližního ke společné výpravě je samozřejmě důležité. Prvním krokem je navázat raport. Poradce nabídne uvolněné, srdečné a přijímající prostředí, v němž klient může začít pociťovat oproštění od jakýchkoli nevítaných soudů (ať už ze strany poradce, či jeho samého), a pozvánku k prozkoumání jeho problémů. Raport je vyjadřován mimoslovně i slovně. Začíná věnováním pozornosti základním potřebám fyzické pohody klienta. Sem patří:- předporadenské informace – např. jak se dostat na místo a informace o parkování,- příjemné prostředí,- informace o umístění toalet,- prostor pro kuřáky,- nabídka nápoje,- jasná informace o případné čekárně,- dotaz na to, zda židle je odpovídající a pohodlná.Stejně důležité je vymezení a dodržování času:- zahájení i ukončení včas,- informace o délce sezení,- předběžné vymezení předpokládaného počtu sezení,- informování klienta o tom, že se sezení blíží ke konci.Tím, že těmto záležitostem věnujete pozornost, projevujete klientovi úctu a sdělujete mu, že jste poradcem, který se vhodně a promyšleně postará o dodržování vymezených hranic.EmpatieEmpatie je druhá nezbytnost pro vytvoření přívětivé atmosféry. Empatie je schopnost naladit se na druhého, vcítit se do jeho zážitků bez ztráty svého vlastního prožívání reality. Jde o to, co možná nejvíce se přiblížit druhému člověku, aniž dojde ke splynutí či spojení s ním a aniž se staneme jeho součástí. Někteří autoři uvádějí, že se rodíme s vrozenou schopností empatického naladění. Mnozí z nás jsme se naučili potlačovat svá empatická spojení, vidět pouze to, co se očekává, že „uvidíme“, a zbytek vypouštět. Stejně tak čich, chuť, hmat, sluch a „vnitřní“ pocity máme sklon „krotit“. TA poradce se musí naučit své smysly znovu naladit. Potom bude mít k dispozici bohatý zdroj cenných informací, jejichž využívání mu umožní prohloubit empatický kontakt. Základy rozvoje empatie spočívají v důkladném pozorování klienta spolu s citlivým naladěním na to, co se nám snaží sdělit slovně i mimoslovními signály.
Případová ukázka: Tom
Tomův vnitřní dialog se jednoznačně odehrával mezi chladným, strohým, trestajícím rodičovským egostavem převzatým od tety a mezi Dítětem, které hluboce postrádalo lásku a bylo nuceno ustupovat, což byla jediná linie obrany, kterou mohlo užívat. Tom dal přednost jediné židli. Začal z pozice Dítěte.Dítě: Cítím se hrozně osamělý. Nikdo mě nemá rád.Poradkyně: Pročpak máte pocit, že vás nikdo nemá rád?Dítě: Nevím. [pauza] Něco se mnou musí být v nepořádku.Poradkyně: Co by s vámi mohlo být v nepořádku?Dítě: Neměl bych tu být.Poradkyně: Neměl byste tu být.Dítě: Neměl.Poradkyně: Proč ne?Dítě: Nevím.Poradkyně soudí, že Tomovo vnitřní Dítě patrně dospělo do první zastávky a že bude zřejmě užitečné přizvat Rodiče (Tomovu tetu). Zkonzultuje to s Tomem.Poradkyně: Asi bude užitečné poslechnout si, co nám k tomu může říct vaše teta. Co myslíte?Dítě: Nevím. [pauza] Mám strach.Poradkyně: Z čeho máte strach?Dítě: Nemá mě ráda.Poradkyně: No, z toho jde strach. Co kdybychom se podívali, co nám k tomu může říct váš Dospělý?Poradkyně záměrně volí „my“, aby vystrašenému Dítěti naznačila, že není samo. Navrhuje, aby Dítě přišel podpořit Dospělý, zatímco ona zůstane nablízku. To pomůže Tomovi posílit jeho schopnost snášet a mírnit vlastní obavy. Kdyby se to pokusila udělat sama, sebrala by Tomovi příležitost naučit se, jak být prostředníkem mezi svými problematickými pocity. Mohla by podpořit neužitečnou závislost.Dítě: No – ano, to zní dobře.Poradkyně: Tomův Dospělý, máte co říct k nápadu přivést Rodiče? [Poradkyně to formuluje takto, aby dala Tomovi čas změnit egostav: přechod pokaždé vyžaduje několik okamžiků.]Dospělý: Ano, mám. [Hovoří k Dítěti.] Tohle je pro tebe důležité, Tome, a tentokrát na to nejsi sám. Myslím, že bys to měl zkusit. [Tom se vrací do stavu Dítěte.]Dítě: Dobře.Poradkyně: Takže, Tomova teto, co byste chtěla říct? [Poradkyně znovu dává Tomovi čas na přechod mezi egostavy.]Rodič: Tohle se mi nelíbí. Všechny tyhle emoce nejsou nutné.Poradkyně: Povězte nám něco víc.Rodič: Musíš si s životem nějak poradit. Moc lidí tráví příliš času tím, že se litují. Poradkyně: Mluvíte o Tomovi?Rodič: Ano. Má všechno, co si jen může přát, a měl by být vděčný. Je zámožný, má dobrou práci.Poradkyně: Je osamělý.Rodič: Pcha! Osamělý. To je rozmazlenost. Samotnému je člověku líp. Lidem se nedá věřit. Chtějí jen vaše peníze.Poradkyně: To je silné tvrzení.Rodič: Vždyť je to pravda!Poradkyně: Tom si chce někoho najít a usadit se.Rodič: Je mu líp samotnému.Poradkyně: Proč jste si tím tak jistá?Rodič: Viděla jsem, jaké to je, když jsou lidé zranění. Člověku je líp, když se mu druzí do ničeho nepletou.Poradkyně: Zranil vás někdo?Rodič: Do toho vám nic není.Poradkyně: Omlouvám se, nechtěla jsem se vás dotknout. Jen jsem měla pocit, že vás možná někdo zranil.Rodič: No, možná ano. Ale nechci o tom mluvit.Poradkyně: Ne, jistěže ne. Děkuji, že jste mi to řekla.Poradkyně rozpoznává, jak ohromně významné je toto přiznání Rodiče.Není nezbytné v tuto chvíli pokračovat a Rodič jasně naznačil, že dospěl do zastávky. V brnění Rodiče je teď dostatečná skulina, která dává Dítěti prostor pro pocit větší jistoty. Dítě potřebuje dostat příležitost svěřit se s tím, co si z přiznání Rodiče odnáší.Poradkyně: Slyšelo jsi to, Tomovo Dítě? [Znovu dává Tomovi čas ke změně egostavu.]Dítě: Ano. Neuvědomil jsem si, že to bylo takhle. To mění celý obrázek, že?Poradkyně: To ano.Dítě: Není to všechno ve mně, že ne?Poradkyně: Ne, ne, to není.Dítě: Je těžké to strávit, po tak dlouhé době. [Pauza, pak jako by mluvil sám k sobě.] Vážně to není ve mně.Tom sedí v zamyšlení několik okamžiků potichu, zjevně vstřebává, co slyšel. Když vypadá, že je znovu schopen řeči, promluví poradkyně.Poradkyně: Můžeš mluvit?Dítě: Ano.Poradkyně: Co kdybychom se zeptali Dospělého na jeho názor?Dítě: Ano. Dobře. [Je důležité, aby Tom integroval zkušenost obou egostavů do Dospělého, aby se tento úsek práce mohl uzavřít.]Poradkyně: Povíte nám svůj názor, Tomův Dospělý? [Nastává malá pauza a Tom se téměř neznatelně posouvá na židli.]Dospělý: No, myslím, že je jasné, proč se Dítě cítí nechtěné. Záhada je