Egostavy

Christine Lister-Ford: Transakční analýza
Jako směr v psychoterapii, k nám byla transakční analýza nepřímo uvedena bestselerem jejího zakladatele, amerického psychiatra E. Berne´ho Jak si lidé hrají (1970, s úvodem M. Plzáka); kniha byla dodatkem k jeho dílu o transakční analýze v psychoterapii a v české literatuře byl tehdy termín „transakční analýza“ nahrazován termínem „analýza přenosu“, snad pro vyhnutí se obvinění z ideologické diverze, protože v jistém smyslu navazovala na psychoanalýzu. Transakční analýza je chápána jako analýza komunikace dvojího druhu: ve vnějším smyslu jako komunikace s partnerem interakce a ve vnitřním smyslu jako komunikace s emocionálními a intelektuálními složkami vlastní osobnosti; oba druhy komunikace vytvářejí funkční jednotu. Autorka naší knihy, britská psychoterapeutka, označuje tuto vnitřní autokomunikaci jako vývojový „model egostavů“, který „mapuje významné ranné zážitky (Dítě). vlivy druhých (Rodič) a integraci předchozích dvou do reality, do situace tady a teď (Dospělý)…Egostavy a životní scénář mapují vnitřní a mezilidské obtíže, které mohou vzniknout, jestliže ranné potřeby dítěte zůstanou neuspokojeny“. V předmětné Berne´ho knize se problémy s egostavy v sociální interakci projevují jako různé druhy životních, manželských, sexuálních a jiných druhů her, např. „Kdyby nebylo tebe“, nebo „Vidíš jak se obětuji“. Podle Lister-Fordové tyto „psychologické hry“ jsou „opakující se vzorce chování“, které „posilují a udržují scénář jedince“, tj. jeho sociální role jako produkty egostavů. „Scénář je nevědomý životní plán vytvořený v ranném dětství, který je postaven na rozhodnutích, k nimž došlo v reakci na vnější vlivy a vnitřní zranitelnost“. Po velmi stručném teoretickém úvodu autorka naší knihy s uváděním příkladů popisuje „cíle transakčněanalytického poradenství a psychoterapie“, jimiž jsou: autonomie, vnímavost, spontánnost, blízkost (vztahu k druhému). Za filosofický základ transakční analýzy pokládá humanistickou psychologii, „navzdory silným kořenům v psychoanalytické teorii“. Více než devadesát procent textu je potom věnováno praktickým otázkám, počínaje navázáním vztahu v poradenské praxi. Prakticky založený výklad pokračuje pojednáním o rozvoji vnímavosti, „znovunabytí spontánnosti a schopnosti navazovat blízké vztahy“ a končí kapitolou o autonomii. Kniha je především praktickou příručkou, z níž mohou pro svou odbornou činnost čerpat nejen transakční analytikové, ale všichni, kdo se zajímají o psychologické poradenství a psychoterapii.
Prof. PhDr. Milan Nakonečný
http://www.portal.cz/scripts/detail.php?id=20976
Předmluva
Eric Berne byl nápaditý a tvořivý teoretik i praktik, který rozvinul praktické a důmyslné způsoby práce s emočními problémy. Jeho klasické zásady a terapeutické techniky zůstávají i dnes stejně užitečné jako v okamžiku, kdy je formuloval. V této knize jsem čerpala z berneovských zásad a přístupů s cílem ukázat umění transakčněanalytické praxe. To se odráží i v poznámkách a doporučené literatuře. Tyto zásady jsem zarámovala do současného vztahového přístupu k terapeutickému setkání a ukázala jsem, co při něm klient a poradce s největší pravděpodobností zažívají.Knihu jsem psala pro studenty poradenství, stejně jako pro lidi z praxe, kteří chtějí lépe porozumět možnostem praktického uplatnění transakčněanalytické teorie. Čtenáři si z tohoto přístupu odnesou nejvíc, když s pomocí cvičení, jimiž je text prokládán, vztáhnou uváděné myšlenky ke konkrétní práci s klientem i sami k sobě. Kniha se týká především procesu a praxe. Text se řídí typickým schématem práce s klientem při užití TA a umožňuje zvolit krátkodobou či dlouhodobou variantu. Jednotlivé přístupy a dovednosti jsou představovány v tom stadiu práce, kdy jsou potřebné, a tak si mohou čtenáři utvářet základnu dovedností ruku v ruce se zlepšováním samotného průběhu poradenství. Hlubší poznatky o příslušných teoriích lze čerpat z doporučené literatury.První kapitola nabízí přehled o původu, fi lozofi i, klíčových východiscích a cílech transakčněanalytického poradenství, jeho vývoje a možného uplatnění. Je zde uveden přehled stadií terapeutického procesu spolu se základními terapeutickými intervencemi podle zásad transakční analýzy.První část se zaměřuje na utváření poradenského vztahu – jak vybudovat terapeutické spojenectví a vytvořit struktury, v nichž může poradenství začít.Druhá část ukazuje, jak může transakčněanalytický poradce utvářet a prohlubovat sebeuvědomování klienta, a v důsledku toho posilovat jeho schopnost jasně uvažovat a řešit problémy. To obecně vede k oslabování příznaků, jež se projevovaly na začátku.Třetí část prohlubuje práci poradce s klientem – prostřednictvím navázání kontaktu s jeho vnitřním dítětem mu poradce pomáhá odkrývat, co stojí v pozadí jeho problémů.