Tak mě začaly pronásledovat mírně nesmyslné sny.
Proháněla jsem se na chůdách do kopce, žádné létání, jako tomu bylo dřív! Pěkně po svých...
Nejdřív to šlo mizerně. Vrávorám, kymácím se a musím se pokaždé o někoho opřít, většinou je po ruce muž, jeden a ten samý tedy... podává mi něco, co si mám čas prohlídnout až po sundání - možná spíš odhození těch vysokých nohou... až pod střechou.
Ke konci cesty už jsem ale na chůdách přeborník, dokonce na nich utíkám...
Na hradě, kam mě ty chůdy donesly, přistávám tedy s tou věcí - s růžovým froté ručníkem, ale pěkně došeda čmouhovatě zamazaným. Rozhlížím se, co by se s tím dalo udělat a vidím krásné bílé moderní porcelánové umyvadlo - peru tedy ručník v umyvadle, ale když z něj vypouštím špínu, tak najednou vidím skrzevá odpadový otvor, že ta voda neteče do trubek, ale okolo, cáká na stěny, jak padá níž a níž, je to takový vodopádek...
A i když nejsou ty stěny úplně těsně kolem toho potrubí, spíš ten pohled připomíná průhled do komína, ale nezačerněného sazemi, tak ta voda se jakoby čistí, tím jak padá níž a níž. Nebo že by to ten pohled shora dolů tak zkresloval?...
To je jen jeden ze tří nebo možná více snů na dnešek, ale ty ostatní mě tak nezaujaly. Co byste si tak vy počali s Jarkem Nohavicou v koupelně? Nekouřil, nemluvil. Jen tam tak seděl na okraji vany a moudře se na mě díval. Bylo to v tu chvilku příjemné, i když - žádná velká zábava to taky nebyla. Ani s Vláďou Plickou, co mi volal, jestli se nechci zajet podívat na lidi, kteří pozůstali po těch horolezcích, kteří se vypravili v roce 1974 do Peru a zasypala je tam lavina. On tam měl taky být, jenže v tu dobu musel filmovat a tak za nima nestihl dojet... což mu tedy zachránilo krk. Nebýt té práce, nemá dnes asi ani své dvě děti, které znám a které jsou už obě dost samostatné a velké.
A když jsem se kolkolem dostala zpět k tématu dětí - tak abych nezapomněla -tak ta naše kolegyně má vnuka Daniela, 51 cm, 3,20 kg a narozen je tedy císařem 9.10. 2008 v 13:15... ale že to zní dobře - ne králem, ale rovnou císařem! :c)