vyjasněna. Jeho Rodič nevěří lidem a nechce je kolem sebe. Se samotným Tomem to nemá nic společného.Poradkyně: To je pravda.Dospělý: Tom už se nemusí cítit špatně. Nejde o něj.Poradkyně: Máte pravdu.Poradkyně: Můžeš mluvit?Dítě: Ano.Poradkyně: Co kdybychom se zeptali Dospělého na jeho názor?Dítě: Ano. Dobře. [Je důležité, aby Tom integroval zkušenost obou egostavů do Dospělého, aby se tento úsek práce mohl uzavřít.]Poradkyně: Povíte nám svůj názor, Tomův Dospělý? [Nastává malá pauza a Tom se téměř neznatelně posouvá na židli.]Dospělý: No, myslím, že je jasné, proč se Dítě cítí nechtěné. Záhada je vyjasněna. Jeho Rodič nevěří lidem a nechce je kolem sebe. Se samotným Tomem to nemá nic společného.Poradkyně: To je pravda.Dospělý: Tom už se nemusí cítit špatně. Nejde o něj.Poradkyně: Máte pravdu.Tom udělal velký krok v konfrontování svého přesvědčení, že nemůže být milován, a svých pocitů, že není dost dobrý. Společně s poradkyní zpochybnil svůj referenční rámec. Tom teď „odstranil několik cihel“ ze své zdi a dovoluje poradkyni, aby zahlédla jeho Dítě. Vidí teď, že skutečný problém spočívá někde jinde (teta). Zcela jasně se ukázal rozdíl mezi zkušeností Dítěte, zvnitřněním Rodiče a realitou Dospělého.Při následujícím sezení bude Tom potřebovat skutečně pochopit, co to znamená pro něj a pro způsob, jakým žije. Bude třeba ještě pracovat na lepším pochopení toho, jaký to má význam a jaký dopad bude mít nové uvědomění si skutečností na jeho život. V další kapitole se podíváme na to, jak to spolu s poradkyní udělá.
Jungovská psychoterapie
C. G. Jung (1875–1961) byl Švýcar, syn evangelického faráře. Manželství jeho rodičů bylo konfliktní. Otec trpěl pochybnostmi ve víře, syn ho považoval za slabého a bezmocného, vzájemně se odcizili. Matka byla neatraktivní, obézní, neurotická a rozpolcená, takže vlastní zkušenosti z dětství usnadnily Jungovi později odmítnutí Freudova oidipovského komplexu. Nechodil rád do školy, vyhýbal se druhým dětem, raději si sám četl. Trpěl neurotickým omdléváním, které mu umožnilo nějakou dobu se škole vyhýbat. Již v dětství měl sklon ke snění a pozoroval na sobě různé úrovně prožívání. Rozvíjel své široké filozofické a kulturní zájmy. Vystudoval lékařství a specializoval se na psychiatrii. Pracoval nějakou dobu na psychiatrické klinice v Curychu, vedené E. Bleulerem. V počátcích své odborné dráhy publikoval významnou práci o asociačním experimentu. Seznámil se s Freudovým přístupem a s Freudem se osobně spřátelil. Stal se jednou z vedoucích postav mezinárodního psychoanalytického hnutí, Freud ho dokonce označoval za svého nástupce. Postupně se však s Freudem odborně i osobně rozešel.Začal rozvíjet koncepci archetypů a kolektivního nevědomí. Opakovaně cestoval za odlišnými kulturami do Afriky, Asie i Ameriky, aby našel doklady pro své názory. Svůj přístup nazval analytickou psychologií. Byl otcem pěti dětí, manželka se účastnila jeho odborného života. V Bollingenu u curyšského jezera si po etapách po tři desetiletí budoval podle svých představ neobvyklý dům, tzv. bollingenskou věž.