Čtvrtá část ukazuje, jak poradce začleněním a propojením práce umožňuje klientovi posun směrem k osobní autonomii. Na závěr je věnována pozornost ukončení poradenského vztahu.Všechny kapitoly s výjimkou té první jsou doplněny cvičeními, jejichž cílem je umožnit poradci vstřebat a propojit naučený materiál z každé části textu. Pro každou etapu práce jsou jasně stanoveny cíle, žádoucí výsledky a dovednosti.Během bezmála dvaceti let školitelské a supervizní práce jsem zjistila, že jedním z nejlepších způsobů učení je pro studenty poslech audionahrávek z poradenských sezení. Vybízím studenty, aby si svou práci s klienty nahrávali a pořizovali si doslovný přepis krátkých úseků práce. Tato forma seberefl exe je skvělým způsobem autosupervize. Zjistíte, že si z této knihy odnesete víc, pokud jako pomůcku pro cvičení uvedená v textu využijete nahrávky z vlastních sezení. Pomůže vám to udělat si přehled o tom, jak uváděné teorie a dovednosti využíváte v praxi. Při využívání této formy záznamů nezapomínejte na etické zásady a po užití pásky smažte.Chci poděkovat redaktorce této ediční řady. Francesca Inskipp mi umožnila tuto knihu napsat a dala mi volnost, abych ji zpracovala po svém, neochvějně mne povzbuzovala a podporovala. Dále chci poděkovat Alison Poyner z nakladatelství Sage, která, když se blížil okamžik dokončení knihy, byla ochotně k dispozici, byla pružná a vstřícná.Jsem vděčná svým klientům, studentům a supervidovaným, kteří mne toho tolik naučili – doufám, že se mi v textu podařilo vyjádřit úctu k jejich moudrosti a schopnostem učit druhé; jsem vděčná mnoha svým učitelům TA po celém světě, kteří mne inspirovali k učení a hlubšímu porozumění; a konečně své trenérce Becky, trenérovi tenisu Amrovi a svým dvěma skotským teriérkám, Tessie a Bethy – ti všichni mě během dlouhých měsíců psaní udržovali v kondici!Doufám, že i vy si své putování s transakční analýzou užijete.
Návrat k vnitřním prožitkům
Dialog egostavůTato technika se může odehrát několika způsoby.* Poradce vyzve klienta, aby oddělil své tři egostavy, Rodiče, Dospělého a Dítě. Má si představit, že sedí na různých židlích a má přecházet mezi židlemi a vytvářet dialog jednotlivých stavů ega. V dialogu zpravidla převládají vzájemné výměny mezi Rodičem a Dítětem a poradce pravidelně podněcuje klienta, aby se postavil na místo Dospělého, aby dialog shrnul a zasáhl.Dialog egostavů je technika velmi užitečná k oddělení myšlenek, pocitů a chování jednotlivých stavů ega a k jejich prozkoumání z pohledu klientovy vnitřní zkušenosti. Většinou jsme na své vnitřní dialogy tak zvyklí, že si neuvědomujeme, jak nás mohou odvádět od skutečných přání a potřeb. Lidé, kteří ovlivnili utváření našeho referenčního rámce, nyní obývají náš mozek a rozhodují o způsobech, jak smýšlíme o druhých, o světě i o sobě. To prožíváme jako vnitřní dialog.Vynesení dialogu egostavů na světlo má dvě hlavní funkce:- objasňující funkce nám umožňuje slyšet, které vlivy v nás zůstaly a nadále nás ovlivňují;- funkce odstupu nám umožňuje poodstoupit a poslouchat, co říkáme – máme možnost zaslechnout sami sebe.Výsledkem jsou působivá zjištění či vhledy. Zaslechnout sami sebe na nás působí stejně, jako když zaslechneme, jak o nás mluví někdo jiný. Donutí nás to zastavit se, přemýšlet a ptát se.Příprava dialogu egostavůZpravidla se použijí tři židle, jedna pro každý ze stavů ega, s cílem vynést na světlo dialog mezi Rodičem a Dítětem, který se zpravidla odehrává pouze vnitřně. Dospělý egostav přebírá úlohu prostředníka mezi nimi a rozhoduje o realitě. Tato funkce za normálních okolností chybí nebo je zatlačena silou dialogu mezi Rodičem a Dítětem, který zpravidla převažuje. Dialog egostavů pomáhá posilovat fungování Dospělého. Klienti jsou zpravidla fascinováni tím, co sami sebe slyšeli při dialogu egostavů říkat. Jejich vnitřní komentáře, které brali za samozřejmou „realitu“, vyneseny na světlo chřadnou a ztrácejí na síle.Jak vytvořit dialog egostavůNejdřív ze všeho techniku klientovi popište. Vyzvěte ho, aby rozestavil tři židle a popsal, jak která představuje jeden stav ega. Je užitečnější, když to udělá klient, protože si může vybrat různé typy židlí, které představují prožívané vlastnosti egostavu: například vysoká rovná židle bude zastupovat přísného Rodiče a nízká stolička vystrašené Dítě. Také vzdálenost mezi židlemi bude mít svůj význam. Pokud však máme k dispozici jen obyčejné, stejné židle, tyto možnosti odpadají. Dospělý je zpravidla umístěn mezi Rodiče a Dítě, čímž se zdůrazní jeho funkce prostředníka.Povězte klientovi, že může svobodně přecházet mezi židlemi a hovořit z pozice jednotlivých egostavů.Klient si poté zvolí židli, z níž začne, zpravidla je to buď Dítě, nebo Rodič, podle toho, kterou stranu dialogu pociťuje v daném okamžiku jako silnější. Z pozice zvoleného egostavu nahlas vyslovuje slova, která zpravidla slýchá jen ve svém nitru, ve svém vnitřním světě. Když klient přestane mluvit z pozice jednoho stavu ega, přesune se na jinou židli, aby mluvil z pozice druhého stavu. Řeč míří na prázdnou židli představující ten egostav, který právě „domluvil“. Postup pokračuje, dokud:- se nedospěje k rozhodnutí,- to jeden z egostavů nevzdá, nebo - se neobjeví slepá ulička.Slepá ulička je „konec“ či uvíznutí, kdy oba egostavy pevně setrvávají na svých pozicích. Jestliže se dospěje do slepé uličky a nelze ji rovnou vyřešit, je třeba ji specifi kovat (zopakovat, co klient řekl, aby se uvíznutí objasnilo) a domluvit se, že se k situaci vrátíte při následujícím sezení.V průběhu dialogu je vždy třeba zapojit Dospělého – vyzvat klienta, aby se přesunul na židli představující dospělý egostav. V praxi k tomu často dochází právě na návrh poradce, protože klienta zpravidla pohlcuje dialog Rodič–Dítě. Dospělý sehraje důležitou úlohu, pomůže dospět k rozhodnutí nebo upozorní na uvíznutí dialogu ve slepé uličce. Na konci každého úseku dialogu egostavů požádejte klienta, aby si přesedl na židli Dospělého a shrnul dosavadní práci.Klientům je někdy trapné mluvit k židlím a mají pocit, že jsou příliš na očích a že to není užitečné. Pokud klient nechce dialog egostavů použít, je důležité to respektovat. Jakákoli technika je užitečná jen tehdy, když se při ní klient necítí nepříjemně. Techniku je možné přizpůsobit tak, aby lépe odpovídala klientovi (nebo dané situaci). Užitečnou modifi kací může být verze, kdy klient střídavě pronáší jednotlivé části dialogu z jediné židle – „Co na to říká vaše Dítě?“, „Máte na to Rodičovu odpověď?“, „Souhlasí s tím váš Dospělý?“ a tak dále. Někteří klienti se při takto upravené technice cítí lépe.
* Mezi dobře známé přístupy k dialogu egostavů patří: Stuntz, E.: „Technika více židlí“(„Multiple chair technique”), Transactional Analysis Journal, 3 (1973), s. 105–108; McNeel, J.:„Rozhovor Rodiče“ („The Parent interview“, Transactional Analysis Journal, 6 (1976), s. 61–68.
Co je transakční analýza?
Transakční analýza, díky svým jednoznačným výrokům vyvěrajícím ze snadno přístupného materiálu, díky své akceschopné povaze a díky malému rozsahu své odborné terminologie (v praxi sestávající z pouhých pěti slov: Rodič, Dospělý, Dítě, hra a scénář), nabízí snadno osvojitelný rámec. Eric Berne, Principy skupinové léčbyZjistíte, že transakční analýza (TA) je dynamický a inteligentní způsob práce, který ponechává prostor vaší tvořivosti a intuici. V praxi nabízí TA širokou škálu pojetí, z nichž lze čerpat porozumění nejrůznějším situacím, od jednoduchých až po ty složitější. TA má své kořeny v psychoanalýze, čerpá z kognitivních a behaviorálních škol, přijímá informace z existenciálních úvah, využívá fenomenologickou metodologii a v jejím středu stojí klient. S tím, jak TA nadále rozvíjí svoji teorii, dovednosti a práci se vztahy, usiluje o začleňování a modifikování toho nejužitečnějšího, co praxi přinášejí ostatní přístupy.TA ve svých psychologických pojetích a jejich praktickém uplatňování slučuje kognitivní, emocionální, behaviorální a fyzické rozměry. Mnozí by přidali též rozměr duchovní. TA má svou teorii duše, teorii emocí, teorii chování a