Z Jungova učení vešla v širokou známost zejména typologie, dělící lidi na extraverty a introverty, a dále metoda asociačního experimentu jako prostředku k odkrývání nevědomých komplexů. Komplex je nevědomý a do značné míry osamostatněný soubor představ a tendencí. Může blokovat přirozený běh duševního života a může se projevovat až jako druhé já, které stojí v protikladu k vědomému já. Je-li silně afektivně nabitý, může dokonce převládnout v usměrňování psychické činnosti. Z hlediska „já“ jsou čtyři možné vztahy ke komplexu: naprostá neznalost jeho existence, identifikace, projekce a konfrontace. Pouze konfrontace může vést k plodnému vyrovnání se s komplexem a k jeho rozřešení. V praktické práci s pacientem viděl Jung první úkol psychoterapie v objasňování nevědomých souvislostí. Na rozdíl od psychoanalýzy sedí pacient v pohodlném křesle proti terapeutovi jako při přátelské rozmluvě a čeká na vynořování duševních obsahů, které souvisejí s komplexem obsahujícím pacientův hlavní problém. Psychoterapie postupuje v sedmi stupních, které zahrnují: 1. snížení prahu vědomí, aby se mohly vynořovat obsahy nevědomého, 2. vynořování obsahů nevědomí ve snech a představách, 3. zachycení a uchování těchto obsahů ve vědomí, 4. prozkoumání a pochopení smyslu jednotlivých obsahů, 5. začlenění tohoto smyslu do celkové situace jedince, 6. přivlastnění a zpracování nalezeného smyslu a 7. organické včlenění problému do celkové psychiky pacienta (Jacobiová, 1992). Podstatnou součástí je analýza snů. Sen „mluví“ v obrazech, myšlenky se objevují v archaické řeči. Pro porozumění snům je proto důležité studovat projevy dětí a primitivních národů. Na rozdíl od Freuda chápal Jung sny jako přirozené spontánní nezahalované vyjádření nevědomých procesů. Potíže při jejich výkladu nejsou zaviněny freudovským cenzorem, způsobujícím „přestrojení“, ale tím, že sny nehovoří jazykem bdělého života. Svůj výraz nacházejí v symbolickém jazyce. Aby člověk sen pochopil, musí se naučit tomuto jazyku rozumět. Většina snů má podle Junga „kompenzační funkci“: pomáhají dostat z nevědomí do vědomí to, co ve vědomí chybělo. Kromě výkladu snů je součástí psychoterapeutické práce také využívání aktivní imaginace, kdy si má pacient vyvolat nějaký dojem, snovou představu nebo fantazii, soustředit se na ni a nechat ji rozvíjet. Jung rozšířil Freudovu definici libida: libido znamená veškerou psychickou energii, nejen energii sexuální. Je obecnou dynamickou silou. Pojem nevědomí rozšířil Jung tak, že k osobnímu nevědomí připojil ještě kolektivní nevědomí, které podle něj obsahuje zkušenosti celého lidstva a jeho kultury, předané každému jedinci. Charakteristické obrazy či vzorce, v nichž se tyto zkušenosti vyjadřují, nazval archetypy. Jsou to pravzory pocitů a poznání a pravzory lidské existence vůbec. K významným archetypům patří persona (maska, role, kterou jedinec hraje na veřejnosti), stín (soubor primitivních impulzů, ale i spontaneity a tvořivosti), anima (ženské prvky v mužské psychice), animus (mužské prvky v ženské psychice), „self“ (celost a integrace osobnosti) aj.
Stín představuje stinné stránky naší osoby, nepříjemné a nemorální aspekty našeho já, k nimž se nechceme hlásit. Jsou v něm opačné tendence, než je námi zvolená forma života, je to naše odvrácená strana. Nemusí být vždy hodné zavržení, patří k nim i normální instinkty a tvůrčí impulzy. Živá postava stín potřebuje, bez něj by byl život neúplný a plochý. Anima a animus vycházejí z představy, že v každém jedinci jsou kromě jeho přirozené maskulinity či femininity přítomny také rysy odpovídající opačnému pohlaví. Personifi kací ženské povahy v nevědomí muže je anima a personifi kací mužské povahy v nevědomí ženy animus. Jsou to vštípené obrazy zkušeností předků s bytostmi opačného pohlaví a přispívají k porozumění druhému pohlaví. Mohou se také promítat na osoby opačného pohlaví v našem okolí a mohou být jednou z příčin mimořádné přitažlivosti. Animus