teorii spojitostí mezi těmito oblastmi a somatickými či tělesnými zážitky. To z ní činí jedinečně obsáhlý a přizpůsobivý poradenský a psychoterapeutický přístup, který umožňuje pružné a vysoce cílevědomé formulace potřeb klienta i potřebných intervencí.Zdroje a vlivyMyšlenky, pojetí a dovednosti TA jako první formuloval a rozpracoval americký psychiatr Eric Berne. Na začátku čtyřicátých let 20. století Berne zahájil psychoanalytický výcvik s tím, že bude sám psychoanalýzu praktikovat. Během výcviku se však Berne setkal se dvěma lidmi, kteří významně ovlivnili rozvoj jeho vlastního myšlení. To ho vedlo k odklonu od tradiční psychoanalýzy a k vytvoření nových radikálních a tvořivých formulací pojetí, jazyka i praxe psychoterapie. Paul Federn vyvolal Berneův zájem o psychologii ega a pomohl mu utvořit si vlastní názor na strukturu osobnosti. Model stavů ega (tzv. egostavů) člověka, který Berne nakonec vytvořil, se skládá ze tří součástí, jimiž jsou Rodič, Dospělý a Dítě, a stal se nejznámějším ze stavebních kamenů teorie a praxe transakční analýzy.Další významný vliv představoval Erik Erikson, díky němuž si byl Berne trvale vědom důležitosti sociálních a vývojových vlivů na formování osobnosti. Vývojový pohled se odráží v mnoha klíčových koncepcích TA, které uznávají, že rané zážitky formují vnitřní psychické struktury, jež jsou rozhodující pro naše jednání.Berne rozpracoval své myšlenky prostřednictvím terapeutické praxe, ve svých dílech i při diskusích s kolegy. Dychtivě se učil a využíval každou příležitost k prohloubení svých vědomostí a zkušeností. Následovalo rychlé šíření TA, díky její snadné dostupnosti a tvořivému přístupu. Berne zažíval překvapení, když se z jeho knih, které psal jako čtivé klinické texty pro psychoanalytiky, staly bestsellery a po celém světě se prodaly miliony výtisků. TA byla přejímána a užívána jako nástroj v mnoha různých oblastech. Berneova práce sehrála v uplynulých 50 letech významnou úlohu v přetváření přístupu k duševnímu zdraví. Se základy TA teorie se seznamují studenti většiny poradenských studijních programů.Základní stavební kameny TAZákladní stavební kameny, s nimiž budeme pracovat v celé této knize, tvoří podstatu TA teorie a praxe. Jsou to rozbor egostavů, transakce, hry a scénáře. Model jedince: model egostavůModel egostavů je sám o sobě vývojovým modelem, který mapuje významné rané zážitky (Dítě), důležité vlivy druhých (Rodič) a integraci předchozích dvou do reality, do situace tady a teď (Dospělý). Závažné nedostatky při uspokojování potřeb dítěte nakonec vedou k psychickému oslabení a závažným intrapsychickým vadám. Egostavy a životní scénář mapují vnitřní a mezilidské obtíže, které mohou vzniknout, jestliže rané potřeby dítěte zůstanou neuspokojeny.Teorie komunikace: transakceDalší mimořádnou stránkou TA je teorie komunikace, tedy transakční analýza jako taková, jež umožňuje pochopit nejen to, jak vnitřní svět ovlivňuje interakce s druhými, ale umožňuje pochopit i samotné interakce. To je cenné v terapeutickém vztahu, dává nám to možnost volby a zlepšování komunikace.Psychologické hryHry jsou opakující se vzorce chování, které vedou k důvěrně známým „špatným“ pocitům. Přestože si zpravidla tyto vzorce do jisté míry uvědomujeme, nejsme si vědomi psychologických hnacích sil a „neukončených záležitostí“, které stojí v jejich pozadí. Hry posilují a udržují scénář jedince.ScénářScénář je nevědomý životní plán vytvořený v raném dětství, který je postaven na rozhodnutích, k nimž došlo v reakci na vnější vlivy a vnitřní zranitelnost. Pomocí analýzy těchto čtyř stránek člověka se podnítí klientova vnímavost, klient získá větší kontrolu nad vlastním životem a je lépe schopen měnit svůj osud.
Navázání vztahu