nese rysy racionality, moci, bezcitnosti a umíněnosti, představuje spontánní utváření názoru, který ovládá city. Anima je jemnější, vřelejší a citovější, představuje spontánní utváření citu.Moudrý stařec či starý mudrc je personifi kací duchovního principu, je univerzální postavou ve světových náboženstvích a v mytologii. Jeho protějškem je velká matka země, která představuje chladnou a hmotnou přírodní podstatu. Tyto archetypy mají podle Junga odrážet vlastní podstatu muže a ženy: muž je svou podstatou duchovní, žena materiální. Archetyp otce vystupuje symbolicky v podobě otce tvůrce, otce trestajícího a otce milujícího. K těmto fantazijním a snovým zážitkům se hledají mj. analogie v Bibli, kde lze nalézt cholerického trestajícího otce Starého zákona a dobrého otce Nového zákona. Rovněž v ontogenetickém vývoji si dítě vytváří obraz otce nebezpečného a ohrožujícího i otce laskavého a vlídného. Archetyp matky se vyskytuje v podobách matky země, pečující a ochraňující nebeské matky, bohyně plodnosti, či temné mateřské bohyně, která pohlcuje, svírá a omezuje. Self jako archetyp znamená u Junga něco jiného než self u současných psychoanalytiků, kde představuje pohled na sebe, sebepojetí. V jungovské psychologii je self „pravé já“, „úplné bytostné já“, jímž se završuje proces osobnostního zrání. Je to celost, která je nadřazena vědomému „já“ a zahrnuje jak vlastní bytost vědomou („já“ – ego), tak složku nevědomou.
Jung předložil optimističtější pojetí lidské přirozenosti než Freud. Jsme motivováni zrát, zlepšovat se a rozvíjet. Vývoj není rozhodnut v dětství, ale pokračuje během celého života, přičemž závažné jsou zejména změny ve středním věku, mezi 35 a 40 lety, kdy může docházet ke krizím. Pro mnohé lidi je to podle Junga doba, kdy vyřešili své základní pracovní a rodinné vztahy, ale ztrácejí nadšení a mohou pociťovat prázdnotu. Zatímco první polovina života je zaměřena navenek a jejím úkolem je socializace , stát se společenským člověkem, splnit svoje úkoly ve společnosti a v rodině, druhá polovina by měla být zaměřena spíše dovnitř a měla by směřovat k integraci všech vědomých a nevědomých složek osobnosti, kterou Jung nazývá individuace . Člověk se má stát sebou samým. V procesu individuace dochází postupně k posunu v archetypech, který má 4 stadia. V prvním stadiu jde o přiznání si destruktivních sil v našem stínu a uznání temné stránky naší přirozenosti. Ve druhém stadiu bychom měli přijmout i rysy opačného pohlaví, tj. animu u mužů a anima u žen. Ve třetím stadiu se vyrovnáváme s moudrým starcem a matkou zemí a ve čtvrtém bychom pak měli dosáhnout svého integrovaného, pravého „plného já“.Pomoc při uvedeném procesu individuace je Jungem chápána jako podstatná součást terapeutické práce. Značná část Jungových pacientů byla ve druhé polovině života a mnozí trpěli bezcílností života a strachem ze smrti. Snažil se jim najít jejich vlastní fi lozofi ckou orientaci. V používání metod byl Jung pružný, postup přizpůsoboval osobnosti jednotlivého pacienta. Začínal čtyřmi konzultacemi za týden a postupně je omezoval na 1–2krát týdně. Využíval metody odreagování, interpretace, podporu i výchovné působení, již zmíněnou analýzu snů a aktivní imaginaci, kreslení i pohybové techniky. Kladl důraz na prožívání, protože pouhé intelektuální porozumění nestačí. Rozlišoval mezi cílem psychoterapie u lidí v první polovině života, kteří teprve budují vnější život, a ve druhé polovině života, kdy je psychologickým úkolem cesta do nitra k individuálnímu naplnění.Od terapeuta Jung požaduje, aby se vciťoval do tajemství nemocného. Domnívá se, že i zdánlivě nepochopitelné chování a bludy schizofreniků jsou reakcemi na lidské citové problémy a mají smysl. Jungova psychologie nachází u psychóz i neuróz množství motivů, které spontánně a univerzálně vystupují v mýtech, pohádkách a fantaziích. Jung věnoval zkoumání mytologických motivů velkou část své práce.
Dokončení v knize Základy psychoterapie