První schůzka klienta s poradcem je významnou událostí. Stejně jako v případě jakéhokoli nového vztahu je atmosféra nabita nadějemi, očekáváními, obavami a úzkostmi. Klient dává hodně v sázku. Připustil, nejdřív sobě a teď vám, že ne všechno je v pořádku. To ho okamžitě staví do zranitelného postavení. Odhalil své citlivé místo. To je samo o sobě velmi odvážný čin. Vlastně tím nepřímo vyslovil svůj pocit bezmoci – to, že považuje za obtížné svůj problém řešit sám a že vás žádá o pomoc. Před klientem stojí velký otazník: „Je můj problém řešitelný?“K vašim hlavním cílům patří:- setkat se s klientem,- zjistit, jaké má těžkosti,- umožnit klientovi, aby zjistil, jakým způsobem pracujete a co mu můžete nabídnout,- zodpovědět klientovy otázky.K nejdůležitějším výsledkům prvního setkání patří:- umožnit klientovi informované posouzení toho, zda jste vy a TA poradenství tím, co chce,- rozhodnout, zda klientovi můžete nabídnout, co chce,- rozhodnout, zda spolu uzavřete počáteční poradenskou smlouvu,- pokud má poradenství pokračovat, předběžně se dohodnout na přístupu.Setkání s klientemVytvoření vhodného emočního prostředíSvou žádostí o pomoc vám klient sděluje své přesvědčení, že jste schopni svými znalostmi a terapeutickými dovednostmi změnit jeho situaci. Klient uvěřil, vkládá důvěru ve vás a vaši schopnost mu pomoci. Jen bezcitný poradce by nepociťoval úžas a pokoru, jestliže mu druhý projevil takovou důvěru.RaportVytvořit vhodné emoční prostředí a přizvat do něj bližního ke společné výpravě je samozřejmě důležité. Prvním krokem je navázat raport. Poradce nabídne uvolněné, srdečné a přijímající prostředí, v němž klient může začít pociťovat oproštění od jakýchkoli nevítaných soudů (ať už ze strany poradce, či jeho samého), a pozvánku k prozkoumání jeho problémů. Raport je vyjadřován mimoslovně i slovně. Začíná věnováním pozornosti základním potřebám fyzické pohody klienta. Sem patří:- předporadenské informace – např. jak se dostat na místo a informace o parkování,- příjemné prostředí,- informace o umístění toalet,- prostor pro kuřáky,- nabídka nápoje,- jasná informace o případné čekárně,- dotaz na to, zda židle je odpovídající a pohodlná.Stejně důležité je vymezení a dodržování času:- zahájení i ukončení včas,- informace o délce sezení,- předběžné vymezení předpokládaného počtu sezení,- informování klienta o tom, že se sezení blíží ke konci.Tím, že těmto záležitostem věnujete pozornost, projevujete klientovi úctu a sdělujete mu, že jste poradcem, který se vhodně a promyšleně postará o dodržování vymezených hranic.EmpatieEmpatie je druhá nezbytnost pro vytvoření přívětivé atmosféry. Empatie je schopnost naladit se na druhého, vcítit se do jeho zážitků bez ztráty svého vlastního prožívání reality. Jde o to, co možná nejvíce se přiblížit druhému člověku, aniž dojde ke splynutí či spojení s ním a aniž se staneme jeho součástí. Někteří autoři uvádějí, že se rodíme s vrozenou schopností empatického naladění. Mnozí z nás jsme se naučili potlačovat svá empatická spojení, vidět pouze to, co se očekává, že „uvidíme“, a zbytek vypouštět. Stejně tak čich, chuť, hmat, sluch a „vnitřní“ pocity máme sklon „krotit“. TA poradce se musí naučit své smysly znovu naladit. Potom bude mít k dispozici bohatý zdroj cenných informací, jejichž využívání mu umožní prohloubit empatický kontakt. Základy rozvoje empatie spočívají v důkladném pozorování klienta spolu s citlivým naladěním na to, co se nám snaží sdělit slovně i mimoslovními signály.
Případová ukázka: Tom
Tomův vnitřní dialog se jednoznačně odehrával mezi chladným, strohým, trestajícím rodičovským egostavem převzatým od tety a mezi Dítětem, které hluboce postrádalo lásku a bylo nuceno ustupovat, což byla jediná linie obrany, kterou mohlo užívat. Tom dal přednost jediné židli. Začal z pozice Dítěte.Dítě: Cítím se hrozně osamělý. Nikdo mě nemá rád.Poradkyně: Pročpak máte pocit, že vás nikdo nemá rád?Dítě: Nevím. [pauza] Něco se mnou musí být v nepořádku.Poradkyně: Co by s vámi mohlo být v nepořádku?Dítě: Neměl bych tu být.Poradkyně: Neměl byste tu být.Dítě: Neměl.Poradkyně: Proč ne?Dítě: Nevím.Poradkyně soudí, že Tomovo vnitřní Dítě patrně dospělo do první zastávky a že bude zřejmě užitečné přizvat Rodiče (Tomovu tetu). Zkonzultuje to s Tomem.Poradkyně: Asi bude užitečné poslechnout si, co nám k tomu může říct vaše teta. Co myslíte?Dítě: Nevím. [pauza] Mám strach.Poradkyně: Z čeho máte strach?Dítě: Nemá mě ráda.Poradkyně: No, z toho jde strach. Co kdybychom se podívali, co nám k tomu může říct váš Dospělý?Poradkyně záměrně volí „my“, aby vystrašenému Dítěti naznačila, že není samo. Navrhuje, aby Dítě přišel podpořit Dospělý, zatímco ona zůstane nablízku. To pomůže Tomovi posílit jeho schopnost snášet a mírnit vlastní obavy. Kdyby se to pokusila udělat sama, sebrala by Tomovi příležitost naučit se, jak být prostředníkem mezi svými problematickými pocity. Mohla by podpořit neužitečnou závislost.Dítě: No – ano, to zní dobře.Poradkyně: Tomův Dospělý, máte co říct k nápadu přivést Rodiče? [Poradkyně to formuluje takto, aby dala Tomovi čas změnit egostav: přechod pokaždé vyžaduje několik okamžiků.]Dospělý: Ano, mám. [Hovoří k Dítěti.] Tohle je pro tebe důležité, Tome, a tentokrát na to nejsi sám. Myslím, že bys to měl zkusit. [Tom se vrací do stavu Dítěte.]Dítě: Dobře.Poradkyně: Takže, Tomova teto, co byste chtěla říct? [Poradkyně znovu dává Tomovi čas na přechod mezi egostavy.]Rodič: Tohle se mi nelíbí. Všechny tyhle emoce nejsou nutné.Poradkyně: Povězte nám něco víc.Rodič: Musíš si s životem nějak poradit. Moc lidí tráví příliš času tím, že se litují. Poradkyně: Mluvíte o Tomovi?Rodič: Ano. Má všechno, co si jen může přát, a měl by být vděčný. Je zámožný, má dobrou práci.Poradkyně: Je osamělý.Rodič: Pcha! Osamělý. To je rozmazlenost. Samotnému je člověku líp. Lidem se nedá věřit. Chtějí jen vaše peníze.Poradkyně: To je silné tvrzení.Rodič: Vždyť je to pravda!Poradkyně: Tom si chce někoho najít a usadit se.Rodič: Je mu líp samotnému.Poradkyně: Proč jste si tím tak jistá?Rodič: Viděla jsem, jaké to je, když jsou lidé zranění. Člověku je líp, když se mu druzí do ničeho nepletou.Poradkyně: Zranil vás někdo?Rodič: Do toho vám nic není.Poradkyně: Omlouvám se, nechtěla jsem se vás dotknout. Jen jsem měla pocit, že vás možná někdo zranil.Rodič: No, možná ano. Ale nechci o tom mluvit.Poradkyně: Ne, jistěže ne. Děkuji, že jste mi to řekla.Poradkyně rozpoznává, jak ohromně významné je toto přiznání Rodiče.Není nezbytné v tuto chvíli pokračovat a Rodič jasně naznačil, že dospěl do zastávky. V brnění Rodiče je teď dostatečná skulina, která dává Dítěti prostor pro pocit větší jistoty. Dítě potřebuje dostat příležitost svěřit se s tím, co si z přiznání Rodiče odnáší.Poradkyně: Slyšelo jsi to, Tomovo Dítě? [Znovu dává Tomovi čas ke změně egostavu.]Dítě: Ano. Neuvědomil jsem si, že to bylo takhle. To mění celý obrázek, že?Poradkyně: To ano.Dítě: Není to všechno ve mně, že ne?Poradkyně: Ne, ne, to není.Dítě: Je těžké to strávit, po tak dlouhé době. [Pauza, pak jako by mluvil sám k sobě.] Vážně to není ve mně.Tom sedí v zamyšlení několik okamžiků potichu, zjevně vstřebává, co slyšel. Když vypadá, že je znovu schopen řeči, promluví poradkyně.Poradkyně: Můžeš mluvit?Dítě: Ano.Poradkyně: Co kdybychom se zeptali Dospělého na jeho názor?Dítě: Ano. Dobře. [Je důležité, aby Tom integroval zkušenost obou egostavů do Dospělého, aby se tento úsek práce mohl uzavřít.]Poradkyně: Povíte nám svůj názor, Tomův Dospělý? [Nastává malá pauza a Tom se téměř neznatelně posouvá na židli.]Dospělý: No, myslím, že je jasné, proč se Dítě cítí nechtěné. Záhada je vyjasněna. Jeho Rodič nevěří lidem a nechce je kolem sebe. Se samotným Tomem to nemá nic společného.Poradkyně: To je pravda.Dospělý: Tom už se nemusí cítit špatně. Nejde o něj.Poradkyně: Máte pravdu.Poradkyně: Můžeš mluvit?Dítě: Ano.Poradkyně: Co kdybychom se zeptali Dospělého na jeho názor?Dítě: Ano. Dobře. [Je důležité, aby Tom integroval zkušenost obou egostavů do Dospělého, aby se tento úsek práce mohl uzavřít.]Poradkyně: Povíte nám svůj názor, Tomův Dospělý? [Nastává malá pauza a Tom se téměř neznatelně posouvá na židli.]Dospělý: No, myslím, že je jasné, proč se Dítě cítí nechtěné. Záhada je vyjasněna. Jeho Rodič nevěří lidem a nechce je kolem sebe. Se samotným Tomem to nemá nic společného.Poradkyně: To je pravda.Dospělý: Tom už se nemusí cítit špatně. Nejde o něj.Poradkyně: Máte pravdu.Tom udělal velký krok v konfrontování svého přesvědčení, že nemůže být milován, a svých pocitů, že není dost dobrý. Společně s poradkyní zpochybnil svůj referenční rámec. Tom teď „odstranil několik cihel“ ze své zdi a dovoluje poradkyni, aby zahlédla jeho Dítě. Vidí teď, že skutečný problém spočívá někde jinde (teta). Zcela jasně se ukázal rozdíl mezi zkušeností Dítěte, zvnitřněním Rodiče a realitou Dospělého.Při následujícím sezení bude Tom potřebovat skutečně pochopit, co to znamená pro něj a pro způsob, jakým žije. Bude třeba ještě pracovat na lepším pochopení toho, jaký to má význam a jaký dopad bude mít nové uvědomění si skutečností na jeho život. V další kapitole se podíváme na to, jak to spolu s poradkyní udělá.
Jungovská psychoterapie
C. G. Jung (1875–1961) byl Švýcar, syn evangelického faráře. Manželství jeho rodičů bylo konfliktní. Otec trpěl pochybnostmi ve víře, syn ho považoval za slabého a bezmocného, vzájemně se odcizili. Matka byla neatraktivní, obézní, neurotická a rozpolcená, takže vlastní zkušenosti z dětství usnadnily Jungovi později odmítnutí Freudova oidipovského komplexu. Nechodil rád do školy, vyhýbal se druhým dětem, raději si sám četl. Trpěl neurotickým omdléváním, které mu umožnilo nějakou dobu se škole vyhýbat. Již v dětství měl sklon ke snění a pozoroval na sobě různé úrovně prožívání. Rozvíjel své široké filozofické a kulturní zájmy. Vystudoval lékařství a specializoval se na psychiatrii. Pracoval nějakou dobu na psychiatrické klinice v Curychu, vedené E. Bleulerem. V počátcích své odborné dráhy publikoval významnou práci o asociačním experimentu. Seznámil se s Freudovým přístupem a s Freudem se osobně spřátelil. Stal se jednou z vedoucích postav mezinárodního psychoanalytického hnutí, Freud ho dokonce označoval za svého nástupce. Postupně se však s Freudem odborně i osobně rozešel.Začal rozvíjet koncepci archetypů a kolektivního nevědomí. Opakovaně cestoval za odlišnými kulturami do Afriky, Asie i Ameriky, aby našel doklady pro své názory. Svůj přístup nazval analytickou psychologií. Byl otcem pěti dětí, manželka se účastnila jeho odborného života. V Bollingenu u curyšského jezera si po etapách po tři desetiletí budoval podle svých představ neobvyklý dům, tzv. bollingenskou věž.
Z Jungova učení vešla v širokou známost zejména typologie, dělící lidi na extraverty a introverty, a dále metoda asociačního experimentu jako prostředku k odkrývání nevědomých komplexů. Komplex je nevědomý a do značné míry osamostatněný soubor představ a tendencí. Může blokovat přirozený běh duševního života a může se projevovat až jako druhé já, které stojí v protikladu k vědomému já. Je-li silně afektivně nabitý, může dokonce převládnout v usměrňování psychické činnosti. Z hlediska „já“ jsou čtyři možné vztahy ke komplexu: naprostá neznalost jeho existence, identifikace, projekce a konfrontace. Pouze konfrontace může vést k plodnému vyrovnání se s komplexem a k jeho rozřešení. V praktické práci s pacientem viděl Jung první úkol psychoterapie v objasňování nevědomých souvislostí. Na rozdíl od psychoanalýzy sedí pacient v pohodlném křesle proti terapeutovi jako při přátelské rozmluvě a čeká na vynořování duševních obsahů, které souvisejí s komplexem obsahujícím pacientův hlavní problém. Psychoterapie postupuje v sedmi stupních, které zahrnují: 1. snížení prahu vědomí, aby se mohly vynořovat obsahy nevědomého, 2. vynořování obsahů nevědomí ve snech a představách, 3. zachycení a uchování těchto obsahů ve vědomí, 4. prozkoumání a pochopení smyslu jednotlivých obsahů, 5. začlenění tohoto smyslu do celkové situace jedince, 6. přivlastnění a zpracování nalezeného smyslu a 7. organické včlenění problému do celkové psychiky pacienta (Jacobiová, 1992). Podstatnou součástí je analýza snů. Sen „mluví“ v obrazech, myšlenky se objevují v archaické řeči. Pro porozumění snům je proto důležité studovat projevy dětí a primitivních národů. Na rozdíl od Freuda chápal Jung sny jako přirozené spontánní nezahalované vyjádření nevědomých procesů. Potíže při jejich výkladu nejsou zaviněny freudovským cenzorem, způsobujícím „přestrojení“, ale tím, že sny nehovoří jazykem bdělého života. Svůj výraz nacházejí v symbolickém jazyce. Aby člověk sen pochopil, musí se naučit tomuto jazyku rozumět. Většina snů má podle Junga „kompenzační funkci“: pomáhají dostat z nevědomí do vědomí to, co ve vědomí chybělo. Kromě výkladu snů je součástí psychoterapeutické práce také využívání aktivní imaginace, kdy si má pacient vyvolat nějaký dojem, snovou představu nebo fantazii, soustředit se na ni a nechat ji rozvíjet. Jung rozšířil Freudovu definici libida: libido znamená veškerou psychickou energii, nejen energii sexuální. Je obecnou dynamickou silou. Pojem nevědomí rozšířil Jung tak, že k osobnímu nevědomí připojil ještě kolektivní nevědomí, které podle něj obsahuje zkušenosti celého lidstva a jeho kultury, předané každému jedinci. Charakteristické obrazy či vzorce, v nichž se tyto zkušenosti vyjadřují, nazval archetypy. Jsou to pravzory pocitů a poznání a pravzory lidské existence vůbec. K významným archetypům patří persona (maska, role, kterou jedinec hraje na veřejnosti), stín (soubor primitivních impulzů, ale i spontaneity a tvořivosti), anima (ženské prvky v mužské psychice), animus (mužské prvky v ženské psychice), „self“ (celost a integrace osobnosti) aj.
Stín představuje stinné stránky naší osoby, nepříjemné a nemorální aspekty našeho já, k nimž se nechceme hlásit. Jsou v něm opačné tendence, než je námi zvolená forma života, je to naše odvrácená strana. Nemusí být vždy hodné zavržení, patří k nim i normální instinkty a tvůrčí impulzy. Živá postava stín potřebuje, bez něj by byl život neúplný a plochý. Anima a animus vycházejí z představy, že v každém jedinci jsou kromě jeho přirozené maskulinity či femininity přítomny také rysy odpovídající opačnému pohlaví. Personifi kací ženské povahy v nevědomí muže je anima a personifi kací mužské povahy v nevědomí ženy animus. Jsou to vštípené obrazy zkušeností předků s bytostmi opačného pohlaví a přispívají k porozumění druhému pohlaví. Mohou se také promítat na osoby opačného pohlaví v našem okolí a mohou být jednou z příčin mimořádné přitažlivosti. Animus nese rysy racionality, moci, bezcitnosti a umíněnosti, představuje spontánní utváření názoru, který ovládá city. Anima je jemnější, vřelejší a citovější, představuje spontánní utváření citu.Moudrý stařec či starý mudrc je personifi kací duchovního principu, je univerzální postavou ve světových náboženstvích a v mytologii. Jeho protějškem je velká matka země, která představuje chladnou a hmotnou přírodní podstatu. Tyto archetypy mají podle Junga odrážet vlastní podstatu muže a ženy: muž je svou podstatou duchovní, žena materiální. Archetyp otce vystupuje symbolicky v podobě otce tvůrce, otce trestajícího a otce milujícího. K těmto fantazijním a snovým zážitkům se hledají mj. analogie v Bibli, kde lze nalézt cholerického trestajícího otce Starého zákona a dobrého otce Nového zákona. Rovněž v ontogenetickém vývoji si dítě vytváří obraz otce nebezpečného a ohrožujícího i otce laskavého a vlídného. Archetyp matky se vyskytuje v podobách matky země, pečující a ochraňující nebeské matky, bohyně plodnosti, či temné mateřské bohyně, která pohlcuje, svírá a omezuje. Self jako archetyp znamená u Junga něco jiného než self u současných psychoanalytiků, kde představuje pohled na sebe, sebepojetí. V jungovské psychologii je self „pravé já“, „úplné bytostné já“, jímž se završuje proces osobnostního zrání. Je to celost, která je nadřazena vědomému „já“ a zahrnuje jak vlastní bytost vědomou („já“ – ego), tak složku nevědomou.
Jung předložil optimističtější pojetí lidské přirozenosti než Freud. Jsme motivováni zrát, zlepšovat se a rozvíjet. Vývoj není rozhodnut v dětství, ale pokračuje během celého života, přičemž závažné jsou zejména změny ve středním věku, mezi 35 a 40 lety, kdy může docházet ke krizím. Pro mnohé lidi je to podle Junga doba, kdy vyřešili své základní pracovní a rodinné vztahy, ale ztrácejí nadšení a mohou pociťovat prázdnotu. Zatímco první polovina života je zaměřena navenek a jejím úkolem je socializace , stát se společenským člověkem, splnit svoje úkoly ve společnosti a v rodině, druhá polovina by měla být zaměřena spíše dovnitř a měla by směřovat k integraci všech vědomých a nevědomých složek osobnosti, kterou Jung nazývá individuace . Člověk se má stát sebou samým. V procesu individuace dochází postupně k posunu v archetypech, který má 4 stadia. V prvním stadiu jde o přiznání si destruktivních sil v našem stínu a uznání temné stránky naší přirozenosti. Ve druhém stadiu bychom měli přijmout i rysy opačného pohlaví, tj. animu u mužů a anima u žen. Ve třetím stadiu se vyrovnáváme s moudrým starcem a matkou zemí a ve čtvrtém bychom pak měli dosáhnout svého integrovaného, pravého „plného já“.Pomoc při uvedeném procesu individuace je Jungem chápána jako podstatná součást terapeutické práce. Značná část Jungových pacientů byla ve druhé polovině života a mnozí trpěli bezcílností života a strachem ze smrti. Snažil se jim najít jejich vlastní fi lozofi ckou orientaci. V používání metod byl Jung pružný, postup přizpůsoboval osobnosti jednotlivého pacienta. Začínal čtyřmi konzultacemi za týden a postupně je omezoval na 1–2krát týdně. Využíval metody odreagování, interpretace, podporu i výchovné působení, již zmíněnou analýzu snů a aktivní imaginaci, kreslení i pohybové techniky. Kladl důraz na prožívání, protože pouhé intelektuální porozumění nestačí. Rozlišoval mezi cílem psychoterapie u lidí v první polovině života, kteří teprve budují vnější život, a ve druhé polovině života, kdy je psychologickým úkolem cesta do nitra k individuálnímu naplnění.Od terapeuta Jung požaduje, aby se vciťoval do tajemství nemocného. Domnívá se, že i zdánlivě nepochopitelné chování a bludy schizofreniků jsou reakcemi na lidské citové problémy a mají smysl. Jungova psychologie nachází u psychóz i neuróz množství motivů, které spontánně a univerzálně vystupují v mýtech, pohádkách a fantaziích. Jung věnoval zkoumání mytologických motivů velkou část své práce.
Dokončení v knize Základy psychoterapie